Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Není co vzkázat, ale je o čem hrát

    Jak vývoj divadelního jazyka na českých scénách v posledním zhruba čtvrtstoletí, tak samotná předchozí produkce pražského Studia Hrdinů natolik vycvičily diváka, že jej inscenace Pár vzkazů veškerenstvu nemůže svým tvarem zaskočit. Volný sled setkávání různých postav, jejich kooperace i míjení se, nesměřování dění odněkud někam, výseky plynutí, spojování relativně samostatných jednotlivin, to všechno tady – míněno obecně i ve Studiu Hrdinů – už pochopitelně bylo. Pár vzkazů veškerenstvu, vycházejících z textu německého dramatika Wolframa Lotze (*1981), je v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka v podstatě variací, která však v dobrém přidává svůj dílek do pomyslného nepřestajného toku přetržitých inscenací.

    Kmenové režisérské dvojici Studia Hrdinů se podařilo scelit dění vzdor nespojitému Lotzovu textu FOTO PATRIK BORECKÝ

    Dodejme, že předloni na podzim, v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, byla v Praze uvedena inscenace Lotzovy hry Směšná temnota v režii Dušana D. Pařízka z vídeňského Burgtheateru. A letos v lednu měla táž hra premiéru v brněnském HaDivadle v režii Filipa Nuckollse; ostatně v HaDivadle roku 2013 Nuckolls inscenoval také Lotzovu dramatickou prvotinu Velemarš.

    Na rozměrné scéně v podzemí Veletržního paláce se zprvu přes sebe válí sytě obarvené střešní trámy. Posléze, během zhruba devadesáti minut hraných bez pauzy, dojdou ta mocná dřeva četných přemístění a významových proměn – a nutno hned dodat, že nápaditých. Se svými životními příběhy a rozpoloženími se svěřuje plejáda postav, ztělesněných převážně ženami: Dana Poláková s Martou Vítů představují dvojici, která je v originále hry označena jako Lum a Purl Schweitzke a mají to být dvě malé zmrzačené postavy, které si usmyslí, že budou mít dítě. Ale z principu to není možné, a z principu proto, že zároveň vědí, že jsou jen divadelní postavy, součástky hry. A to vědí všechny figury tohoto potkávání a míjení. V podání Polákové a Vítů na jménech a fyzických abnormalitách nesejde, v inscenaci se s těmito aspekty nenakládá – prostě to mohou i být ženské, jimž biologicky ujíždí vlak.

    Natália Drabiščáková ztělesňuje postavu, která je v předloze mužem, osamělým otcem Klausem Albertsem, truchlícím po předčasně a tragicky zesnulé dceři Hildě (hraje ji Sára Arnsteinová). Ale opět tu tak říkajíc na pohlaví nezáleží, záleží na dané situaci. Eva Hacurová se převtěluje do několika postav, ženských a ne-ženských. Genderově jednoznačné jsou v pražské inscenaci ostatní postavy. Ivan Lupták jako vedoucí vývoje, jenž působí jako demiurg nového věku. Po způsobu televizních a teambuildingových moderátorů a vyvolávačů vyzývá účastníky této sešlosti, aby co nejstručněji pověděli něco o sobě a vyslali svůj vzkaz do vesmíru, sdělili cosi všehomíru. Jiří Kniha vstupuje na scénu především coby zmrtvýchvstalý elegantní skeptik, preromantik z přelomu 18. a 19. století Heinrich von Kleist. Všichni – ukáže se postupně – se v životě plácají, bezbranní před nicotou, samozřejmě včetně Luptákova ranaře, který se staví, že vše má pod palcem…

    Kmenové režisérské dvojici Studia Hrdinů se podařilo scelit dění vzdor nespojitému Lotzovu textu, s nímž se téměř šťastně potkala. Horák s Pěchoučkem si počínali s určitou uvolněností, která v jejích předchozích inscenacích nebyla zrovna patrná. Jako kdyby se rozhodli méně „dělat umění“ a jen tak si pohrát a nevýtvarničit. Zdárně tu balancují mezi zábavností a závažností. Přesmyky mezi hraním herců a jejich vystupováním z tohoto hraní se dějí uvolněně. S lehkostí zde spolu obcují všednost a nekonečnost: vědomí vesmírné a nesmírné samoty divákovi během představení dochází mimochodem. Tím lépe.

    V tiskové zprávě, vydané k nejnovější inscenaci Studia Hrdinů, se mimo jiné píše, že: Lotzova hra je textem, který značně odkazuje a navazuje na absurdní dramatiku, jsou v ní patrné beckettovské linie, které ovšem autor s určitou ironií bortí a pohrává si s postmodernou 90. let. V „reálu“, totiž v podzemí Veletržního paláce, se naštěstí odehrává něco mnohem méně odvozeného a odkazujícího.

    Studio Hrdinů, Praha – Wolfram Lotz: Pár vzkazů veškerenstvu. Překlad Michal Kotrouš, režie Jan Horák, Michal Pěchouček, dramaturgie Jan Horák, kostýmy Ondřej Kinský, hudba Dominik Gajarský. Premiéra 25. června 2017. (Příští představení 3. října 2017.)


    Komentáře k článku: Není co vzkázat, ale je o čem hrát

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,