Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27. srpna 2017

Snímek z erotické němohry V borůvčí FOTO JIŘÍ KOTTAS

Jsou u nás přehlídky kategorie „in“ a kategorie „out“. Ty prvé poznáte podle toho, že se jich stačí jeden rok nezúčastnit a už vás kolegové napřesrok vítají soucitným i udiveným: Ty ještě žiješ? Dalším poznávacím znamením, kromě nezbytného píárka mediálních celebrit namnoze s divadlem nesouvisejících, je to, že se rok co rok pak hostující soubory objevují v prestižních anketách o inscenace (výkony) roku.

Pak jsou tu akce nepoměrně skromnější, ač s unikátním geniem loci (kdy divadlem je vlastně už samo prostředí festivalu), kam 90 % mých kolegů nejezdí. Centrální média je většinou ignorují, a když si jich přece povšimnou, pak o jejich probíhajících dílnách třeba i jindy tak čiperná Mozaika Všudybylka na Vltavě referuje s pětidenním zpožděním (ale zaplať pánbůh i za ty dary!).

Jiní Geisleři?

Obvyklá chůdařská pozvánka na 16. ročník festivalu se nekonala na Kuksu, ale ve Dvoře Králové. Na Masarykově náměstí nás sice stálo jen pár, ale ta pouliční koláž stála za to už dramaturgicky. Čím jiným demonstrovat „disidentství“ a „ekumenismus“ osvíceného předchůdce samizdatu (ani jedno z těchto slov ovšem Ferdinand Antonín Špork neznal, leč jejich myšlenkový obsah předjal o několik století) než texty zakázaného emigranta Komenského a koláží z jeho Orbis sensualium pictus? Ti dva, ač se nikdy nepotkali, měli k sobě blízko právě tím, že doma nebyli proroky ani ve svých vlastních církvích.

Oč tradičnější byla odpolední chůdařská pozvánka, o to větší překvapení mě čekalo večer. Třetí díl „trilogie Andreini“ V borůvčí (La Mirtilla) tentokrát námětově nevychází z Giovanna Battisty Andreiniho jako ty předchozí, ale z pastorály jeho matky Isabelly, slavné herečky a vzdělané intelektuálky, jedné z prvních, jež v Evropě zjednaly úctu k ženské herecké profesi. A její jevištní lyrické kreace musely být už tehdy, koncem 16. století, opravdu nezapomenutelné, jestliže daly jméno standardní typizované postavě komedie dell’arte, milovnici Isabelle – objektu i subjektu lásky. Friedrich Nietzsche, bojovník proti zmrtvující idyličnosti a porcelánové bezpohlavnosti pastorály, by se asi zaradoval, jak neporcelánově, divoce a „dionýsky“ s tímto žánrem Geisleři zatočili. S výjimkou přebásněných úvodních a závěrečných veršů převzali jen námět, permanentní milostnou hru, kontrapunkt vábení a unikání, násobící milostnou touhu a tvořící vlastně podstatu každého dramatického, nejen erotického napětí.

Onen kontrapunkt je ovšem režisérem Petrem Haškem a choreografem Martinem Talagou důsledně přeložen z jazyka slov do jazyka těl (oproti předloze jsou postavy zredukovány na dva páry). Těl povětšinou nahých, zmatených ztrátou sebekontroly, vyděšených silou probuzené agresivity i něhy, těl osvobozených, barokně se proplétajících, zápasících i objímajících se – to vše v důmyslné pohybové partituře, jejíž neodmyslitelným komponentem je hudba.

Zvuková řeč libých tónů i pazvuků, souznění i disonancí, je na místě vyráběna vagusáckým Amorem Petra Šmída. O nezbytnosti tohoto kontrapunktu jsme se ostatně při festivalové premiéře sami přesvědčili – kdykoli totiž Amor „oněmí“ a hraje se čistá němohra bez zvukového komentáře, představení jakoby ztrácí rytmus a dynamiku, místo polyfonie a kontrapunktu hrozí monotónnost. Baroko je přitom bez kontrastu proti sobě jdoucích linií nemyslitelné, sémantickým znakem je tu vychýlení z osy souměrnosti – už proto, abychom si tu ztracenou souměrnost (vertikálu?) připomněli.

Ostatně v Kuksu stačí ujít pár kroků a mezi herectvím a Braunovými sochami naleznete desítky paralel. Geisleři se tentokrát inspirovali (jako Braun v podstavcích soch) i říší zvířat: namlouvacími rituály albatrosů (to jsem si, nejsa ornitologem, samozřejmě přečetl až v programu, ale samotné ptačí rituály jsou dostatek výmluvné, včetně okřídleného vznášení a ikarovských pádů). A také zápasy erotických konkurentů, zde spíš zápasy (hyperaktivních) samic o (hypertrapné) samce. To vnáší do barokně vypjatých poloh protipól humoru a parodie. Ale i toto vychází z autorčiny poetiky, jež své současníky provokovala intelektuální i vitální převahou ženského elementu nad mužským.

Smutný klaun Matija Solce v Happy Bones FOTO JIŘÍ KOTTAS

Hrobka a klaun

Pohledem na věčný oheň a hrobku hospitálu hrabě Špork zahajoval den hned po probuzení, my jsme, vyzbrojeni dekami, hrobku navštívili druhý den večer. A byl to – z toho, co jsem stihl letos vidět – druhý vrchol festivalu. Ukrutná, surreální, jakoby z logiky vykloubená legrace v hloubi sakrálního prostoru, na konci zázračně ztišená meditací. Happy Bones je jedinečná autorská inscenace z dílny slovinského mima, performera, muzikanta a loutkoherce jménem Matija Solce (na Kuksu měl kromě toho originální prezentaci loutkoherecké dílny a v noci ještě nadšenému publiku přidával své nejnovější čapkovské představení). Solceho show, na niž performer symbolicky dorazí s malou rakví plnou kostí a dalších rekvizit, jsem už viděl předloni na ostravském Spectacullu Interesse.

A už tehdy mě fascinovala (v práci s hlasem, mimikou i publikem, imitační hudební virtuozitou) performerova podobnost s raným Vlastou Burianem. S tím ještě divokým a neučesaným improvizujícím Burianem, jehož si přivlastňovali surrealisté a jeden z nejbystřejších o něm nadepsal svou studii: Fenomén vítězného šílenství. Přesněji bych Solceho klaunský frajkumšt charakterizovat nedovedl. A už v Ostravě jsem obdivoval, jak dokáže bez křečovitého exhibicionismu dnešních hvězd alternativního divadla a bez znásilňování diváka vytvořit z publika pěvecký sbor. A nejen to – poté, co si nás klaun získá, vzápětí nás karnevalově usvědčí, že jsme (jím) manipulované loutky – jako diváci i občané. Jenže v té šporkovské hrobce se k představení, jež si vystačí s jednou loutkou medvídka a hromadou kostí, na něž Matija píská jako krysař na zlověstnou flétnu, přidala další dimenze, sakrální rozměr skutečné smrti. A klaun nám ji připomněl i tím, že nám zakázal, tak jako o mši či pohřbu, tleskat.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 20. září 2017

Komentáře k článku: Z borůvčí do hrobky

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 20/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 11.–11. 12. 2017

Číslo 20/2017 (28. 11.–11. 12. 2017)

Obsah čísla 20/2017

Slovo ...

Senioři jsou top!

Napsat úvodník pro Divadelní noviny...

Sukces měsíce

Husa na provázku – Dobru,...

Husa na provázku – Dokumentární...

Dotazník

Bohdana Pavlíková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Katalog uměleckých prací

Nový Katalog prací začne platit od 1....

Fejeton

Když hrají PH pro PP

Když hrají perfektní herci pro...

Názor

Operou obchází strašidlo

Strašidlo režisérismu. Píše Rudolf...

Glosa

Pamětní Rusalka v Národním

Večerní představení Dvořákovy...

Anketa

Video: Ceny Divadelních novin...

Podívejte se na celý záznam z...

Ceny DN 2016/2017: Ve znamení...

Divadelní noviny udělily včera ve...

Kronika

Jednou větou

Tým učitelů Jazykového gymnázia...

Kritika

Slepý výstřel

Divadlo LETÍ představilo v české...

Podnikatelka na dně

Před pár lety Petr Zelenka napsal hru...

Nejde o život, ale o...

Národní divadlo představilo na...

Břit bez ostří

Inscenace Tajný deník Adriana Molea ve...

Ministerstvo máklých kroků

Přední pražská skupina současného...

Tváří v tvář teroru

Terorista unese dopravní letadlo se 164...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 20/2017...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Opera 2017 – hudební...

Letošní 13. ročník festivalu...

Rozhovor

Rostislav Novák ml.: Chci v...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Katharina Schmitt: Přízraky...

Rozhovor s libretistkou a režisérkou...

Kontext

Kulturní populismus Hradu

ÚVAHY VÝTVARNÉ

Sněhulák, čtverec a...

Ve filmovém přepisu románové krimi...

Moderní operní režie jako...

Hlavní sdělení této knihy je...

Burza

OPERA 2017 – ceny Libušky

Cena kritiků za nejlepší inscenaci...

Nominace na Ceny Thálie v...

Herecká asociace informuje

Podoby – Návrat

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

Londýnské doteky

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vilmos Vajdai: Útlak divadlu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Karin Dor (22. 2. 1938 Wiesbaden,...

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Boudová Nela, herečka (1. 12. 1967)...

Paměti, záznamy, deníky

Divadlo v kostce

Myslíte si, že lze za jeden den a...

Knihovnička

Došlo do redakce

Iva Němcová: Osobnosti české...

Obrazem

Fagi a divadlo

Iva Němcová

V Galerii Českých center v Rytířské...

Pan Papírek… (VI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 20/2017



Obsah,