Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27. srpna 2017

Snímek z erotické němohry V borůvčí FOTO JIŘÍ KOTTAS

Jsou u nás přehlídky kategorie „in“ a kategorie „out“. Ty prvé poznáte podle toho, že se jich stačí jeden rok nezúčastnit a už vás kolegové napřesrok vítají soucitným i udiveným: Ty ještě žiješ? Dalším poznávacím znamením, kromě nezbytného píárka mediálních celebrit namnoze s divadlem nesouvisejících, je to, že se rok co rok pak hostující soubory objevují v prestižních anketách o inscenace (výkony) roku.

Pak jsou tu akce nepoměrně skromnější, ač s unikátním geniem loci (kdy divadlem je vlastně už samo prostředí festivalu), kam 90 % mých kolegů nejezdí. Centrální média je většinou ignorují, a když si jich přece povšimnou, pak o jejich probíhajících dílnách třeba i jindy tak čiperná Mozaika Všudybylka na Vltavě referuje s pětidenním zpožděním (ale zaplať pánbůh i za ty dary!).

Jiní Geisleři?

Obvyklá chůdařská pozvánka na 16. ročník festivalu se nekonala na Kuksu, ale ve Dvoře Králové. Na Masarykově náměstí nás sice stálo jen pár, ale ta pouliční koláž stála za to už dramaturgicky. Čím jiným demonstrovat „disidentství“ a „ekumenismus“ osvíceného předchůdce samizdatu (ani jedno z těchto slov ovšem Ferdinand Antonín Špork neznal, leč jejich myšlenkový obsah předjal o několik století) než texty zakázaného emigranta Komenského a koláží z jeho Orbis sensualium pictus? Ti dva, ač se nikdy nepotkali, měli k sobě blízko právě tím, že doma nebyli proroky ani ve svých vlastních církvích.

Oč tradičnější byla odpolední chůdařská pozvánka, o to větší překvapení mě čekalo večer. Třetí díl „trilogie Andreini“ V borůvčí (La Mirtilla) tentokrát námětově nevychází z Giovanna Battisty Andreiniho jako ty předchozí, ale z pastorály jeho matky Isabelly, slavné herečky a vzdělané intelektuálky, jedné z prvních, jež v Evropě zjednaly úctu k ženské herecké profesi. A její jevištní lyrické kreace musely být už tehdy, koncem 16. století, opravdu nezapomenutelné, jestliže daly jméno standardní typizované postavě komedie dell’arte, milovnici Isabelle – objektu i subjektu lásky. Friedrich Nietzsche, bojovník proti zmrtvující idyličnosti a porcelánové bezpohlavnosti pastorály, by se asi zaradoval, jak neporcelánově, divoce a „dionýsky“ s tímto žánrem Geisleři zatočili. S výjimkou přebásněných úvodních a závěrečných veršů převzali jen námět, permanentní milostnou hru, kontrapunkt vábení a unikání, násobící milostnou touhu a tvořící vlastně podstatu každého dramatického, nejen erotického napětí.

Onen kontrapunkt je ovšem režisérem Petrem Haškem a choreografem Martinem Talagou důsledně přeložen z jazyka slov do jazyka těl (oproti předloze jsou postavy zredukovány na dva páry). Těl povětšinou nahých, zmatených ztrátou sebekontroly, vyděšených silou probuzené agresivity i něhy, těl osvobozených, barokně se proplétajících, zápasících i objímajících se – to vše v důmyslné pohybové partituře, jejíž neodmyslitelným komponentem je hudba.

Zvuková řeč libých tónů i pazvuků, souznění i disonancí, je na místě vyráběna vagusáckým Amorem Petra Šmída. O nezbytnosti tohoto kontrapunktu jsme se ostatně při festivalové premiéře sami přesvědčili – kdykoli totiž Amor „oněmí“ a hraje se čistá němohra bez zvukového komentáře, představení jakoby ztrácí rytmus a dynamiku, místo polyfonie a kontrapunktu hrozí monotónnost. Baroko je přitom bez kontrastu proti sobě jdoucích linií nemyslitelné, sémantickým znakem je tu vychýlení z osy souměrnosti – už proto, abychom si tu ztracenou souměrnost (vertikálu?) připomněli.

Ostatně v Kuksu stačí ujít pár kroků a mezi herectvím a Braunovými sochami naleznete desítky paralel. Geisleři se tentokrát inspirovali (jako Braun v podstavcích soch) i říší zvířat: namlouvacími rituály albatrosů (to jsem si, nejsa ornitologem, samozřejmě přečetl až v programu, ale samotné ptačí rituály jsou dostatek výmluvné, včetně okřídleného vznášení a ikarovských pádů). A také zápasy erotických konkurentů, zde spíš zápasy (hyperaktivních) samic o (hypertrapné) samce. To vnáší do barokně vypjatých poloh protipól humoru a parodie. Ale i toto vychází z autorčiny poetiky, jež své současníky provokovala intelektuální i vitální převahou ženského elementu nad mužským.

Smutný klaun Matija Solce v Happy Bones FOTO JIŘÍ KOTTAS

Hrobka a klaun

Pohledem na věčný oheň a hrobku hospitálu hrabě Špork zahajoval den hned po probuzení, my jsme, vyzbrojeni dekami, hrobku navštívili druhý den večer. A byl to – z toho, co jsem stihl letos vidět – druhý vrchol festivalu. Ukrutná, surreální, jakoby z logiky vykloubená legrace v hloubi sakrálního prostoru, na konci zázračně ztišená meditací. Happy Bones je jedinečná autorská inscenace z dílny slovinského mima, performera, muzikanta a loutkoherce jménem Matija Solce (na Kuksu měl kromě toho originální prezentaci loutkoherecké dílny a v noci ještě nadšenému publiku přidával své nejnovější čapkovské představení). Solceho show, na niž performer symbolicky dorazí s malou rakví plnou kostí a dalších rekvizit, jsem už viděl předloni na ostravském Spectacullu Interesse.

A už tehdy mě fascinovala (v práci s hlasem, mimikou i publikem, imitační hudební virtuozitou) performerova podobnost s raným Vlastou Burianem. S tím ještě divokým a neučesaným improvizujícím Burianem, jehož si přivlastňovali surrealisté a jeden z nejbystřejších o něm nadepsal svou studii: Fenomén vítězného šílenství. Přesněji bych Solceho klaunský frajkumšt charakterizovat nedovedl. A už v Ostravě jsem obdivoval, jak dokáže bez křečovitého exhibicionismu dnešních hvězd alternativního divadla a bez znásilňování diváka vytvořit z publika pěvecký sbor. A nejen to – poté, co si nás klaun získá, vzápětí nás karnevalově usvědčí, že jsme (jím) manipulované loutky – jako diváci i občané. Jenže v té šporkovské hrobce se k představení, jež si vystačí s jednou loutkou medvídka a hromadou kostí, na něž Matija píská jako krysař na zlověstnou flétnu, přidala další dimenze, sakrální rozměr skutečné smrti. A klaun nám ji připomněl i tím, že nám zakázal, tak jako o mši či pohřbu, tleskat.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 20. září 2017

Komentáře k článku: Z borůvčí do hrobky

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,