Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Není co vzkázat, ale je o čem hrát

Jak vývoj divadelního jazyka na českých scénách v posledním zhruba čtvrtstoletí, tak samotná předchozí produkce pražského Studia Hrdinů natolik vycvičily diváka, že jej inscenace Pár vzkazů veškerenstvu nemůže svým tvarem zaskočit. Volný sled setkávání různých postav, jejich kooperace i míjení se, nesměřování dění odněkud někam, výseky plynutí, spojování relativně samostatných jednotlivin, to všechno tady – míněno obecně i ve Studiu Hrdinů – už pochopitelně bylo. Pár vzkazů veškerenstvu, vycházejících z textu německého dramatika Wolframa Lotze (*1981), je v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka v podstatě variací, která však v dobrém přidává svůj dílek do pomyslného nepřestajného toku přetržitých inscenací.

Kmenové režisérské dvojici Studia Hrdinů se podařilo scelit dění vzdor nespojitému Lotzovu textu FOTO PATRIK BORECKÝ

Dodejme, že předloni na podzim, v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, byla v Praze uvedena inscenace Lotzovy hry Směšná temnota v režii Dušana D. Pařízka z vídeňského Burgtheateru. A letos v lednu měla táž hra premiéru v brněnském HaDivadle v režii Filipa Nuckollse; ostatně v HaDivadle roku 2013 Nuckolls inscenoval také Lotzovu dramatickou prvotinu Velemarš.

Na rozměrné scéně v podzemí Veletržního paláce se zprvu přes sebe válí sytě obarvené střešní trámy. Posléze, během zhruba devadesáti minut hraných bez pauzy, dojdou ta mocná dřeva četných přemístění a významových proměn – a nutno hned dodat, že nápaditých. Se svými životními příběhy a rozpoloženími se svěřuje plejáda postav, ztělesněných převážně ženami: Dana Poláková s Martou Vítů představují dvojici, která je v originále hry označena jako Lum a Purl Schweitzke a mají to být dvě malé zmrzačené postavy, které si usmyslí, že budou mít dítě. Ale z principu to není možné, a z principu proto, že zároveň vědí, že jsou jen divadelní postavy, součástky hry. A to vědí všechny figury tohoto potkávání a míjení. V podání Polákové a Vítů na jménech a fyzických abnormalitách nesejde, v inscenaci se s těmito aspekty nenakládá – prostě to mohou i být ženské, jimž biologicky ujíždí vlak.

Natália Drabiščáková ztělesňuje postavu, která je v předloze mužem, osamělým otcem Klausem Albertsem, truchlícím po předčasně a tragicky zesnulé dceři Hildě (hraje ji Sára Arnsteinová). Ale opět tu tak říkajíc na pohlaví nezáleží, záleží na dané situaci. Eva Hacurová se převtěluje do několika postav, ženských a ne-ženských. Genderově jednoznačné jsou v pražské inscenaci ostatní postavy. Ivan Lupták jako vedoucí vývoje, jenž působí jako demiurg nového věku. Po způsobu televizních a teambuildingových moderátorů a vyvolávačů vyzývá účastníky této sešlosti, aby co nejstručněji pověděli něco o sobě a vyslali svůj vzkaz do vesmíru, sdělili cosi všehomíru. Jiří Kniha vstupuje na scénu především coby zmrtvýchvstalý elegantní skeptik, preromantik z přelomu 18. a 19. století Heinrich von Kleist. Všichni – ukáže se postupně – se v životě plácají, bezbranní před nicotou, samozřejmě včetně Luptákova ranaře, který se staví, že vše má pod palcem…

Kmenové režisérské dvojici Studia Hrdinů se podařilo scelit dění vzdor nespojitému Lotzovu textu, s nímž se téměř šťastně potkala. Horák s Pěchoučkem si počínali s určitou uvolněností, která v jejích předchozích inscenacích nebyla zrovna patrná. Jako kdyby se rozhodli méně „dělat umění“ a jen tak si pohrát a nevýtvarničit. Zdárně tu balancují mezi zábavností a závažností. Přesmyky mezi hraním herců a jejich vystupováním z tohoto hraní se dějí uvolněně. S lehkostí zde spolu obcují všednost a nekonečnost: vědomí vesmírné a nesmírné samoty divákovi během představení dochází mimochodem. Tím lépe.

V tiskové zprávě, vydané k nejnovější inscenaci Studia Hrdinů, se mimo jiné píše, že: Lotzova hra je textem, který značně odkazuje a navazuje na absurdní dramatiku, jsou v ní patrné beckettovské linie, které ovšem autor s určitou ironií bortí a pohrává si s postmodernou 90. let. V „reálu“, totiž v podzemí Veletržního paláce, se naštěstí odehrává něco mnohem méně odvozeného a odkazujícího.

Studio Hrdinů, Praha – Wolfram Lotz: Pár vzkazů veškerenstvu. Překlad Michal Kotrouš, režie Jan Horák, Michal Pěchouček, dramaturgie Jan Horák, kostýmy Ondřej Kinský, hudba Dominik Gajarský. Premiéra 25. června 2017. (Příští představení 3. října 2017.)

  • Autor: Josef Chuchma
  • Publikováno: 19. září 2017

Komentáře k článku: Není co vzkázat, ale je o čem hrát

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,