Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Není co vzkázat, ale je o čem hrát

Jak vývoj divadelního jazyka na českých scénách v posledním zhruba čtvrtstoletí, tak samotná předchozí produkce pražského Studia Hrdinů natolik vycvičily diváka, že jej inscenace Pár vzkazů veškerenstvu nemůže svým tvarem zaskočit. Volný sled setkávání různých postav, jejich kooperace i míjení se, nesměřování dění odněkud někam, výseky plynutí, spojování relativně samostatných jednotlivin, to všechno tady – míněno obecně i ve Studiu Hrdinů – už pochopitelně bylo. Pár vzkazů veškerenstvu, vycházejících z textu německého dramatika Wolframa Lotze (*1981), je v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka v podstatě variací, která však v dobrém přidává svůj dílek do pomyslného nepřestajného toku přetržitých inscenací.

Kmenové režisérské dvojici Studia Hrdinů se podařilo scelit dění vzdor nespojitému Lotzovu textu FOTO PATRIK BORECKÝ

Dodejme, že předloni na podzim, v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, byla v Praze uvedena inscenace Lotzovy hry Směšná temnota v režii Dušana D. Pařízka z vídeňského Burgtheateru. A letos v lednu měla táž hra premiéru v brněnském HaDivadle v režii Filipa Nuckollse; ostatně v HaDivadle roku 2013 Nuckolls inscenoval také Lotzovu dramatickou prvotinu Velemarš.

Na rozměrné scéně v podzemí Veletržního paláce se zprvu přes sebe válí sytě obarvené střešní trámy. Posléze, během zhruba devadesáti minut hraných bez pauzy, dojdou ta mocná dřeva četných přemístění a významových proměn – a nutno hned dodat, že nápaditých. Se svými životními příběhy a rozpoloženími se svěřuje plejáda postav, ztělesněných převážně ženami: Dana Poláková s Martou Vítů představují dvojici, která je v originále hry označena jako Lum a Purl Schweitzke a mají to být dvě malé zmrzačené postavy, které si usmyslí, že budou mít dítě. Ale z principu to není možné, a z principu proto, že zároveň vědí, že jsou jen divadelní postavy, součástky hry. A to vědí všechny figury tohoto potkávání a míjení. V podání Polákové a Vítů na jménech a fyzických abnormalitách nesejde, v inscenaci se s těmito aspekty nenakládá – prostě to mohou i být ženské, jimž biologicky ujíždí vlak.

Natália Drabiščáková ztělesňuje postavu, která je v předloze mužem, osamělým otcem Klausem Albertsem, truchlícím po předčasně a tragicky zesnulé dceři Hildě (hraje ji Sára Arnsteinová). Ale opět tu tak říkajíc na pohlaví nezáleží, záleží na dané situaci. Eva Hacurová se převtěluje do několika postav, ženských a ne-ženských. Genderově jednoznačné jsou v pražské inscenaci ostatní postavy. Ivan Lupták jako vedoucí vývoje, jenž působí jako demiurg nového věku. Po způsobu televizních a teambuildingových moderátorů a vyvolávačů vyzývá účastníky této sešlosti, aby co nejstručněji pověděli něco o sobě a vyslali svůj vzkaz do vesmíru, sdělili cosi všehomíru. Jiří Kniha vstupuje na scénu především coby zmrtvýchvstalý elegantní skeptik, preromantik z přelomu 18. a 19. století Heinrich von Kleist. Všichni – ukáže se postupně – se v životě plácají, bezbranní před nicotou, samozřejmě včetně Luptákova ranaře, který se staví, že vše má pod palcem…

Kmenové režisérské dvojici Studia Hrdinů se podařilo scelit dění vzdor nespojitému Lotzovu textu, s nímž se téměř šťastně potkala. Horák s Pěchoučkem si počínali s určitou uvolněností, která v jejích předchozích inscenacích nebyla zrovna patrná. Jako kdyby se rozhodli méně „dělat umění“ a jen tak si pohrát a nevýtvarničit. Zdárně tu balancují mezi zábavností a závažností. Přesmyky mezi hraním herců a jejich vystupováním z tohoto hraní se dějí uvolněně. S lehkostí zde spolu obcují všednost a nekonečnost: vědomí vesmírné a nesmírné samoty divákovi během představení dochází mimochodem. Tím lépe.

V tiskové zprávě, vydané k nejnovější inscenaci Studia Hrdinů, se mimo jiné píše, že: Lotzova hra je textem, který značně odkazuje a navazuje na absurdní dramatiku, jsou v ní patrné beckettovské linie, které ovšem autor s určitou ironií bortí a pohrává si s postmodernou 90. let. V „reálu“, totiž v podzemí Veletržního paláce, se naštěstí odehrává něco mnohem méně odvozeného a odkazujícího.

Studio Hrdinů, Praha – Wolfram Lotz: Pár vzkazů veškerenstvu. Překlad Michal Kotrouš, režie Jan Horák, Michal Pěchouček, dramaturgie Jan Horák, kostýmy Ondřej Kinský, hudba Dominik Gajarský. Premiéra 25. června 2017. (Příští představení 3. října 2017.)

  • Autor: Josef Chuchma
  • Publikováno: 19. září 2017

Komentáře k článku: Není co vzkázat, ale je o čem hrát

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 3/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


6. 2.–19. 2. 2018

Číslo 3/2018 (6. 2.–19. 2. 2018)

Obsah čísla 3/2018

Slovo ...

O pitomcích

Prezidentem České republiky se na...

Sukces měsíce

Benjamin Britten: Billy Budd

Státní opera v Národním divadle,...

Dotazník

Martina Kinská

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Trilobit

Vyhynulý mořský živočich jako by...

Fejeton

Povídka z Říma:...

Třetí Řím čeká, až se probudím,...

Glosa

Postarat se o nejmladší!

Kdykoli narazím na aktivity Nadačního...

Kronika

Jednou větou

Pražské Studio Alta oslaví v roce...

Kritika

Jak slunce stvořilo svět

Naivní divadlo uzavřelo svůj volný...

Zachraň strom!

Románová prvotina Timothée de...

Když vdovy hrají tenis

Operu Dvě vdovy napsal Bedřich Smetana...

Sestry na cestě od iluzí k...

Komorní scéna Aréna opět obrátila...

Cirkusový klaun Ernani

Po téměř sto sedmdesáti letech se...

A slova stékají jako med

Činoherní klub se otevírá...

Taškařice ze škamen

Komedie Úča musí pryč! dramatika...

Masky revolučního divadla

Bez roku čtyřicet let stará hra...

Billy Budd jako Špinarův...

I am an old man who has experienced...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 3/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Vladimír Kratina: Jsem kluk z...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kateřina Bohadlová:...

Rozhovor s ŘEDITELKOU souboru Geisslers...

Kontext

Stopy Zorky Ságlové

Úvahy výtvarné

Od všeho něco

Po dvou pražských a jednom brněnském...

To snad ČT nemyslí...

Úvahy TELEVIZNÍ

Burza

Užší nominace Cen Thálie...

Činohra Tereza Dočkalová – Nora,...

Divadlo 1918–2018

Divadelní zákon 1948 Za počátek...

Podoby – U Růže

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

V domě plném vlasů a...

V Semperově opeře v Drážďanech se...

Lázně jako magický prostor...

Sdílení zážitku je důležité pro...

Skutečnost může být jen...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Oldřich Veselý (13. 11. 1948 Brno –...

Výročí

Výročí 1.−15. února

Haken Petr, herec (1. 2. 1963) △...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ivan Martin Jirous: Ochranný dohled...

Nad největším melodramem

Věra Šustíková je velkým znalcem...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tylovo divadlo Kutná Hora

Do divadla zadním vchodem

Vlasta Fialová (1928–1998)

Moravské zemské muzeum v Brně...

Pan Papírek… (XII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 3/2018



Obsah,