Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Poněkud unavené dny v pohybu

Pozoruhodným jevem při konfrontaci s mezinárodním festivalem současného umění 4 + 4 dny v pohybu je rozpor mezi jeho věkem a sebeprezentací. Festival má za sebou už dvaadvacet ročníků, což z něj činí jeden z nejdéle působících festivalů mimo rámec mainstreamu. A přesto každý rok vypadá, jako by to byl ročník první. Pod make-upem svěžesti, která má svůj původ především v zarputilém obměňování tzv. míst činu, se ale začínají čím dál tím více projevovat vrásky únavy a jisté bezradnosti.

Jaká je perspektiva mezinárodního festivalu současného umění 4 + 4 dny v pohybu? FOTO MARKÉTA M. ČERNÁ

Otázka, zda je festival spíše divadelní, nebo výtvarný, která se tu a tam nastolí, ilustruje sice rozkročenost záběru, zároveň ale taky nesrozumitelnost směrem k návštěvníkovi. Ta 22. ročníkem, jenž se konal ve dnech 6. až 14. října v Praze, kulminovala například vágním názvem výstavy AM I WHAT I AM THINKING ABOUT. I když pominu otravnou rozhlasovou znělku s dětským hlasem odříkávajícím název, prokazovala varianta rimbaudovského Já je někdo jiný festivalu spíše medvědí službu.

Proklamativní v impotenci něco sdělit byla už ona výstava. V nešikovné a infantilní anotaci lákala na lešenářskou konstrukci a na jedinečné perspektivy pohledu na současnou výtvarnou tvorbu. Ani slovo o vystavujících umělcích, ani slovo o propojení s tématem, ani slovo o propojení se zbytkem festivalového programu. Ano, výstava byla působivá. Působivá byla i její realizace lešením, mostky a dalšími technickými prvky, které korespondovaly s prvky využitými v exteriéru Karlínských kasáren (byť ve vztahu k právě probíhající výstavě v Rudolfinu Nervous Trees Krištofa Kintery, jednoho z tvůrců festivalové přehlídky, poněkud vykrádající, neboť lešenářské prvky se objevují i zde). Proč, však nikdo nikde nenastínil. Celek tak působil jen jako rozmar kurátorů.

Divadelní mikrosvěty

Divadelní a taneční produkce, ať už české, nebo zahraniční, do jisté míry výše popsaný nelichotivý pohled zmírňovaly. Neviděl jsem všechno, nicméně programový fragment, který jsem měl možnost zhlédnout, už tématu identity konvenoval jasněji. Nejvíce asi imerzivní site-specific projekt režiséra a performera Philippa Schenkera se zahraničními studenty DAMU Overruled. Schenker využil několik ubikací bývalých kasáren a nechal jimi prostoupit herce představující především občany různých národů a kultur potýkající se se stereotypním chováním k nim samým, s vlastními ne vždy příjemnými zkušenostmi, s životem v multikulturním společenství. Diváci rozděleni na začátku do čtyř skupin se velmi brzy dostali a rozmělnili do chaotického pohybu herců, kteří si diváky odváděli do svých místností, opouštěli je a zase nacházeli. Po čase bylo jasné, že se jednotlivé scénky opakují, aby je měli možnost vidět všichni, ovšem postupně docházelo k intenzivnějším průmětům a mikrosvět rozdílných identit se stával plastičtějším.

Site-specific projekt Overruled představoval občany různých národů a kultur FOTO MARKÉTA M. ČERNÁ

Na odlišnost kultur sází i jeden ze zakladatelů současného tance v Maroku Taoufiq Izeddiou. Své performance staví na propojování tradičních, rituálních postupů s moderními tanečními prvky. V Praze předvedl inscenaci V pohotovosti, která vypráví o autorových vzpomínkách na nespecifikovaný súfijský obřad, kterého se zúčastnil poprvé jako dítě a nyní se s ním v dospělosti konfrontuje. Jedná se ale především o kontrast mezi tanečníkovou fyzickou konstitucí (performerovo robustní, obézní tělo skutečně neodpovídá standardům, na něž jsme u lehkonohých a šlachovitých umělců zvyklí) a jeho pohybem. Izeddiou uvádí své tělo do pohybu s nepřekvapivou, až komickou námahou. Vypadá to zvláštně, ale zarputilost, s jakou se do tance vrhá, je až hypnoticky uzurpátorská. Divák fascinovaně hledí na umělce pohybujícího se na hraně svých možností, poslouchá verše o Maroku a národu a tradiční arabskou hudbu říznutou rockem, o niž se starají dva přítomní hudebníci, nahlíží do rituálních prvků prostupujících Izzediouovy kreace a ví, že tady už stylizace nehraje roli.

Kde naopak stylizace platila za primární důvod existence inscenace, to byl Osobní symfonický okamžik finské choreografky Eliny Pirinen. Ta projekt postavila na autopsii Šostakovičovy slavné 7., tzv. Leningradské symfonie. Narativ symfonie vedl autorku k osobnímu příběhu poslechu, k banální, ale i pronikavé interpretaci. Z pohybu, výrazu, jednotlivých prvků v choreografii předváděné třemi tanečnicemi jasně rozlišenými ve třech pastelových barvách, jejichž symbolika mizí někde v hlavě autorky, je zřetelná patetická přímočarost, hloubavé, jemné osahávání skladby i zcela neprostupné myšlenkové pochody autorky. Troufám si říct, že jde o jedinečnou výpravnou vizualizaci mozkových vzruchů každého posluchače vážné hudby. Téměř nesnesitelný začátek, v němž diváky nechá skoro čtvrtinu představení zírat na prázdné jeviště a jen poslouchat Šostakovičovy reprodukované tóny, následuje extaticky, až vulgárně erotická scéna, při níž aktérky odhalují své klíny, zadnice a jedna druhé i ňadra, jimiž směšně paroduje laktaci publika. Právě tato kombinace barokního znázorňování náboženského vytržení s šestákovou erotikou asi nejlépe ilustrovala bizarně ambivalentní vztah autorky k předmětu její interpretace. Následující muzikálový výstup spílající samotnému Šostakovičovi a jakémusi Peterovi nebo závěrečné patlání sebe i nejbližších diváků různými barevnými gely vrcholící až surreální scénkou, kdy dívka ze zákulisí přinese na scénu štěně, to jednu z tanečnic olíže, načež je dívka opět odnese, jen dokreslují dekadentní svět mysli autorky potýkající se se slovutným skladatelem a jeho rozporuplně přijímanou asi nejslavnější skladbou.

Tato autopsychoanalýza stvrdila, že divadelní dramaturgická linie se s letošním klišovitým tématem festivalu vyrovnala důstojně a že živé umění patří v rámci festivalu dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co lze na festivalových přehlídkách tohoto typu u nás vidět. Pokud se ale festival prezentuje jako překračující hranice mezi druhy umění a spojující je v celek, který má cosi sdělovat, pak zřejmě nestačí jen sázet na výjimečné prostory a divadlo a doufat, že zbytek se nějak udělá sám. Po dvaadvaceti letech je možná čas na zpytování a na jasnou zprávu, kam festival směřuje.

  • Autor: Dominik Melichar
  • Publikováno: 01. listopadu 2017

Komentáře k článku: Poněkud unavené dny v pohybu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

Dotazník

Ivan Pinkava

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kronika

Jednou větou

1 Horácké divadlo Jihlava má od...

Kritika

Potkali se v Pardubicích

Režisér Michael Tarant má zálibu v...

Porušení mravního i...

Břetislav Rychlík se jako režisér...

Strašlivý vztek?

České divadlo vzalo Caryl Churchill na...

Když člověku rupnou...

Výraznou linii tvorby Divadla Tramtarie...

Šest žen znovuzrozených

Šest žen (původně Šest žen...

Dobře vržené kostky

Inscenací s poněkud dlouhým názvem...

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Jana Burkiewiczová: Baví mě...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Kontext

Tři billboardy skeptických...

Úvahy filmové

Svobodný v nezavedených...

Začátkem roku po těžké nemoci...

DAMU potemněla

Aby ne – je sobotní pozdní večer...

Moc sladkého škodí! Momenty...

Na tradičním loutkářském festivalu...

Burza

Podoby – Přebytek

Stručný obsah příspěvku zde není...

Divadlo v Dlouhé Praha

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Inspirující outsider

Stručný obsah příspěvku zde není...

Bill C. Davis: Každá hra si...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Oprava

V popiscích k Velkému rozhovoru se...

Zemřeli

Byla to přísná ženská,...

(30. května 1944 Český Brod – 10....

Zemřeli

Marián Labuda (28. 10. 1944 Hontianske...

Výročí

Výročí 15.−31. ledna

Mikšaník Vratislav, sólista baletu...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ajrin Zlámalová: Nebyla jsem vždycky...

Služebník slova rekapituluje

Přednáším poezii více než 40 let....

Obrazem

Divadlo 1918–2018

České divadlo se přirozeně prolíná...

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,