Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Terapie vraždou

    Na počátku byla otázka: Která z vás vraždila z lásky? Položila ji roku 2002 ruská novinářka, herečka, režisérka a politická aktivistka Varvara Fajer odsouzenkyním v nápravné věznici v Šachově. Z rozhovorů vytvořila metodou verbatim dokumentární hru pro moskevské experimentální divadlo Teatr.doc. Titul Zločiny vášně překřtili v Divadle Komedie/Centru východní dramatiky na ZLOČINY.ŽENY.DOC.

    FOTO ARCHIV DIVADLA

    Pitvání duší v inscenaci ZLOČINY.ŽENY.DOC FOTO MILAN SOUKUP

    Metoda verbatim spočívá v montáži textů autentických nahrávek, výsledek je reakcí na cílené dotazování. Když v Praze vedla autorka seminář, na videozáznamech z věznice představila i prototypy dvou dramatických postav. Třetí, postava novinářky,  je autobiografická. Fajer do ní promítla vlastní zkušenost ze vztahu s mužem, který ji údajně psychicky týral natolik, že v hluboké krizi začala přemýšlet o jeho zneškodnění. Novinářka hledá u odsouzených odpověď, jak se vypořádat s milovaným a zároveň nenáviděným člověkem.

    Režisér Ondřej Mataj text inscenuje s důrazem na jeho literární formu, přičemž odpovědnost za přesnou interpretaci nese herec. „Zločinům“ jistě lépe porozumí divačky. Vzájemné porozumění je pro účastnice hovorů rozhřešením a ospravedlněním činů minulých i budoucích. Z odkrývání bolestných partnerských zkušeností se stává psychoterapie pomstou, a to detailně připravovanou a líčenou, včetně nejrůznějších způsobů podmanění, mučení a likvidace, dokonce za použití magie. Mimochodem, když Varvara popisuje vlastní obsesi jako partnerovu nadpřirozenou moc, Bella nazve citového vyděrače Rasputinem.

    Scéna neodkazuje přímo na věznici (navzdory obchůzkám dozorce). Vše je geometricky čisté, sterilně bílé včetně kostýmů. Ve světle zářivek připomíná laboratoř, pitevnu duší, ze třech stran sevřenou diváky jako při psychoterapeutickém sezení. Světelný kříž dělí podlahu na herní pole, na kterém se šachuje se dvěma židlemi. Diagonálně proti sobě na ně usedají Varvara a jedna s odsouzených. Během dialogů tak většině diváků zůstane tvář jedné z hereček skryta. Podkres vytváří pár hudebníků v zadním plánu. Elektronické variace muzikanta KITTCHEN se proplétají s houslovými party Veroniky Linhartové jako jin a jang.

    Statický dokumentární formát může ožívat pouze s věrným vystižením reálných charakterů. Dobrá zpráva je, že při první repríze nasadily herečky poměrně vysokou laťku. Všechno, co jste chtěli vědět o ženské věznici a báli jste se zeptat, symbolizuje Olga. Pavlína Skružná balancuje mezi machismem a živočišným ženstvím, když bez obalu líčí lesbické vztahy, promiskuitu, či kruté praktiky, vyslovuje vulgarismy tak přirozeně, jakoby četla recept na bábovku. Protipólem je intuitivní Bella Evy Vrbkové s napjatým výrazem pozorné posluchačky – mistryně ve vytváření myšlenkových konstrukcí, obdařená šestým smyslem. Kontinuitu inscenace udržuje novinářka Kristýna Leichtová, která na rozdíl od ostatních neopouští jeviště. Buď pasivně nahrává partnerce a reaguje mimicky, nebo se zpovídá a konzultuje plány. Vnitřní napětí doprovází rozechvění a nervózní bezradnost, jakoby pobíhala nad srázem a rozmýšlela se – se stále stoupajícím odhodláním a adrenalinem – jak a kde skočit. Dozorce Jan Hofman zastupuje různé mužské archetypy. Je synonymem nadřazenosti i citové pasti, jež hrdinky pohltila, a představitelem epizodních mužských postav, které ilustruje krátkými replikami či pózami na černém pozadí scény.

    Hranici mezi empatií a odstupem dávkuje režisér s přesností lékárníka a dokumentační formát rytmizuje a akcentuje klasickými divadelními prvky. Přelévání moci a bezmoci mezi pohlavími končí společným aktem žen – jakýmsi pokusem o vraždu ukřičením. Ačkoliv je závěr vypjatý, jedná se právě o ten druh úlevného a osvobozujícího aktu, kdy pomsta, uskutečněná na verbální rovině, zabrání její praktické realizaci.

    Divadlo Company. cz – Varvara Fajer: ZLOČINY.ŽENY.DOC. Překlad Naděžda Krejčová, režie Ondřej Mataj, hudba: KITTCHEN, Veronika Linhartová, dramaturgie Markéta Bidlasová, scéna Lenica Rozsnyóová. Premiéra 4. června 2015 v Divadle Komedie. (Psáno z reprízy 18. června 2015.)


    Komentáře k článku: Terapie vraždou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,