Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pět divadelních křižovatek

    První ročník Mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky se konal ve dnech 2. až 8. října (ten loňský totiž pořadatelé považují za nultý). Na festival přijelo pět výrazných autorských inscenací pěti rozdílných režijních i autorských rukopisů. V průběhu dne se – před a po představeních – konaly přednášky a diskuse na témata divadlo, dramaturgie, svoboda, Evropa ve 21. století. Podařilo se vytvořit opravdovou festivalovou atmosféru, kdy se diváci s tvůrci mohli setkávat, diskutovat.

    Libanonec Yasser Mroué v inscenaci Riding on a Cloud FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Dublinské Dead Centre přivezlo multimediální produkci LIPPY (volně přeloženo jako Odezírač) začínající „závěrečnou diskusí po představení“, pokračující zdramatizovanou situací čtyř žen, jež se rozhodly pro sebevraždu hladovkou, a končící monologem jedné z nich. Irové zpracovávají skutečný případ z městečka Leixlip v Irsku v roce 2000. Motivace oněch žen ovšem zůstaly neznámé. Tvůrci se s jistou mystifikační nadsázkou pokoušejí pomocí člověka-odezírače rekonstruovat nejen některé jejich rozhovory (dvě z oněch žen byly těsně před činem zachyceny průmyslovými kamerami), ale především přijít na možné motivace jejich činu. Pozoruhodná koláž scén a divadelních přístupů, která slaví řadu úspěchů v anglofonním světě (s úspěchem hostovala jak v Londýně, tak v New Yorku, kde získala Obie Award), však samu sebe vyčerpává formálními nápady. Představení to bylo bizarní, až mysticky neuchopitelné, s řadou ironizujících prvků. Téma sebevraždy oněch žen se však skrze jevištní dění dostalo do pozadí. Až se na ně v podstatě zapomnělo…

    Výraznější a především opulentnější formu nabídla největší divadelní osobnost, kterou letošní festival hostil – italský režisér Romeo Castelluci a jeho Socìetas Raffaello Sanzio. Jde o režiséra známého radikálními, razantními inscenacemi na pomezí koncertu a performance art. V Praze se představil již podruhé – v roce 2000 vystoupil na festivalu 4 + 4 dny v pohybu s adaptací románu Luise Celina Cesta do hlubin noci. Na rozdíl od tehdejšího temného – v podstatě – koncertu přivezl tentokrát divácky daleko přístupnější inscenaci Democracy in America (Demokracie v Americe). Ideově vycházela ze stejnojmenné knihy politika a sociologa Alexise De Tocquevilla (1805–1859), který se v ní zabývá základy a formováním americké demokracie, již shledává venkovskou, ortodoxně náboženskou, postavenou na genocidě indiánů a vykořisťování otroků, a tím relativizuje její ideály. Totéž činí i Castelluci. Nic objevného, nic revolučního. Ovšem forma, výtvarná, hudební a herecká komplexnost, kterou téma nahlíží a zpracovává, byla famózní. Od téměř muzikálové show přes temné šamanské obrazy a zdrcující patetický výstup jedné z hereček po závěrečný rej rozmazávajících se (díky svícení a polopropustné oponě) tančících postav. Vždy jsme sledovali dokonalou, precizní práci. Především svícení, vnímání prostoru, hudba, zvuk byly uhrančivé.

    Oproti této až k nesnesení divoká, běsná byla inscenace – spíš se mi chce říct performance – slovinského tria Beton Ltd. nazvaná Ich kann nicht anders (Nemůžu jinak). V syrovém vstupním prostoru provozní budovy Nové scény vytvořili tvůrci něco mezi pokojem a skladištěm a v tomto výtvarném a prostorovém chaosu zhruba hodinu a půl polehávali, posedávali a hovořili o všem možném. Jako bychom byli voyeury života tří pseudointelektuálů, lidí neschopných činu a ubíjejících čas a sebe. Údajně uvězněných v bunkru, když venku zuří válka. Razance a nekompromisnost, se kterou tuto situaci vytvořili a udržovali, byly fascinující. Nicméně pustota citů a prázdnota životů, které z produkce čišely, byly pouze deklarativní. Performeři nedošli k nijakému jedinečnému či aspoň ozvláštňujícímu náhledu na svět či – aspoň – na sebe sama, na (svou) generaci X. Podobně jako u Irů si divák vybavil Becketta či Sartra a v porovnání s nimi se mu tvůrci jevili jako odvozené klony padesátých a šedesátých let, které si na pustotu a prázdnotu – zatím – jen hrají neumějíce je divadelně ani textově zformulovat, natož v nich najít jiné než nezbedně provokativní situace (sex, nahota, sebevražda…).

    Skutečně politické – ve smyslu aktuální či nedávnou politickou situaci reflektující – byly poslední dvě festivalové inscenace. O Elitách Slovenského národního divadla režiséra Jiřího Havelky jsme v DN několikrát psali, tak jen přidám, že diskuse po představení byla asi nejvíc navštívená ze všech a z reakcí bylo patrné, že politické divadlo coby reakce na současné společenské a politické dění dnes diváky (i divadelníky) přitahuje, se společností rezonuje a je vhodnou platformou pro odkrývání a pojmenovávání ožehavých témat doby. Bylo by dobré, kdyby Jiří Havelka (či někdo jiný) podobnou inscenaci vytvořil v ND i u nás. Politické divadlo – zdá se – dnes nepatří jen na divadelní okraj.

    Libanonec Yasser Mroué politiku v inscenaci z roku 2013 Riding on a Cloud (Plutí na obláčku) neřeší, je tam neustále přítomna. Mroué skrze vizuální obrazy přenášené na filmové plátno, skrze hudbu a fotografie vypráví o sobě v dobách libanonské občanské války a později. V roce 1987 jej ostřelovač těžce zranil do hlavy, Yasser téměř zemřel a dnes je do značné míry nesoběstačný. To vše sděluje civilně věcným nebo lyricky poetickým způsobem, jednoduchými prostředky literatury, dokumentu, hudby a videa. Právě v tom tkví síla a působivost této velmi prosté, přímočaré produkce. Jako když čtete intimní sbírku poezie. Pro mne nejsilnější inscenace přehlídky. Taková představení a takový festival mají velký smysl přesahující hranice „pouhého“ divadla.

    K letošnímu ročníku mám snad jen jednu výtku. Časově (a vlastně i programově) se překrýval s podobně laděným, v tento termín již zavedeným festivalem 4 + 4 dny v pohybu. Kdo byl letos na Pražských křižovatkách, utekly mu úvodní produkce 4 + 4 dnů, kdo byl na 4 + 4 dnech, neviděl závěr Pražských křižovatek…


    Komentáře k článku: Pět divadelních křižovatek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,