Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tváří v tvář teroru

    Terorista unese dopravní letadlo se 164 lidmi na palubě, aby ho navedl na mnichovskou Allianz Arénu, ve které 70 tisíc lidí právě přihlíží fotbalovému zápasu. Major Lars Koch, elitní bojový pilot německé armády, letadlo sestřelí – přes rozkaz nestřílet. Všichni pasažéři zemřou. A Lars Koch nyní stojí před soudem, obviněn z vraždy.

    Jednoznačný výsledek hlasování publika v Brně – rozhodnutí pro nevinu doslova převážilo FOTO JAKUB JÍRA

    Ferdinand von Schirach, prominentní německý právník a uznávaný spisovatel a esejista, zvolil pro svou první divadelní hru Teror formu soudního přelíčení – aby otevřel otázky morálky, etiky a práva. Nechává zaznít řadu argumentů ve prospěch Larse Kocha i proti němu a nabízí různé perspektivy, jak na případ nahlížet. Lars Koch věří: je správné méně lidí zabít a hodně tím zachránit. Ve stejné situaci by se znovu rozhodl stejně. Však pasažéři letadla jsou podle něj tak jako tak ztraceni, zbývá jim jen několik minut života! Státní zástupkyně namítá, že si nikdy nemůže být jist: snad by pádu na stadion dokázali ještě na poslední chvíli zabránit cestující nebo piloti. Především ale argumentuje nutností respektovat ústavu, která začíná slovy: Lidská důstojnost je nedotknutelná. Jeden život nemůže být vyvážen jiným – a to ani tehdy, když se jedná o sto nebo tisíc životů za jeden. Protože kdo a na základě čeho rozhodne, kde je hranice? Podle státní zástupkyně potřebujeme něco spolehlivějšího, než je naše spontánní přesvědčení. Něco, podle čeho se můžeme kdykoli řídit a čeho se můžeme držet. Něco, co nám zajistí jasno v chaosu, linii, které se můžeme držet i v těch nejsložitějších situacích. Potřebujeme principy. Obhájce naproti tomu argumentuje nutností v extrémních situacích volit menší zlo před větším. A apeluje na porotu: pokud dnes odsoudíte Larse Kocha, pokud pochybný princip nadřadíte konkrétnímu případu, tak tím řeknete, že se proti teroristům nesmíme bránit.

    Svědecká výpověď podplukovníka Lauterbacha, štábního důstojníka Luftwaffe, ukáže na další potenciální (spolu)viníky: nikdo se nepokusil evakuovat fotbalový stadion, i když na to zřejmě byl dostatek času. Což naznačuje, že jakkoli ministr obrany zamítl sestřelení dopravního letadla, Kochovi nadřízení zjevně očekávali, že bude jednat, a to i proti rozkazu. Svědkyně Maiserová, jejíž manžel byl na palubě letadla, vnese nakonec do soudní síně (naivní, ale pochopitelný) pohled oběti, která věří, že cestující na palubě letadla ještě měli šanci přežít.

    Má být Lars Koch odsouzen, nebo zproštěn viny? Hra má dva alternativní konce. Rozhodnou diváci. A především v tom tkví zvláštní atraktivita a originalita Schirachova divadelního experimentu.

    Sympaťák Florian David Fitz (Lars Koch) FOTO ARD Degeto / Julia Terjung

    Teror v Německu

    Teror měl premiéru začátkem října 2015 v berlínském Deutsches Theater a ve Frankfurtu, od té doby hru nastudovalo přes sedm desítek divadel, především v německy mluvící oblasti. Miliony diváků v říjnu 2016 sledovaly televizní inscenaci Teroru, vysílala ji i Česká televize. Na německé stanici ARD po skončení filmu proběhla pozoruhodná a velmi emotivní diskuse. Pro bývalého západoněmeckého ministra vnitřních věcí Gerharta Bauma (FDP) a bývalého ministra obrany Franze Josefa Junga (CDU) to totiž není teoretická disputace, ale velmi reálný problém. Německý parlament v roce 2005 schválil zákon o letecké bezpečnosti, který zahrnoval i možnost nasadit zbraně proti dopravnímu letadlu, které by ohrozilo lidské životy – pokud je to jediná možnost, jak nebezpečí odvrátit. Gerhart Baum byl jedním z těch, kdo zákon zpochybnili jako protiústavní – a soud jim dal za pravdu, v únoru 2006 byla platnost některých článků zrušena. Nicméně ne všichni jsou s tím smířeni – a právě Franz Josef Jung v červnu 2006 v Bruselu před novináři otevřeně řekl, že by přes rozhodnutí ústavního soudu dal dopravní letadlo odstřelit, kdyby se stalo zbraní v rukou únosce. Jsou podle něj situace – stav nouze –, při nichž není možné se přísně držet zákona.

    Televizní podoba Teroru získala rakouskou filmovou a televizní cenu ROMY v kategorii TV událost roku a dále Zlatou růži za nejlepší televizní film roku na festivalu televizní zábavy Rose d’Or. Nedivím se, nejenže otevírá aktuální otázky, ale filmový scénář tlumí nedostatky Schirachovy hry, na které je znát, že autor měl původně psát esej na téma terorismus, načež se rozhodl dát textu divadelní podobu. Prospělo jí prokrácení výkladů i nepravděpodobně působících emotivních glos (štábní důstojník se zalyká nad tím, že v sestřeleném letadle byla čtyřletá holčička), stejně jako rezignace na repliky, ve kterých se autor nešikovně snaží „polidštit“ diskutéry – třeba špičkování mezi obhájcem a soudcem. V hlavní roli jsou tady opravdu argumenty, které prvotřídní němečtí herci jako Burghart Klaußner, Martina Gedeck, Florian David Fitz či Lars Eidinger věcně předkládají, zaujatě, s grácií, bez teatrálních gest a exhibování. Obdivuhodné soustředěné herectví, jaké známe i z německých divadelních jevišť.

    Teror v Česku

    Inscenace Teroru v Národním divadle Brně a v Divadle ABC bohužel nedostatky hry naopak spolehlivě podtrhávají, když herci nepodstatné repliky rozmazávají a leckde se předvádějí. Obě inscenace (stejně jako většina těch, které vznikly v Evropě – výjimkou byla první berlínská inscenace) se snaží striktně vytvářet iluzi skutečného soudního přelíčení. A v obou inscenacích problém začíná u obsazení a jednání předsedajícího soudce – postavy, která do značné míry řídí i představení, určuje jeho temporytmus. Burghart Klaußner, který ho hraje v televizní inscenaci (jakož i v Drážďanech, kde divadelní zpracování i režíroval), je osobnost, přirozená autorita, zosobnění důstojnosti. Zdeněk Dvořák v Brně naproti tomu působí jako ustaraný vesnický strejda a svými otázkami pouze mechanicky posouvá svědecké výpovědi, bez patrného zájmu o problém. Ještě horší je ale udělat ze soudce žoviálního baviče: Milan Kačmarčík v Divadle ABC vytváří atmosféru vhodnou tak možná pro rozvodové řízení.

    Lars Koch nemá velkou šanci, jak se publiku znelíbit – snad pokud by herec dával více na odiv sebejistotu, až přezíravost premianta a elitního vojáka. Ale to není případ ani chlapáckého Jana Grundmana v Brně, ani introvertnějšího Tomáše Novotného v Praze. Na vyznění představení má nicméně daleko větší vliv vystupování obhájce a státní zástupkyně. Brněnský inscenační tým v čele s Martinem Glaserem zjevně stojí na straně obviněného. Sympatie má získat Martin Siničák – obhájce: ležérní, elegantní, neformálně působící šarmér. Eva Novotná jako upjatá, v kostýmku sešněrovaná, nepříjemná státní zástupkyně proti němu nemá šanci. A obžalobě rozhodně nepomůže ani (záměrně?) nesnesitelně hysterický výstup svědkyně Maisnerové – Kláry Apolenářové. Evellyn Pacoláková je ve stejné roli v Divadle ABC o něco málo snesitelnější, protože míň teatrální. Jitka Smutná (státní zástupce) by tu mohla mít coby daleko výraznější osobnost proti Zbigniewu Kalinovi (obhájci) snad šanci, kdyby v úvodní a především závěrečné řeči tak agresivně nepřepínala hlasivky. Limity herců a jejich nezkušenost s takovýmto typem textu jsou v obou inscenacích převelké. Mají-li šanci něčím zaujmout, tak opravdu hlavně tím, že diváci nemohou jen pasivně přihlížet, ale musí na konci projevit svůj názor.

    V Brně přitom nastudování titulu přirozeně zapadá do linie společensky aktuálního divadla, inspirovaného německým divadlem – jak se odráží v programu festivalu Divadelní svět Brno i v repertoáru činohry Národního divadla (viz mj. loňská inscenace Strach jíst duši). Vedení Městských divadel pražských sice, pravda, v nedávné diskusi na stránkách Divadelních novin obhajovalo svou snahu vést s diváky dialog na vážná témata, nicméně dlouhodobě vyprodané jsou řachandy typu Vím, že víš, že vím, zatímco například na prosincové představení hry Na miskách vah je prodáno pár vstupenek. A Teror zatím taky nevypadá, že by měl trhat návštěvnické rekordy. Ale ono není asi divu – získat publikum pro takové hry může divadlo tohoto typu, nabídne-li divadelně atraktivní inscenaci s charismatickými herci. A to není tento případ.

    Jitka Smutná (státní zástupkyně) v Divadle ABC: Život se nedá měřit na čísla, nejsme na trhu… FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Dialog s diváky

    Na webové stránce http://terror.theater/ lze sledovat, jak se hlasuje v jednotlivých divadlech. Jednoznačně převažuje rozhodnutí „nevinen“ – v 92 % (!) představení byl Lars Koch osvobozen (zatím 1471× zproštěn viny, 128× uznán vinným). Rozhodnutí v jednotlivých představeních nicméně bývá i dosti těsné – a celkově je průměrně zhruba 60 % diváků pro zproštění viny. Ferdinand von Schirach podle svých slov očekával spíš ortel „vinen“ – a sám by se k němu přiklonil. Při vší snaze o neustálé vyvažování argumentů pro a proti podle mě ale přeci jen i on sám v textu nahrává rozhodnutí „nevinen“ – i tím, že poslední a velmi úderně formulované slovo má obhajoba. A jakkoli jde dramatikovi o to, probrat problém z různých stran, rozhoduje se tu koneckonců o osudu jednoho konkrétního člověka: vojáka, kterému bylo ve chvíli útoku jasné, že jeho život už nebude nikdy takový jako dřív – ať vystřelí, či nikoli. Diváci mají přirozeně tendenci spoluprožívat právě jeho situaci. A jistě zde hrají roli i sympatie k hercům – to podle mě ovlivnilo i televizní hlasování, které oproti tomu divadelnímu dopadlo překvapivě drtivě ve prospěch obžalovaného: v Německu i v Rakousku bylo pro zproštění viny 86‚9 %, ve Švýcarsku 84 %. Vždyť kdo by chtěl poslat do vězení Floriana Davida Fitze?

    V osmi dosavadních brněnských představeních hlasovalo 74‚4 % diváků pro nevinu, ve dvou pražských představeních 74‚6 % diváků. Snad hraje roli, že v českém prostředí nevládne velká důvěra v právní systém, diváci zřejmě více nežli morální a právní problém řeší právě situaci pilota. Však Divadlo ABC propaguje inscenaci příznačně slovy: Diváci mají osud pilota ve svých rukou. Nicméně jak řekl i sám autor, ono nakonec nezáleží na tom, zda považujeme pilota za vinného, či nevinného; důležité je, že si uvědomujeme, jak naléhavé jsou tyto otázky. V Německu si to uvědomují velmi dobře, a tak například v berlínském Deutsches Theater pravidelně po představeních vedou (a na webu zčásti zveřejňují) diskuse s publikem, kterých se účastní nejen inscenátoři, ale také právníci a politikové. Nechyběli samozřejmě ani pánové Baum a Jung. Aby přiměli publikum zamyslet se spolu se Schirachem nad hodnotami, které naše společnost vyznává, nad naší vůlí i schopností bránit je (či přehodnotit?) tváří v tvář sílící hrozbě terorismu.

    Teror (Terror – Ihr Urteil). Režie Lars Kraume, scénář Oliver Berben, Ferdinand von Schirach a Lars Kraume, produkce Oliver Berben. MOOVIE v koprodukci s ARD Degeto a rbb, ve spolupráci s Beta Film. Premiéra 17. října 2016.

    Národní divadlo Brno – Ferdinand von Schirach: Teror. Překlad Ondřej Šebesta. Režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková, dramaturgie Lucie Němečková. Premiéra 13. října 2017 v divadle Reduta.

    Městská divadla pražská – Ferdinand von Schirach: Teror. Překlad Ondřej Šebesta. Režie Ondřej Zajíc, scéna Adam Pitra, kostýmy Dana Hávová, dramaturgie Věra Mašková. Premiéra 11. listopadu 2017 v Divadle ABC.


    Komentáře k článku: Tváří v tvář teroru

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,