Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ti hoši docela zlobí, ale ne nás

    Vzorně je inscenací Synáčci naplněna tato sebecharakteristika: Soubor Tygr v tísni se pravidelně zabývá adaptacemi autobiografické a biografické literatury 20. a 21. století, skrze niž mapuje politické, kulturní a historické proměny a klima moderní doby. V programu k Synáčkům stojí: Inspirováno románem Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse, autobiografií Thomase Bernharda Obrys jednoho života a povídkami Reinera Marii Rilkeho.

    Internát, čtyři postele, čtyři mladí studenti odění v internátní, nevinnost evokující uniformičky… FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    A skutečně: v Synáčcích jsme hozeni do světa, který poznává téměř okamžitě každý, kdo četl zejména zmíněný Musilův román; o něj se totiž text studenta činoherní režie DAMU Tomáše Loužného opírá především a nejčitelněji. Internát, čtyři postele, čtyři mladí studenti odění v internátní, nevinnost evokující uniformičky. Mezi zelenáče zavítá matka jednoho z nich, návštěvnicí je ovšem i prostitutka Božena. Obě dámy herecky zkušeně zvládá a odstiňuje Nataša Gáčová. Role týraného studenta Basiniho se zhostil stálý spolupracovník souboru Pavel Neškudla, Reitinga, Beinberga a Törlesse hrají studenti DAMU Kryštof Krhovják, Filip Březina a Josef Honzík. Ta pětice působí kompaktně, Loužný jí „naordinoval“ fyzicky poměrně náročnou „sestavu“ a vůbec celkově dynamický projev s rychlými přesmyky do odlišných poloh. Sledovat to nasazení, které ale není přepínáno do křeče, je uspokojivý zážitek.

    Nevinně vyhlížející hoši, jejichž výzor by neznalé mohl svádět snad i k charakteristikám rychlošípáckým, se vybarví do konstelace, která jednoho z nich, již zmíněného Basiniho, zprvu vydělí, poníží a šikanuje, posléze přímo mučí. Rovněž mechanismus výběru oběti a trýznitelů působí uvěřitelně. Všechno se tedy jeví v pořádku, jako ve vzorně fungující laboratoři pro výzkum lidské agresivity. Ale v tom právě tkví potíž: jako v laboratoři!

    Synáčci naplňují obligátní představy o věrné adaptaci musilovsko-rilkovského světa počátku 20. století, o potlačované a substituované sexualitě mezi mladými lidmi té doby atd., ale zároveň hoši mají mobily a obsluhují notebooky, čímž zřejmě chce být řečeno, že je to příběh i z naší doby. Ale vybavit musilovsko-rilkovské, rakousko-uherské postavy dnešními technickými proprietami a tím jaksi dávat najevo, že se hraje také o dnešku, to není přesvědčivá míra aktualizace. A vynášet k tomu soudy nad škodlivostí a úpadkovostí školských zařízení tím, že vezmu několik zvučných lamentačních partií z arzenálu stížností Thomase Bernharda na tohle téma a dozdobím jimi dialogy, to je obdobně problematické tlačení na pilu. Výsledek je tedy značně paradoxní: inscenace je fyzicky „nabouchaná“, žíly v ní nabíhají, ale celek je zároveň neživou loutkohrou či hrou prováděnou jakoby za sklem.

    Kde toho hledat příčinu? V oddůraznění postavy Törlesse, jenž je v inscenaci jen jedním z těch čtyř synáčků, kdežto v románu je postavou ústřední. V knize jde o proměny jeho vnímání – a pochopitelně o to, jakými (inovativními) vypravěčskými postupy to Robert Musil činil. Protože v Loužného adaptaci se nedostáváme „dovnitř“ Törlesse, do jeho mysli, zbývá fyzické konání jako takové – s důrazem na trestání Basiniho, který se tak v inscenaci postupně stává nejvíce akcentovanou postavou. Jestliže ale tomu musilovskému náhledu odejmeme onu subtilní tkáň introspekce a zbude nám akce a povrch, vystoupí do popředí právě to, co na tom příběhu stárne nejvíc, totiž povrch – prostředí internátu a kulturní a sociální uspořádání, jehož ten internát byl součástí. Tím nepřípadnější pak ovšem je vybavovat synáčky mobily a notebooky.

    Tygr v tísni – Tomáš Loužný: Synáčci. Režie a dramaturgie Tomáš Loužný a Marie Nováková, scénografie Petr Vítek, kostýmy Vojtěch Hanyš. Premiéra 11. března 2017 ve VILE Štvanice, Praha.


    Komentáře k článku: Ti hoši docela zlobí, ale ne nás

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,