Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sbližování těla s duší Eva Kröschlová

    Divadlo pohybu (1935–1938)

    Nejzávažnější dílo tohoto směřování – taneční drama Kolumbus – mělo premiéru v roce 1936 na scéně Komorního divadla, v něm tanečnice také trochu tančily a zpívaly, avšak zejména se pohybovaly scénicky stylizovaným způsobem a jednaly skutečně činoherním slovem pro ně napsaným Milošem Hlávkou. Bylo mi deset a dobře se na to pamatuji, na stínohry indiánů a krčmářské písně Hidalgů – dlouho jsem si pamatovala jejich melodie (z původních indiánských a námořnických písní vybral B. Hohage). Matce jsem tehdy v šatně vyčetla, že nehrála královnu Isabelu, ale „nešťastného“ admirála. Nemohu v té souvislosti necitovat aspoň část kritiky Jaroslava Seiferta (Právo lidu, 3. prosince 1936): …Kolumbus je vskutku lyrické drama. Pro toho, kdo cítí osudovou tragédii mořeplavce-objevitele, je to divadlo nabité vzrušujícím dynamickým dějem. A každý, kdo chápe stavy lidských duší, pocítí básnické posvěcení, jímž jsou některé divukrásné scény prodchnuty. Ono lyrické zaujetí nevychází jen z námětu a ze slovního podkladu. Je především neseno vlastní tvůrkyní veškerého jevištního dění a představitelkou Kolumba Jarmilou Kröschlovou. Vstoupí-li na scénu, je prostor kolem ní nabit oním prudkým záchvěvem životním, který podstatně tvoří divadelní kouzlo. Její pouhé vztažení ruky, ba i její pohříchu nepříliš sympatický hlasový projev poskytují důkaz o síle její dramatičnosti a tragičnosti. Ve scénách davových projevuje opět mimořádnou schopnost členit jeviště do výrazných skupin. Nejde sice za samoúčelnou krásou a plastičností postoje a pohybu, dochází k němu však logicky, poněvadž neporušuje zákony umocněného pohybu. A vůbec v důslednosti slohové, v tom, že používá vždy toho nejsprávnějšího, okolnostem odpovídajícího výrazového prostředku, tkví její síla…

    V podvečer parného dne

    Naděžda a Jarmila Kröschlovy v rolích Pávů v ateliéru světoznámého fotografa Josefa Sudka FOTO JOSEF SUDEK

    Příštím celovečerním tanečním divadlem byla hra bratří Čapků Ze života hmyzu, která byla v září 1938 po letním soustředění již zcela připravena k podzimní premiéře (krom kostýmů a výpravy), avšak v „druhé republice“ již neměla naději na uvedení. Bylo v ní více tance, každý hmyzí druh po svém výstupu zatančil jeden z dílů Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. V postavě Tuláka Jarmila velmi střídmě tančila bez hudby. Já hrála se Skupinou poprvé, a to Slimáčka: Jen aby bylo hodně kapušty a málo šlimáků…

    Paralelně v letech 1935–1939, v době národního ohrožení, a pak i za války vznikala řada malých výstupů ze života českého lidu nebo i suita československých tanců (včetně podkarpatoruských) pro zájezd Pražských učitelek do Francie (1938). V matčině škole se zavedly lekce lidových tanců podle Ladislava Vycpálka a také domácí bál byl v tomto roce pod heslem Od Aše až po Jasiňu, právě proto, že jsme byli okleštěni. Krom toho už od roku 1931 měla Skupina výuku fonetiky, aby dívky zkvalitnily svou mluvu pro lidovou poezii i pro dialogy v Divadle pohybu.

    Děti dětem (1932–1936)

    V představení Hmyzu jsem sice měla poprvé vystupovat se Skupinou, ale už jsem měla několik veřejných vystoupení za sebou. V první republice byla založena organizace Legie malých, která v holešovické Uranii pořádala každoročně několik představení pod jménem Děti dětem. Pro ně připravovala Jarmila v dětských kurzech své školy nenásilným způsobem dětské divadlo. V každé lekci se totiž část věnovala improvizaci, buď na téma, nebo na hudební skladbu. První téma bylo Pouť do Betléma, takže se celý podzim přizpůsobil tomuto příběhu. Hudbu vybrala Jarmila ze skladeb Francise Poulenca, které zahrála harfistka Nesinka Bechrová (její skutečné jméno jsem neznala), která občas hrávala i v harfové komnatě na Hradě. Já jsem hrála a zpívala Panenku Marii a dvě ze tří krásných, už větších dcer naší milované Jožinky, o které ještě bude řeč, tančily dva anděly. Táta tehdy prohlásil, že by se nedivil, kdyby ze mne byla herečka. V dalším roce jsme hrály pohádku Vo mlsný koze, kde moje kolegyně z DAMU, dnes devadesátiletá Anna Rottová, tehdy Anička Kadeřábková, hrála Lištičku.

    Přátelé III.

    Nemohu zakončit vyprávění o době svého dětství, aniž bych se zmínila o třetí blízké družině přátel kolem zářivé Jožinky, korepetitorky Skupiny a učitelky klavíru podle Kurzovy metody Josefiny Grossové a jejího druha, ve stáří pak manžela, kulaťoučkého Ládíčka Černého, violisty Pražského kvarteta a jeho vedoucího ducha. Toto kvarteto bylo před objevením Smetanova a Vlachova kvarteta střídavě s Ondříčkovým kvartetem na špičce našich komorních uskupení, jejichž rádcem Ládíček byl. Jakožto uznávaný znalec komorního muzicírování radil také Milanu Škampovi a Josefu Sukovi, který později převzal Ládíčkův nástroj a koncertoval kromě houslí také na viole.

    Moje hudební vzdělání bylo pak po mém dvanáctém roce utvrzeno pravidelnou návštěvou koncertů takového druhu, jako byl cyklus Beethovenových pozdních kvartetů, což patří k tomu nejniternějšímu, co Beethoven napsal.

    Ládíček byl velký šprýmař a druhem humoru si byli blízcí s mým tátou. Patřil k nim ještě například Richard Gibian s rodinou. Plakát jejich velkoobchodu s psacími stroji dlouho visel v kanceláři Violy, ale než jsem se odhodlala si ho vyžádat pro jejich americké potomky, nové vedení poetické vinárny ho odstranilo. Ládíček občas vařil pro své přátele „kušnu v plameni“ (dětem byl vstup zakázán) a u nás se zase proslavila silvestrovská kýta šunky s cumberlandskou omáčkou. V krásné funkcionalistické vile Gibianových jsem přespala, když rodiče jeli do Paříže, a byli nám také nápomocni, když máma potratila mého touženého bratříčka. Půjčili nám auto i s šoférem, aby se matka mohla zotavit na Křivoklátě, což táta využil k prostudování hradní architektury. V té době se totiž zúčastnil se svými studenty z Halle archeologického průzkumu chebské falce, což vyústilo ve velkou odbornou publikaci.

    Rodiče se stýkali – spolu i každý zvlášť – s řadou zajímavých lidí, v Praze i v Paříži. Tam navštěvovali Šímu, Zrzavého i Martinů a prostřednictvím přítele Karse i paní Susanne Valodon, matku Utrilla, kterou Hynais zpodobnil na oponě Národního divadla. Tehdy prostřednictvím mého otce poznala Nataša Gollová Josefa Šímu, který nakreslil její dlouho neidentifikovaný portrét. Jak to všechno bylo, vylíčil Laďa Daneš v krátkém filmu a popsal, co se ode mne dozvěděl, i ve svých vzpomínkách (taktéž i Aleš Cibulka ve své monografii o Nataše). Já už to popisovat nebudu.

    Kolumbus

    Jarmila Kröschlová (vlevo) v titulní roli tanečního dramatu Miloše Hlávky Kolumbus FOTO ARCHIV AUTORKY

    Rozvod

    Když po sobě čtu tyto vzpomínky, vypadají téměř idylicky. Ale mračna se stahovala i nad naší rodinou. Je to fráze, ale mně se to tak skutečně jevilo. V roce 1937 dostal otec nabídku na post mimořádného profesora na mnichovské univerzitě s příslibem pozdější řádné profesury (ke které nikdy nedošlo). Předpokládalo se, že do Mnichova přestěhuje i svou rodinu, a táta si to taky přál. Rodiče se dlouho radili, pak matka přistoupila na to, že bude svůj čas dělit mezi rodinu v Mnichově a Skupinu v Praze (už nevím, jestli v měsíčních lhůtách). Ale bylo to pro ni neúnosné. Když ji táta seznamoval s rodinami kolegů, byli pánové „pro sebe“ a snad se bavili o zajímavých tématech, ale paničky hovořily jen o dětech a o stravě, která tam byla už omezována na „eintopfy“. Od dětí ze sousedství jsem se dozvídala, že lidi pohoršuje, jak se matka – podle nich nápadně – obléká, že si barví rty a že má nakrátko ostřihané vlasy. Tam totiž i ti lidé, kteří nebyli zfanatizovaní, už podléhali „novému“ velkoněmeckému životnímu stylu. Nakonec rodiče podali žádost o rozvod. Tomu bylo posléze vyhověno, ale z říšské příslušnosti mne a matku neuvolnili. Přestože celá léta nás matka hlásila k české národnosti a že jsme pak za války braly méně potravinových lístků než Němci. Já ten rozvod oplakala, protože jsem ho považovala za hřích. Ale do Prahy jsem se těšila. To tátovi, když jsme odjížděly z mnichovského nádraží, tekly slzy.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Sbližování těla s duší Eva Kröschlová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,