Teror na tyrkysovém rodinném hřišti
Jestliže loňský projekt 121 režisérky Lucie Repašské pod hlavičkou brněnské „laboratorní“ skupiny Divadlo D’Epog řízně rozehrával provokativní, ale především postmoderní motto o absenci dramaturgické a ideové koncepce, strukturovaný jako série neustále překvapujících a transformujících se „scénických atrakcí“, nový společný počin v názvu označený nekonečnou Ležatou osmičkou se intenzivně pouští zase jiným, sevřenějším směrem bez ztráty krutosti artaudovského střihu.
Užší tým nejvěrnějších a fyzicky hrdinsky odolných herců-performerů, posílený tentokrát o „chybějícího“ dramaturga Matyáše Dlaba, se se svou hodinovou drezůrou těl a koncentrace (herecké i divácké) ukryl do podélného vyběleného ramena tovární Richard Adam Gallery. Ve stísněné scénografické instalaci Matěje Sýkory tematizoval nelítostný a hyperbolizovaný koloběh rodičovského terorismu takřka beze slov.
Dění ve fragmentárním bytovém hnízdu – jehož příznačný patvar definuje tyrkysový koberec-trávník a mantinely bordó skříňkových souprav – je filtrováno pokřiveným úsměškem, bizarností, absurditou, pod níž ovšem v průběhu scén roste patrná (až fatalistická) hrozba dědičné deformace a zodpovědnosti rodičovských rolí. Bezelstný a bezmocný potomek (Radim Brychta) je za útržcích zpěvu Ach synku, synku či vánočních a dětských veršovánek tvrdě vychováván a ovládán dlouhovlasou siláckou otcokojičkou (Zdeněk Polák) ke sportovně-mechanickému zocelení a bezchybnému natrénování nesmyslně precizních choreografií. Jeho ve tváři domácky zažloutlá a zšedivělá matka (Janet Prokešová) tento rytmizovaný, groteskní dril doprovází z pohodlí křesílka juchajícími úsměvy olizujíc přitom dětské lízátko. Potrava ukapávající z kečupové láhve synkovi na talíř a každodenní série topících a mučivých čísel se opakují za zvuku „fit-centrové“ muziky, až se cvičenec navlíkaný do větších a větších basketbalových dresů vzchopí k vlastnímu protiútoku a přibližuje se k divákům, nachází pomíjivý pocit osvobození, jenž se však záhy mění v nový tlak a uvěznění naruby.
Ve tváři domácky zažloutlá a zšedivělá matka (Janet Prokešová) FOTO ARCHIV DIVADLA
Zkratkovitý a stylizačně vybroušený obraz svazující rodičovské zátěže, jíž se další a další generace domácích rekrutů nedokáží zbavit, vrcholí symbolickými kopanci do tváře, s nimiž je trochu těžké osobně se vyrovnat a skeptickou autorskou sugesci přijmout za svou. Rozpustilá pohybová rytmizace a kostýmně-vizuální styl však akcentují ironizující tón. Děsivý škleb nekonečné marnosti oplétá karikaturní fotbalově-obyváková nadsázka. Toto sladěné „artové“ divadlo bizarních krutostí stojí za to nepropásnout, byť by doma dítě řvalo do běla.
Divadlo D’Epog – ∞. Režie Lucie Repašská, dramaturgie Matyáš Dlab, scénografie Matěj Sýkora, hudba Ryba & Chyba. Premiéra 27. dubna 2014 v Richard Adam Gallery.
Komentáře k článku: Teror na tyrkysovém rodinném hřišti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
