Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Po(c)hyby současného umění (No. 5)

Sejdeme se na Rychtě

Čtyři plus čtyři dny v pohybu jsou platformou pro uvedení současných, moderních, alternativních… (dosaď další adjektiva do řady) uměleckých směrů napříč celým spektrem kultury výtvarnem počínaje a divadlem konče. To však festival nelimituje ani v uvedení inscenace starosvětské z prostředí pivem čpící sokolovny, kde vyhrává místní dechovková kutálka, kde se schází obecní výbor, aby projednal postavení pomníku, z místa, kde se uchoval čas, který je potřeba jednou probudit, neboť je posledním žijícícím svědkem… Vemte si už jenom název celé inscenace – Dechovka… Stojí za ním osobité sdružení Vosto5 v čele s režisérem Jiřím Havelkou.

Dechovka web 1Po politické rekonstrukci mašínovského třetího odboje Já hrdina to byl pro Havelku další průlet do nepříliš lichotivé české historie. Tentokrát šlo především o odvetu spáchanou na Němcích po konci druhé světové války. Tvůrci Dechovky počítají s tím, že kostlivec umlčené historie v dnešních Češích ještě dříme a stačí jen málo, aby se probudil, zakřupal kostmi a rozvířil staré křivdy.

Už se stává pomalu zvykem, že i „kamenné“ divadlo, nebo chcete-li „tradiční činoherní“ divadlo, staví své inscenace na míru prostoru, v němž mají být představeny. Tím myslím, že v takovém představení nehrají pouze herci a kulisy, ale skutečně celý prostor od vstupních dveří, parket na zemi či klik u oken až po strop. Dechovka by rozhodně nebyla tím, čím je, nebýt specifického prostoru Baráčnické rychty, v níž se vše odehrávalo. Je to místo, v němž je doteď cítit pot plesů a besed konce devatenáctého století. Svým způsobem je to další možnost site-specific.

Už u vstupu do sálu si tak divák může nabídnout opravdu ohavně vyhlížející sušenku, nalít si kafe či čaj z termosky, aby si následně našel místo na židli a pohlédl na pódium, kde už je připraven stůl pro místní výbor. Koná se totiž pravidelná schůzka zastupitelstva malé obce, ale předpokládaný začátek se musí ještě pozdržet, neboť se čeká na starostu. Než dorazí, je potřeba ještě sdělit občanům, že očekávaný bod programu – dětské hřiště za hřbitovem – bude až na konci schůzce. Kdy je výbor kompletní, začne se projednávat zásadní bod – postavení památníku německým obětem české odplaty. Vše probíhá jako na klasické schůzi, volení zástupci se dohadují mezi sebou, dohadují se s občany, občané se také dohadují mezi sebou, padají ostrá slova, naštvaní občané odcházejí. Plynulý proud reálné schůze narušují jen občasné filozofující výkřiky typu „Není celá historie jen vymyšlená?“ apod. Ty působí skutečně nepatřičně a rušivě, jinak je však atmosféra dokonalá. A když už to nemůže vydržet, ozve se na závěr jediný pamětník šedesát let starého masakru, který dosud nechtěl mluvit. „Hrál jsem v dechovce na klarinet…“ Při těch slovech na pódium vstoupí kapela, diváci se musí odsunout na stranu a v duchu cimrmanovského „tak takové to tehdy bylo“ se celá scéna současné schůzce obecního výboru přemění na oslavu otevření nové sokolovny roku 1923.

Účinkující se už dávno převlékli do dobových úborů, střídají se řečníci, sokolové předvádějí svou sestavu a na řadu přijdou i živé obrazy z historie vesnice. V době videoprojekcí, komplikovaných audiovizuálních vstupů do divadla a všemožných dalších vymožeností, chodí ve vostopětáckém gesamkunstverku šenkýři roznášející mezi diváky pivo, provozují se zmiňované vtipné živé obrazy a tančí se polka. Do toho stále vyhrává dechovka a celý sál tepe meziválečným nadšením a bratrskou láskou Čechů a Němců.

Najednou jsme ale na konci druhé války v téže sokolovně, kde se za šedesát let bude debatovat o pomníku a která byla před dvaceti lety slavnostně otevřena. Je večer, kdy se má odpravit sedmnáct Němců v místní hasičárně. Stále hraje dechovka, obyvatelé se bujaře veselí, sem tam někdo na někoho hodí špínu, jak se choval za války a jak najednou teď je hrdina, pak se všichni muži seberou směr hasičárna, zatímco nastoupí poslední živý obraz, poslední výjev z historie obce, v podání žen: ty představují, jak muži odešli vypořádat se se sedmnácti Němci do místní hasičárny…

Na schůzi výboru už se nedostane, divák si už obrázek udělá sám. Stejně jako v rekonstrukci cesty bratrů Mašínů za svobodou ani tady není potřeba autorského komentáře. Důvěra se vkládá v úsudek diváka, v jeho vlastní schopnost vypořádat se s národním traumatem po svém. Dokonce ani není potřeba nějak násilně jej vtahovat do příběhu, nutit ho, aby se na průběhu představení aktivně podílel. On už se podílí svou účastí. Hraje skutečně vše, celá Rychta. Jen bylo potřeba lehce tu kostru času nakopnout, aby měl každý možnost celou historii znovu prožít. Takhle by se mělo politické divadlo dělat.

Jen na to dětské hřiště bohužel nedošlo…

  • Autor: Dominik Melichar
  • Publikováno: 20. října 2013

Komentáře k článku: Po(c)hyby současného umění (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 6/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 3.–3. 4. 2017

Číslo 6/2017 (21. 3.–3. 4. 2017)

Obsah čísla 6/2017

Slovo ...

Téma?

Jako čtenář českých divadelních...

Sukces měsíce

M. Kunze, S. Levay: Rebecca

Národní divadlo moravskoslezské...

Dotazník

Marka Míková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Komedie aneb Zpět do vlídné...

Rada hlavního města Prahy rozhodla,...

Fejeton

Homo ludens aneb Člověk bez...

Po nějaké době se vracím na stránky...

Názor

Manipulace a neznalost Jana...

V úvodním textu DN č. 5 nazvaném O...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Muzikál Srdcový král pražského...

Kritika

Faustovo prokletí

Faustovo prokletí Hectora Berlioze je v...

Ideál ženy v zrcadle

Letošní sezona v Městském divadle v...

Činohra v cizí kůži

Mají-li návštěvníci HaDivadla před...

Podzemní proces

V legendárním pražském kině v...

Klasika pro mládež?

Jako třetí díl volné trilogie...

Tam, kde včera znamená...

Bolek Polívka (dále pro přehlednost...

Nečitelná láska paní...

Jen několik měsíců po vydání...

Lidové divadlo podle Martinů

Měl jsem v poslední době štěstí...

Smějící se bestie Tomáš...

Tomáš Dianiška je bůh. Tedy podle...

Modernismus a avantgardismus ...

Když jsem vstoupil do provázkovského...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 6/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Šimon Dominik: Nezačínám...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Je čas uvést věci do pohybu

Rozhovor s novými šéfy činohry a...

Kontext

Akademie v mantinelech...

Poslední únorovou neděli se v Los...

Kulatý stůl Divadelních...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Výstavy – výstavy –...

Národní muzeum informuje

Nejlepší herec nemusí...

Herecká asociace informuje

Podoby: Nevyžádaný dopis...

Píšu ti milá, jaks správně poznala,...

Divadlo Antonína Dvořáka...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Maxim Didenko: Divadlo je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Vladimíre, děkuju

Vladimír Vašut byl taneční kritik a...

Zemřeli

Vladimír Vašut (26. 3. 1931 Dolní...

Výročí

Výročí 1.−15. dubna

Riedlbauch Václav, skladatel (1. 4....

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Prokletí

Osmnáctého února měla ve...

Expert – manifest

Příloha

Události z historie školy

1945 d dekretem prezidenta republiky...

Doctores honoris causa JAMU

Janáčkova akademie múzických umění...

Devět „nej“ brněnské...

Janáčkova akademie múzických umění...

Anketa s výraznými...

1. Jak vzpomínáte na studia, co jste...

Kalendář akcí k oslavám /...

24. března / Divadlo na Orlí...

Moderní vysoká škola s...

Vládním zákonem z 12. září 1947...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 6/2017



Obsah,