Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Každý musí sestoupit do pekla

    Hrát na konci léta v krásném plenéru štvanického ostrova antiku je dobrý nápad. Letos se zdejší Antická Štvanice konala podruhé a Nebeského inscenace Orfea po loňské trochu školsky digestové Oresteii ukázala druhý mantinel možného přístupu ke klasické látce.

    Nebeského Orfeus je hodně divoká a působivá inscenace FOTO MARTIN ŠPELDA

    Už několikaminutový úvod naznačil, že z Ovidiových Proměn, které inscenaci inspirovaly, tu toho zas tak moc nebude. David Prachař (alternoval Saša Rašilov) v odpudivě růžových slipech s bohorovnou nadutostí pohovoří o mrtvé matce i o tom, že on vlastně žádným zpěvákem není, že to v něm prostě jen tak zní. Větší část představení se ale odehraje o kus dál na velkém pískovišti s propadlem, vedoucím kamsi dolů do podsvětí. Společně s obrovskou průhlednou koulí, umístěnou o kousek dál na trávníku, s výhledem na stromy či na zářivé panoráma Hradčan vzniká prostor, který lze s klidným svědomím označit poněkud profláklým termínem „magický“. Zvlášť, když štvanickým zdymadlem tu a tam propluje osvětlený parník.

    Nebeský s šesticí účinkujících (kromě Davida Prachaře a Lucie Trmíkové je to ještě čtveřice tanečníků ze skupiny 420People) rozehrávají zběsilý rej, ve kterém se odkazy na antické mýty prolínají s úvahami o smrti, lásce a o incestu. Zatímco první tři výše zmíněné tematické okruhy se volně vážou k příběhu pěvce Orfea a jeho mrtvé ženy Eurydiky, ten zbývající se formálně odráží od mýtu, ve kterém beznadějně zamilovaná princezna Myrrha lstí přiměje k souloži vlastního otce (zde jsou využity citace z pamětí Klause Kinského, jenž byl podezříván ze sexu se svou vlastní matkou i dcerou). Atmosféru blyštivé dekadence, napůl oslnivé a napůl ubohé, kongeniálně spoluvytvářejí tradičně výstřední kostýmní kreace Petry Vlachynské.

    Prachař s Trmíkovou se proměňují náhle a nevypočitatelně. Sledujeme samolibou pophvězdu, novinářku, surfaře ve zlaté kombinéze, cynickou Lolitku, unavený manželský pár nebo třeba Orfea, který v poklesle apokryfním duchu vysvětluje, proč bylo lepší se ohlédnout, a nechat tak Eurydiku dole. Hrané pasáže se nejčastěji nesou v náladě drastické perzifláže, vážnější kontrast pak doplňují taneční výstupy; někdy samostatné, jindy probíhají paralelně s hereckou akcí nebo reprodukovaným textem. Dojde však i na efektní pohybové číslo uvnitř rudě nasvícené koule, doprovázené blikáním stroboskopu, přepáleným zvukem přistávajícího vrtulníku a proudy jisker, vytvářených pomocí rozbrušovaček.

    Úplný závěr hodně divokého, ale vzdor obtížné racionální uchopitelnosti působivého a silného představení je naopak zklidněný. S odkazem na idylicky vyrovnané staré manžele Filémónu a Baucise jej tvoří obraz, který nahlédne orfeovský mýtus z překvapivě nadějeplného úhlu (a nic na tom nezmění ani obligátní dávka ironie daná tím, že přitom Trmíková mele maso ve velkém ručním mlýnku). Smrt nemusí být nutně definitivním koncem, může znamenat i naději na další shledání. Koneckonců, takové pojetí dává smysl i s ohledem na křesťanské základy, které byly v tvorbě Nebeského a Trmíkové vždy přítomné.

    Vila Štvanice, Praha – Ovidius: Orfeus. Režie a scéna Jan Nebeský, dramaturgie a scénář Martin Hýča, kostýmy a scéna Petra Vlachynská, hudba Jan Šikl, choreografie Václav Kuneš & 420People. Premiéra 9. září 2017.


    Komentáře k článku: Každý musí sestoupit do pekla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,