Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Ostrava je fajna, všichni jsou v Praze
Ostrava většinu republiky fascinuje. V loňském roce se rozhodovalo, zda titul Evropské hlavní město kultury 2015 dostane Ostrava či Plzeň. Ostravě fandili, kromě Plzeňáků, všichni. Protože je „upřímnější, tvrdší, pravdivější“, je poškozená průmyslem, hraje se tam dobrý fotbal a leží až někde na dalekém východě. A také se tam prý dělá nejlepší divadlo v republice. Proč tedy odcházejí ostravští divadelníci do Prahy?
Jan Hájek jako Herzl a Vladimír Polák jako Hitler v inscenaci Mein Kampf (režie Juraj Deák, Národní divadlo moravskoslezské) FOTO JOSEF HRADIL
Samozřejmě, že ne všichni. Mnoho divadelníků pobývalo v Ostravě celý život nebo se do ní (nejen pracovně) vrací a hovoří o ní s vděčností. Radovan Lipus zde strávil sedmnáct divadelních let a prohlásil: Každý, kdo prošel Ostravou, má k ní už navždy dluh. Můžeme připomenout Jana Kačera, který tam také mnoho let působil. Roku 1959 odešel se svým ročníkem z DAMU do Divadla Petra Bezruče a stvořili slavnou éru tohoto divadla. Po šesti letech však s ním velká část (Nina Divíšková, Jiřina Třebická, Jiří Hrzán, František Husák, Petr Čepek, Jiří Kodet, Luboš Hrůza, Petr Skoumal) odešla do Prahy a zde stáli u zrodu Činoherního klubu. V roce 1976 se Jan Kačer opět do Ostravy vrátil, tentokrát však z politických důvodů – byla mu zkrátka přidělena, a působil devět let ve Státním divadle Ostrava. Opět se zde objevili herci, které dnes známe spíše jako pražské – např. Jitka Smutná, Jan Vlasák a Alexej Pyško. Takto bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Nás však bude zajímat, z jakých důvodů odchází z Ostravy do Prahy nejmladší generace a zda v divadelní Mekce nachází to, co hledala.
Ostrava s nostalgií
Pavla Beretová se narodila v Ostravě, ale dnes žije a pracuje v Praze. Hraje především v Národním divadle a A studiu Rubín. Její přesídlení bylo zpočátku nechtěné. Vystudovala jsem v Ostravě gymnázium a pracovala jsem jako uvaděčka v Divadle Petra Bezruče. Rozhodla jsem se zkusit přijímačky na herectví, i když jsem si příliš nevěřila. Chtěla jsem ale hlavně do Brna, do té doby jsem málem nevytáhla paty z Ostravy. Prahu jsem moc neznala, byla pro mě vzdálená. U přijímaček na DAMU jsem poznala vedení svého budoucího ročníku – Dariu Ullrichovou, Evu Salzmannovou, Jana Nebeského a Aloise Švehlíka a už jsem chtěla jedině tam.
První rok jezdila domů každý víkend, chtěla se vrátit a působit v nějakém místním divadle. Během studia se vše změnilo. Své bývalé spolužáky – režiséry, dramaturgy a herce považuje za nejlepší divadelní partnery a rozhodla se kvůli nim zůstat v Praze.
Nikdy nehrála v inscenaci některého z ostravských kamenných divadel, často tam však hostuje s A studiem Rubín a o ostravském publiku říká: Nedá se říct, že je lepší. Je komplikovanější. Nic neodpustí, ale když herce nenachytá při něčem falešném, tak je jejich přijetí vřelejší. A tak je to podle mě v Ostravě se vším. Vznik mnoha projektů je zde těžší, ale když se podaří, je to obrovská satisfakce.
Loni v létě účinkovala v plenérové Veselohře na mostě, která se hrála na Letní Divadelní Scéně u řeky Ostravice. Šla jsem do toho, protože to byl úlet a s kamarády z Ostravy. Nemohla jsem zkrátka odmítnout. Zkoušeli jsme ve Staré Aréně a já jsem z okna pozorovala Masarykovo náměstí v centru města a říkala si, že bych byla schopná všeho v Praze nechat a vrátit se. Byla to nostalgie.
V Ostravě nezůstal nikdo
David Mírek studuje na DAMU produkci, na podzim obdržel cenu festivalu …příští vlna/next wave… v kategorii Producentský počin roku. Oceněny byly jeho ostravské aktivity – především dramaturgie Staré Arény a festivaly v industriálních prostorech Továrny na sny, které se pravidelně konaly v Dole Hlubina, Dolní oblasti Vítkovice a jednohalí na Karolině. Zdálo se, že David je největší z ostravských fanoušků. Po posledním půlroce (během kterého byla, samozřejmě pro nedostatek financí, Stará Aréna uzavřena) už své ostravské působení nevidí tak růžově.
Po střední škole jsem chtěl do Prahy, ale vždycky jsem plánoval návrat do Ostravy. Teď už o tom trochu pochybuji, protože je tam těžké vytvářet nezávislé projekty, které mě zajímají ze všeho nejvíce. Do kamenných divadel se pravidelná alternativa moc nehodí a navíc jsou z logiky svého provozu pro tyto projekty uzavřeny. Samozřejmě, že
autorsky pracují například Martin Františák u Bezručů, který nám dost fandí, a Tomáš Vůjtek v Aréně, který nás má za voly. Ale chybí mi v Ostravě větší spontánnost a aktivita u mladší generace. Překvapilo mě, že tam vůbec vznikl skvělý site-specific projekt Zdař Bůh!, ale i ten má velký problém s financováním repríz.
Podle Davida je hlavní problém v tom, že mladí, nadaní lidé, až na světlé výjimky, ke kterým se chtěl řadit, z Ostravy odcházejí. Připadá mi, že už tam snad nikdo nemohl zůstat. Neustále potkávám nějakého Ostraváka v Praze. Ale moc se jim nedivím, protože kromě kamenných scén moc prostorů pro realizaci není. I to málo, co bylo, skončilo. A nová alternativní scéna Divadla loutek? Pro mě jsou alternativa kachny, ne slepice…
Praha prokletá
Jan Hájek není rozený Ostravák, pochází z Moravské Třebové a studoval i hrál v Brně. V Národním divadle moravskoslezském byl v angažmá tři roky a tvrdí, že je to město, které mu nejvíce přirostlok srdci. Ostrava je divadelním královstvím ve dvou smyslech – jednak diváci mají své divadelní herce mnohem více v úctě a také herci jsou jiní. Jako by na jejich hraní nebylo nabaleno tolik balastu. Poznáte je, i když nemají přízvuk na předposlední slabice. Divadlo pro ně nikdy není kšeft.
Do pražského Národního divadla nastoupil roku 2006. Ne proto, že by neměl v Ostravě co dělat nebo ho omrzela, ale z osobních důvodů. Nabídka od Michala Dočekala tedy přišla ve vhodnou dobu. Navíc mu nikdo nezakazoval, aby v Ostravě nadále zkoušel a dojížděl tam hrát. Když jsem ještě byl v angažmá v Národním divadle moravskoslezském, tak se mnou natočili rozhovor, ve kterém se mě ptali, zda bych nechtěl jít do Prahy. Já jsem tehdy řekl, že nechci. A další rok jsem už byl v Praze. Tak mi to samozřejmě připomenuli. Ale mně to nepřipadá zvláštní. Nejlepší by bylo, kdyby herci byli zvyklí více hostovat.
Tvrdí, že po Praze opravdu nikdy netoužil, dokonce ji kdysi proklel, protože mladé lidi kazí.Nabídku angažmá v pražském Národním divadle prý přijal také proto, aby udělal mamince radost. Strachovala se o jeho kariéru, když ho po čtyřech semestrech vyhodili z JAMU. Svého odchodu do Prahy nelituje, ale ve volných dnech si jezdí odpočinout do Ostravy.
Praha plná příležitostí
Filip Čapka pochází z Ostravy, ale je spíše světoběžník. Studoval v Brně JAMU, pak šel na sedm let do Olomouce, na rok do Brna, na rok do Olomouce, na rok do Ostravy. A nyní zakotvil v Praze. Jeho putování však nepramení z touhy po dobrodružství, spíše se jedná o hru osudu. Vždycky mi nějakou dobu trvá, než si zvyknu v novém prostředí. Ze začátku se cítím jako nahý, dokonce se bojím i prodavaček v obchodě.Kdyby vše záleželo jen na mé vůli, tak jenom sedím někde zavřený a čtu si. Ale to nejde, začínající herec si nemůže příliš vybírat. Takže jsem se neustále stěhoval.
V Ostravě chtěl zůstat, během divadelních prázdnin v roce 2004 však dostal nabídku na záskok do slavné inscenace Krále Leara na Shakespearovských slavnostech, poté od Karla Heřmánka do muzikálu Cikáni jdou do nebe. Nabídek bylo v Praze čím dál víc a neustálé pendlování již nebylo únosné. Odcházelo se mi těžko. Teď si uvědomuji, že to asi bylo nejkrásnější období. Baník vyhrál ligu, v Divadle Petra Bezruče jsme hráli Trainspotting. Sergej Fedotov nám říkal ostravskaja mafija. Ale věděl jsem, že jestli mám odejít, tak hned. Pak bych už zapustil kořeny a bylo by to těžší. Tehdy jsem téměř doslova bydlel v autě, takže jsem zase odjel.
Nyní Filip hodně natáčí, což mu umožnila právě Praha. Ale jak sám říká – je to něco za něco. V Praze mu chybí „divadelní rodina“ čili zkušenost z Ostravy, být s ostatními herci celý den a zkoušet. V Praze je prý problém herce zkoncentrovat, protože pořád odbíhají na castingy, natáčení, dabování či na zkoušku do jiného divadla. Doufá, že větší souznění nalezne ve Švandově divadle, kde je od začátku sezony v angažmá. Z Prahy by už ale neodešel, nabízí podle něj herci nejvíce příležitostí.
Ostravský patriotismus žije
Za patriotismus lze považovat plánovanou aktivitu vytvořit v Praze čistě ostravskou inscenaci. Pavla Beretová, David Mírek, Petr Sedláček a spol. se rozhodli vytvořit projekt s ostravským námětem a výhradně ostravským týmem. Pavla Beretová tento záměr vysvětluje: Nevím, kde to pramení, ale potěší nás, když potkáme někoho z Ostravy. Je nás v Praze hodně a můžeme pracovat pouze spolu. Nejsme ale rasisti! Nemyslíme si, že jsme lepší. Je to jen čistá radost. Zda inscenace opravdu vznikne, uvidíme časem, zatím jí nedávají moc šancí ani sami organizátoři, protože se v Praze mají co ohánět. A jsou rádi, proto přeci do Prahy přišli.
Filip Čapka si je sice ze všech vyzpovídaných svým působením v Praze nejvíce jistý, na Ostravu však nedá dopustit. Ostrava je naprostý fenomén v této republice. Třeba i v Brně je mezi divadly něco nezdravého. V Ostravě je běžné, že chodíte na skleničku do konkurenčního divadla. Byl to vždycky ocas republiky, takže tam lidé musí být k sobě otevřenější. Dodnes se o ní mluví jako o ošklivém a špinavém městě. Ale je to právě naopak.
Důvodů, proč (nejen) divadelníci odcházejí z inspirativní Ostravy do neosobní a povrchní Prahy, je mnoho. Některé jsme zmínili, jeden jsme však obcházeli velkým obloukem. Peníze. V Praze vznikají největší divadelní a filmové produkce, a tak herci mohou dostávat i větší honoráře. To samozřejmě neznamená, že vždy dostávají. Ale o penězích není slušné mluvit. Jednoho divadelníka jsem otázkou, zda šel do Prahy i kvůli větším honorářům, trochu naštvala. Odvětil, že inženýra bych se na to určitě nezeptala. Měl pravdu, nezeptala. Čtenáře Divadelních novin by to asi moc nezajímalo…
Komentáře k článku: Ostrava je fajna, všichni jsou v Praze
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
