Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Po(c)hyby současného umění (No. 5)

Sejdeme se na Rychtě

Čtyři plus čtyři dny v pohybu jsou platformou pro uvedení současných, moderních, alternativních… (dosaď další adjektiva do řady) uměleckých směrů napříč celým spektrem kultury výtvarnem počínaje a divadlem konče. To však festival nelimituje ani v uvedení inscenace starosvětské z prostředí pivem čpící sokolovny, kde vyhrává místní dechovková kutálka, kde se schází obecní výbor, aby projednal postavení pomníku, z místa, kde se uchoval čas, který je potřeba jednou probudit, neboť je posledním žijícícím svědkem… Vemte si už jenom název celé inscenace – Dechovka… Stojí za ním osobité sdružení Vosto5 v čele s režisérem Jiřím Havelkou.

Dechovka web 1Po politické rekonstrukci mašínovského třetího odboje Já hrdina to byl pro Havelku další průlet do nepříliš lichotivé české historie. Tentokrát šlo především o odvetu spáchanou na Němcích po konci druhé světové války. Tvůrci Dechovky počítají s tím, že kostlivec umlčené historie v dnešních Češích ještě dříme a stačí jen málo, aby se probudil, zakřupal kostmi a rozvířil staré křivdy.

Už se stává pomalu zvykem, že i „kamenné“ divadlo, nebo chcete-li „tradiční činoherní“ divadlo, staví své inscenace na míru prostoru, v němž mají být představeny. Tím myslím, že v takovém představení nehrají pouze herci a kulisy, ale skutečně celý prostor od vstupních dveří, parket na zemi či klik u oken až po strop. Dechovka by rozhodně nebyla tím, čím je, nebýt specifického prostoru Baráčnické rychty, v níž se vše odehrávalo. Je to místo, v němž je doteď cítit pot plesů a besed konce devatenáctého století. Svým způsobem je to další možnost site-specific.

Už u vstupu do sálu si tak divák může nabídnout opravdu ohavně vyhlížející sušenku, nalít si kafe či čaj z termosky, aby si následně našel místo na židli a pohlédl na pódium, kde už je připraven stůl pro místní výbor. Koná se totiž pravidelná schůzka zastupitelstva malé obce, ale předpokládaný začátek se musí ještě pozdržet, neboť se čeká na starostu. Než dorazí, je potřeba ještě sdělit občanům, že očekávaný bod programu – dětské hřiště za hřbitovem – bude až na konci schůzce. Kdy je výbor kompletní, začne se projednávat zásadní bod – postavení památníku německým obětem české odplaty. Vše probíhá jako na klasické schůzi, volení zástupci se dohadují mezi sebou, dohadují se s občany, občané se také dohadují mezi sebou, padají ostrá slova, naštvaní občané odcházejí. Plynulý proud reálné schůze narušují jen občasné filozofující výkřiky typu „Není celá historie jen vymyšlená?“ apod. Ty působí skutečně nepatřičně a rušivě, jinak je však atmosféra dokonalá. A když už to nemůže vydržet, ozve se na závěr jediný pamětník šedesát let starého masakru, který dosud nechtěl mluvit. „Hrál jsem v dechovce na klarinet…“ Při těch slovech na pódium vstoupí kapela, diváci se musí odsunout na stranu a v duchu cimrmanovského „tak takové to tehdy bylo“ se celá scéna současné schůzce obecního výboru přemění na oslavu otevření nové sokolovny roku 1923.

Účinkující se už dávno převlékli do dobových úborů, střídají se řečníci, sokolové předvádějí svou sestavu a na řadu přijdou i živé obrazy z historie vesnice. V době videoprojekcí, komplikovaných audiovizuálních vstupů do divadla a všemožných dalších vymožeností, chodí ve vostopětáckém gesamkunstverku šenkýři roznášející mezi diváky pivo, provozují se zmiňované vtipné živé obrazy a tančí se polka. Do toho stále vyhrává dechovka a celý sál tepe meziválečným nadšením a bratrskou láskou Čechů a Němců.

Najednou jsme ale na konci druhé války v téže sokolovně, kde se za šedesát let bude debatovat o pomníku a která byla před dvaceti lety slavnostně otevřena. Je večer, kdy se má odpravit sedmnáct Němců v místní hasičárně. Stále hraje dechovka, obyvatelé se bujaře veselí, sem tam někdo na někoho hodí špínu, jak se choval za války a jak najednou teď je hrdina, pak se všichni muži seberou směr hasičárna, zatímco nastoupí poslední živý obraz, poslední výjev z historie obce, v podání žen: ty představují, jak muži odešli vypořádat se se sedmnácti Němci do místní hasičárny…

Na schůzi výboru už se nedostane, divák si už obrázek udělá sám. Stejně jako v rekonstrukci cesty bratrů Mašínů za svobodou ani tady není potřeba autorského komentáře. Důvěra se vkládá v úsudek diváka, v jeho vlastní schopnost vypořádat se s národním traumatem po svém. Dokonce ani není potřeba nějak násilně jej vtahovat do příběhu, nutit ho, aby se na průběhu představení aktivně podílel. On už se podílí svou účastí. Hraje skutečně vše, celá Rychta. Jen bylo potřeba lehce tu kostru času nakopnout, aby měl každý možnost celou historii znovu prožít. Takhle by se mělo politické divadlo dělat.

Jen na to dětské hřiště bohužel nedošlo…

  • Autor: Dominik Melichar
  • Publikováno: 20. října 2013

Komentáře k článku: Po(c)hyby současného umění (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 10/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 5.–29. 5. 2017

Číslo 10/2017 (16. 5.–29. 5. 2017)

Obsah čísla 10/2017

Slovo ...

Náš dialog, naše...

Byl to Václav Havel, který...

Osobnost měsíce

Martin Finger

jako Walter v inscenaci Homo Faber v...

Dotazník

Eliška Brtnická

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Internetová kasička

Na Hithitu byly donedávna aktivní hned...

Názor

Grantová výhybka aneb K...

Pamětníci si možná vzpomenou na...

Glosa

Zašel jsem na kávu

V Brně, do kavárny Spolek, v Orlí,...

Bez pravidel se žít nedá

Podivení Marie Reslové nad...

Kronika

Jednou větou

Tanec komunikuje a rozšiřuje...

Kritika

Kdo neskáče není My

Položil bys život za svou vlast? S tou...

Jaj, ty Nevěsty…

Sdružení Masopust uvedlo pět let...

Fraška o revoluci, která se...

Když Národní divadlo uvedlo 1....

Don Juan bez vášně

Co je za boomem uvádění Molièrova...

A nejste vy takový ten...

Don Juan se hraje v pražském Divadle...

Člověk strůjce na cestě

Poslední premiéra v ústeckém...

Tradičně, nebo moderně?

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke...

Byla, nebyla… eine kleine...

Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér...

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 10/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Pavla Vykopalová: Na kurtu i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miřenka Čechová: Prožít...

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a...

Kontext

Megapřehlídka narcistů

Úvahy výtvarné – Jarní výstavní...

Vláda věcí tvých…

ÚVAHY TELEVIZNÍ

Cit pro věci, které mají...

Tuto malou vzpomínku na Jirku Ornesta...

Burza

Jubilejní Poděbrady jinak

Herecká asociace informuje

Podoby – Tři mouchy

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moravské divadlo Olomouc

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Slovensko intimní i veřejné

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vladislav Trojickij: Herci...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Vyjádření k mediální...

Naše studentka 3. ročníku oboru...

Zemřeli

Zemřeli

André Louis Perinetti (7. 8. 1933...

Výročí

Výročí 1.−15. června

Výročí 1.–15. června △ Hnilička...

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

O tanci i bez něj

Ve foyeru Jihočeského divadla v...

Fagi a divadlo

Expert – splněný sen II

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 10/2017



Obsah,