Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Paralelní životy aneb Nezjištěný styk

    Mezinárodní festival Divadelní Nitra 2013 měl faktickou předehru už v roce 2012.

    Vnútro vnútra

    V první části inscenace Vnútro vnútra se důkladně seznámíme s absurdním mechanismem policejního vyšetřování FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Tehdy ředitelka Darina Kárová se svým týmem oficiálně oznámila, že následující ročník bude mít nejen ústřední téma: PARALELNÍ ŽIVOTY – 20. STOLETÍ OČIMA TAJNÉ POLICIE, ale že z iniciativy Divadelní Nitry několik evropských divadel připraví speciálně pro festival inscenace, které budou čerpat přinejmenším ze tří pramenů: Z různých forem dokumentárního divadla ve středoevropských a východoevropských zemích, z rozličných způsobů vyrovnávání se s minulostí, jakou jsme v našich zemích zažívali po roce 1989 a nakonec – tím třetím pramenem – je představa o dramaturgii našeho festivalu: rozvíjet prestižní linii vlastních produkcí.

    A tak už na loňské Divadelní Nitře seznámili někteří divadelníci festivalovou veřejnost s budoucími projekty: například Aleš Březina s Petrem Zelenkou podrobně informovali o připravované dokumentární opeře Toufar; bratislavské divadlo SkRAT se rozhodlo pro rekonstrukci násilné smrti tajně vysvěceného kněze ing. Coufala a o zásazích Státní bezpečnosti proti podzemní církvi na Slovensku; Rumuni představili chystaný projekt o zločinu agentů Securitate, kteří „zlikvidovali“ sedmnáctiletého studenta Mugara Calinescu; Maďaři se rozhodli pro svědectví o osudu psychiatričky perzekuované komunistickým režimem; Poláci pro „zločinecký portrét“ plukovníka Józefa Schillera; Slovinci představili absurdní osud 25 671 lidí, kteří byli v roce 1992 vymazaní z registru občanů Slovinské republiky, a tak dodnes žijí bez dokladů a identity.

    Můj spis a já

    Devět Němců-neherců stejně jako na scéně Státního divadla v Drážďanech nám z jeviště divadla v Nitře převyprávělo – velmi osobně a naléhavě! – své autentické životní osudy a svěřilo se s nejrozličnějšími absurdními důvody, pro které je pronásledovali a buzerovali východoněmečtí agenti Stasi. Tito soudruzi si s gustem „podali“ pestrou směs „hříšníků“: bývalou studentku teologie; učitele, který odmítl spolupracovat se Stasi; muže, kterého zavřeli jen proto, že neudal kamarády, kteří připravovali útěk na Západ. A mezi nimi se na jevišti pohyboval a osudy obětí komentoval opravdový bývalý agent Stasi, který sloužil v komunistické tajné policii dvacet let.

    Byly to osobní, autentické, upřímné výpovědi. Malé individuální dějiny ve velkolepých epochálních dějinách komunistické moci. Tady se na jevišti nic „nehraje“, nic „nepředstírá“, nic „neinscenuje“: jen rekonstruuje, připomíná a komentuje.

    Můj spis a já

    Tito soudruzi si s gustem „podali“ pestrou směs „hříšníků“… Z inscenace Můj spis a já drážďanského Státního divadla FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Inscenace se hraje v Drážďanech tři měsíce a diváci se v otevřených debatách vyjadřují nejen k tomu, co viděli a slyšeli, ale začali spontánně vstávat v hledišti a vyprávět vlastní příběhy a zkušenosti se Stasi, a tím se jako by očišťovali; veřejně hovořili o tom, nakolik zážitky s fízly poznamenaly jejich nejsoukromější životy, jak narušily vztahy v rodině, jak rozbily přátelství i lásky.

    Větrání v archivech

    Někdy ty trpké výpovědi sdělovali divadelní soubory náročnou formou (opera), jindy věcnou rekonstrukcí „kriminálního“ případu (únos a zavraždění faráře Coufala). V první části inscenace Vnútro vnútra se důkladně seznámíme s absurdním mechanismem policejního vyšetřování, v druhé části s pravděpodobným a dodnes nevyšetřeným „fyzickým odstraněním“ Přemysla Coufala. Je to v inscenaci divadla SkRAT věcná, chladná, grafickou projekcí strojově zmechanizovaná likvidace lidské oběti.

    Mnohé autentické příběhy se podařilo inscenovat téměř dokumentárně autenticky, jiné naopak: s fantazií a metaforicky. Slovinci – aby publiku přiblížili situaci lidí bez občanství a bez dokladů – to vyřešili velmi jednoduše a názorně: některým divákům, kteří před představením odevzdali při vstupu do hlediště občanské průkazy, protože chtěli přednostně obsadit lepší sedadla v hledišti, tak jim jejich občanky herci nůžkami přestřihli (pravda, s předcházejícím ostýchavým souhlasem postižených). A aby názorně publiku představili i své autentické spoluobčany, kteří živoří v zemi Evropské unie bez dokladů, přivedli v závěru na jeviště jednu takto postiženou rodinu: starší manžele s dospělou dcerou.

    Přiznám se, neměl jsem při tom dobrý pocit. Bylo to na hranici emotivního vydírání. Ale tím víc to demaskovalo zdánlivě civilizované poměry ve Slovinsku dvacet let po rozpadu Jugoslávie.

    Reflex

    Plavební společnost Sputnik z Budapešti (to je divadelní soubor, žádná paroplavba!) si v inscenaci hry Pétera Závady Reflex (Odmäk) položila zásadní otázku: Má státní systém takovou moc, aby určoval, kdo je duševně zdravý a kdo už ne? Jak státní moc kontroluje své občany a proč to dělá? Psychiatrická klinika je zrcadlovým obrazem vše kontrolující totalitní společnosti. Ubohé oběti uvězněné ve špitálu píšou „hlášení“ na doktory, doktoři na pacienty, blázni jsou normální a normální jsou blázni. A přesto není depresívní divadlo. Mladí herci, kteří už vyrostli přece jen v jiné době a v jiných svobodnějších poměrech, hrají s nadhledem, s ironickým odstupem, svobodně; a tak toto depresívní téma vyznívá nakonec mimořádně srandovně. Skvělá zábava na hřbitově odcházejícího režimu.

    (Ná)sleduj mě

    Z Polska přijel s „fízlovským tématem“ také mladý soubor: Nové divadlo z Krakova. V polském Ústavu paměti národa si opatřili záznamy o plukovníkovi krakovské tajné policie Józefovi Schillerovi a o francouzské židovce, dceři polského disidenta Mieczyslawa Grudzińského. Dvě skutečné postavy, které se v reálném živote nikdy nepotkaly. Z této mezaliance však vzniklo nejkatastrofálnější představení Divadelní Nitry. Plukovník Schiller je troska, ale sadistická troska; disidentská dcera je chudinka připoutaná ke kovové tyči, u které musí vilně tančit a být po vůli sexuálním tužbám a obsesím zvrhlého fízla. Nic, jen trapná erotická, sadomachistická produkce jako v podřadném pornofilmu. Polský Ústav paměti národa se od té slaboduché produkce oprávněně distancoval.

    A ti další

    Jelikož na Divadelní Nitře tvořily program nejen inscenace stěžejního projektu Paralelné životy, stručně se zmíním i o nich.

    Dea Loher: Modrovous (Naděje žen), Městské divadlo Žilina – Strohá minimalistická inscenace režiséra Kudláče; je výrazně strohá a čistá, má průzračný styl a uhrančivou strohost.

    Elfriede Jelinek: Rechnitz – Andě zkázy, Malá scéna SND Bratislava – Mrazivě chladná zpráva o brutální a nesmyslné masové vraždě rakouských židů na sklonku války. Inscenace režiséra a scénografa Davida Jařaba. Chef d’ouvre uplynulé sezony!!!

    Blaho Uhlár: Nejistý grunt (Vnitrodruhová agrese) – Návrat divadelní legendy. Uhlár už dávno nemá divadlo Stoka, ale nyní našel dva mladé herce, kteří mají pel nadšených začátečníků, energii mladosti, smysl pro kontakt navzájem i s publikem a bytostnou hravost. Je na nich vidět, že je hra těší a svého guru Uhlára milují. To není špatné východisko. Proto zřejmě nazval Uhlár své nové „sdružení“ v duchu tradice, ale přece jen jinak – S.T.O.K.A. (to někdejší zaniklé divadlo mělo název STOKA).

    Viliam Klimáček: Holokaust (Divadlo Aréna, Bratislava) – Čeští diváci ho mohli vidět nedávno na festivalu Divadlo v Plzni. Další inscenace režiséra Balleka v bratislavské Aréně, která systematicky „perlustruje“ neslavné etapy slovenských dějin 20. století (navazuje na řadu Tiso, Dr. Gustáv Husák, Komunismus).

    Možná to byl záměr, možná ne, ale obě dvě inscenace repertoárových „kamenných“ divadel (Rechnitz, Holokaust), i když nevznikly v rámci „generálního tématu“ festivalu – celkem logicky zapadly do generálního tématu letošní Divadelní Nitry.

    Důvěrný styk

    Na závěr už jen humoristická douška: V rámci festivalu Divadelní Nitra nejen že byla v Městském muzeu instalovaná výstava o komunistické Státní bezpečnosti, ale festival vydal i pozoruhodnou brožurku Slovníček pojmů Státní bezpečnosti operující v letech 1948–1989 na území Československa. Tu je „minivýběr“ kuriózních pojmů z té zábavné příručky:

    Akce KLÍN Cílem projektu StB bylo rozdrobit opozici do skupinek, které se budou vyčerpávat vzájemnými spory; zdiskreditovat významné představitele opozice před domácí i zahraniční veřejností. (Tyto praktiky jsou platné i dnes – zvláště před volbami.)

    ANALÝZA Tajná nezákonná prohlídka prostor (bytu, pracoviště apod.) s cílem získání kompromitujících materiálů nebo fotokopií důležitých dokumentů, které měly být v zájmu StB použité proti konkrétní osobě.

    ASANaCE Pod psychickým a fyzickým terorem donucování „nepřátel režimu“ k vystěhování do zahraničí, odnětí státního občanství a zabavení majetku.

    BÝVALÍ LIDÉ Velmi „upřímný“ termín, který jasně předpovídá budoucnost lidí nepohodlných pro režim.

    DŮVĚRNÝ STYK Podotýkám, že nešlo o styk pohlavní, ale v terminologii StB o označení zvláštní kategorie tajného spolupracovníka StB v zahraničí.

    DUBLÉR V žádném případě nešlo o herce, který dabuje zahraniční filmy, ale o „dvojitého agenta“.

    NEZJIŠTĚNÝ STYK Termín znamenal, že osobu, která se kontaktovala se sledovanou osobou, se nepodařilo identifikovat (opět neplést se stykem pohlavním).

    SIONISTI Pozoruhodný „krycí termín“ označující pravicové oportunisty – komunisty vyloučené po roce 1968 z KSČ a jiné…)

    A potom, že fízlové nemají fantazii!

    (Ze slovenštiny pro DN přeložil hul)


    Komentáře k článku: Paralelní životy aneb Nezjištěný styk

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,