Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 128)

Byla to velká sláva v Brně. U divadel se tvořily hloučky, diváci v rychlém tempu kmitali od jednoho stánku umění ke druhému. Sláva se dotýkala hvězd. Ve dnech 17.-21. října se konal Divadelní svět Brno 2015.

Tucek-poster

Jen mé tělo se odmítalo zapojit… Dlouho slibovalo, že půjdeme na Aladina, dílo bratří Formanů, žel, z domu jsem nakonec vůbec nevyšel a z představení německého baletu jsem musel odejít o přestávce…

///

Tucek-Laskave bohyne-poster

Druhý den jsem se přece jen dokodrcal do zlaté Mahenovy kapličky. Tři a půl hodiny jsem sledoval tok slovenské mluvy. Bratislavští hráli Doskami oceněnou temnou fresku o právníkovi, který se kompromisy s vlastním svědomím stane převodovým kolečkem v soukolí masového vraždění. Rodák z New Yorku, Jonatan Litell, napsal fiktivní paměti vzdělaného a kultivovaného důstojníka SS.

Současné hvězdné herecké osobnosti Slovenska hrály přesvědčivě. Realistický civilismus jim slušel, ale, žel, zdálo se, že tento způsob konverzačního hraní nedoléhal příliš k divákům do hlediště. Přispěla k tomu v hloubi jeviště „utopená scéna“. Pomyslná čtvrtá stěna byla postavena až za čarou portálů. Mezi herci a diváky se tak nalézala země nikoho, hluboké pole proscénia.  Hrací jevištní prostor byl rozdělen na dvě části. Na mohutný přední obdélník vysoké haly, sloužící pro zobrazování štábu armády nebo bohatého měšťanského domu. V jeho zadní stěně se nacházel uzavíratelný výřez s nemocničním pokojem. Ona to vlastně byla taková televizní inscenace bez kamer… Okamžitě Jsem si vybavil pravidelné vynikající televizní pondělky vysílané z Bratislavy.

Činohra SND, Bratislava / Slovensko – Jonathan Litell: Láskavé bohyně. Překlad: Michala Marková. Dramatizace: Daniel Majling. Režie: Michal Vajdička. Scéna: Pavol Andraško. Kostýmy: Katarína Hollá. Hudba: Marian Čekovský. Hráli: Luboš Kostelný, Alexander Bárta, Marián Geišberg, Milan Ondrík, Richard Stanke, Josef Vajda, Emília Vášáryová, Táňa Pauhofová, Martin Nahálka, Monika Horváthová, Tomáš Stopa, Tomáš Grega, Barbora Palčíková, Martin Varínský, Monika Potokárová, Ryan Bradshaw. Mahenovo divadlo, 18. 10. 2015.

///

Tucek-Caesar-poster

V pondělí v Mahenově divadle festival pokračoval: Shakespearovo drama inspirované tragickým osudem jedné z největších osobností starověkého Říma, Julia Caesara. Politika, moc, zrada, smrt v kulisách dnešní doby – inscenace maďarského Vigszínhaz…

Zvedla se opona. Jeviště pokrývalo prostorné náměstí s monumentálním schodištěm římského senátu v pozadí a obrovitými siluetami sedících tmavých psů po stranách. Z provaziště nebes kapaly kapky, jako velké slzy. Slzy se ve světlech zaleskly a plácaly sebou o podlahu jeviště. Bylo to zvláštní. Nezvyklé. Kapající voda z vodovodních trubek mezi svítícími reflektory… Nahoře, nad průčelím jeviště, byl obdélník překladového zařízení… Uprostřed náměstí stál dělník v montérkách, v ruce držel tyč s cedulí. Na ní bylo napsáno velkým písmem: EJLÉN! Manifestující. Zástupce lidu. Na hranu schodištního kopce vystoupala řada postav. Jásající senátoři v dobře padnoucích oblecích třetího tisíciletí po Kristu. Uprostřed bonviván s bílou hřívou, světlém saku a kalhotách. Směšný tlusťoch na vratkých nohách, Caesar! Náměstí se zalilo slunečním jasem… Manifestující zástupce lidu byl vykázán, schodiště se stalo mraveništěm. Senátoři běhali nahoru i dolů. Náměstím zněla řeřavá maďarština. Casius s rozcuchanou čupřinou vlasů osnoval spiknutí. Spiklenecky oslovil vytáhlého elegána Bruta. Na překladové desce se rozběhla česká slova. Spiklenci měli tajnou schůzku. Z římských mraků se spustil déšť. Pět sprchovacích růžic skrápělo vraždychtivé senátory i plochu jeviště dobrých devět minut. Senátoři přišli na schůzku v igelitových pláštěnkách, elegantní Brutus s deštníkem. Nepokrytý Casius promokl na kost. Čvachtání vody v jeho polobotkách zaslechly i mé hlušší uši. Kam odtekla voda z jeviště, nevím. Po dešti nastoupila četa sušičů s žínkami i módními mopy a mezi řečmi pobíhajících senátorů vytírala vodní louže… Na titulkovém zařízení běžel věrný český překlad Shakespeara. Ceasera zastihlo pozvání od senátorů ke korunovaci v negližé. Hověl si v křesle u barevného televizoru v papučích a komických trenýrkách. Vražda Ceasera desíti kudličkami byla provedena na náměstí před senátem, za dlouhým stolem, pokrytým laskominami. Zkrvavené tělo bylo hozeno mezi hodovní koláčky. Vrahové smáčeli své ruce v krvi a zkrvavenými dlaněmi se navzájem dotýkali. Jako malé děti, když hrají paci, paci, pacičky… Krev se jim rozpatlávala po bílých košilích a na míru šitých oblecích. Smuteční řeč Antonia byla vidět na barevných televizních obrazovkách v domácnostech a komentována po válendách se válejícími lidmi… Vrcholem kruté nechutnosti bylo vystavení obnaženého těla pobodaného Caesara. Jeho velké břicho s otevřenými ranami se bělalo na bílém prostěradle. Vrahové, převlečeni do vojenských maskáčů, ověšeni pistolemi a škorpiony prchali z Říma. Náměstí i schodiště se proměnilo v bojiště. Střílelo se jako o pouti. Bojovníci v nelidském tempu běhali scénou. Vybíhali do schodů a mizeli za kopcem. Jiní zdolávali kopec zezadu, prchali po schodech dolů a pak napříč jevištěm do portálů. V běhu křičeli monology a řvali dialogy. Nad jejich hlavami ubíhaly titulky českého překladu. K sebevraždě Casia byla použita žerď praporce, k sebevraždě Bruta dýka. Tedy tak, jak chtěl Shakespeare…

Mé znavené tělo bylo rádo, že už má svá herecká léta za sebou.

Vigszínház, Budapešť / Maďarsko – William Shakespeare: Julius Caesar. Režie: Róbert Alföldi. Scéna: István Krisztiáni. Kostýmy: Júlia Szlávik. Dramaturgie: Róbert Vörös. Hrají: Hegedüs D. Géza, Varju Kálmán, Stohl András, László Zsolt, Hevér Gábor, Fesztbaum Béla, Csöre Gábor, Józan László, Rajhona Adám, Telekes Péter, Karácsonyi Zoltán, Harkányi Endre, Venczel Vera, Tahi Tóth László, Lajos András, Herczeg Adrienn, Jéró Zsuzsa, Gere Dénes Ákos, Lázár Balázs, Fábián Szabolcz, Fehér Balázs Benö, Csapo Attila, Pap Dániel. Mahenovo divadlo, 19. 10. 2015.

///

Tucek-Kapital-poster

Je to hodně dávno, co chtěl Peter Scherhaufer inscenovat v Provázku Marxův Kapitál. Scházela mu odvaha. Bál se o osud divadla. Když už v sobě odvahu nalezl, začali se o osud divadla bát jiní. Proto Kapitál nikdy neinscenoval. Dnes v podvečer uvádí Marxův Kapitál bratislavské Divadlo Aréna. Musel jsem být u toho.

V hledišti Reduty bylo plno. Scéna byla potažena elegantní černí. Uprostřed černého jeviště na mahagonové nožce spočívala velká mísa. V prostoru nad ní, jako létající talíř, visel matně černý kovový kruh, osázený válečky černých reflektorů. Na levé straně, za portálem se tetelil mix pult a na něm noty. V hledišti se objevili čtyři nasupení debatéři a pohledná blonďatá žena v letních šatech. Lahodná slovenština se mísila s kouřem cigaret. Skupina vstoupila na jeviště. Za mix pult přišla obsluha a na mísu byl položen lesklý tác s useknutou hlavou Karla Marxe. Filosofovy vousy a hříva bílých vlasů smutně povívaly z hospodského plata, jako z pranýře.

Krásná dáma (Kristína Greppelová) na jevišti osiřela. Nad mísou pálila jednu cigaretu za druhou a přitom hovořila a hovořila. Sugestivně. Dvanáct minut! Gestem vláčné bohyně, svírala v prstech pravé ruky cigaretu nejdražší značky a chválila život v náruči přepychu, bohatství a nicnedělání. Dobře vystavěný monolog. Pod zavěšený kruh vesmírného oka vběhli čtyři černí intelektuálové, čtyři klauni (Martin Hronský, Tomáš Palonder, Marián Prevendárčík, Braňo Deák). Marxovy ustálené poučky a teze i výrazy: kapitál, kapitalismus, jim hřmotily z úst jako hromy a blesky. V závratném tempu žalovali na dobu i na svět. Běsnili. Vztekali se. Vinili Marxe, že svět kapitálu jen a jen kritizoval, ale nesdělil světu, jak se má zachovat, až bude kapitalismus u konce s dechem. Řvali a zpívali, chrlili slova a žonglovali se slogany. Sex neskrýváme, skrýváme práci. Za sex se nestydíme, stydíme se za práci… Hráli, jako by jim šlo o život. Součástí klauniády bylo i plýtvání pokrmy. Černé postavy klaunů s bíle nalíčenými tvářemi, kroužily v kole a rozhazovaly kolem sebe chutné pokrutiny. Na jejich rozmařilost svítily shora reflektory. Vytvářely pro ně světelnou cestu, kruh. Klauni po cestě běhali, oprašovali ji, ušlapávali, smetali z ní smítka a neustále přitom nadávali. Když se vyřvali a jejich zběsilý pohyb ustal, zůstal v potravinách vyšlapaný chodníček. Světelná obruč, snubní prsten oslů, kruh. Klauni na jeviště přitáhli skomírajícího kytovce, velkou mořskou obludu, přikrytou strakatým kobercem a zmizeli. V luxusních botkách na vysokých podpatcích přišla žena a nonšalantně popíjela sekt (Táňa Pauhofová). Předla ódu na spokojenost života v náručí bohatosti a nudy. Během dlouhého monologu polévala zmírající monstrum vodou z chladící nádoby a hlavu mu obkládala kostičkami nasekaného ledu. Jak útlocitně krásné, jak dojemné… Vážení, proč tedy tolik křiku, vždyť je nám v lůně kapitalismu v podstatě dobře. Což…?

Potlesk byl zaslouženě veliký a dlouhý. Mladí v sále hvízdali a řvali „bravo“. Od konce sedmdesátých let minulého století, kdy inscenoval v Redutě režisér Alois Hajda Beckettovo Čekání na Godota, neviděl jsem v Brně divadlo s tak silným politickým nábojem. Bratislavská Aréna je divadlo zjevení a režisér Čičvák je borec! Také je to žák Aloise Hajdy…

Divadlo Aréna, Bratislava / Slovensko – Karl Marx: Kapitál. Podle koncepce Martina Čičváka napsal Peter Lomnický. Dramaturgie: Martin Kubran, Zuzana Šajgalíková. Scéna: Tom Ciller. Kostýmy: Nina A. Stillmark. Pohybová spolupráce: Stanislava Vlčeková, Jozef Vlk. Režie: Martin Čičvák. Hráli: Kristina Greppelová, Braňo Deák, Martin Hronský, Tomáš Palonder, Marián Prevendarčík, Táňa Pauhofová a DJ Reverend. Divadlo Reduta, 20. 10. 2015.

///

FOTO archiv divadla

Theater Bremen – A. P. Čechov: Višňový sad. FOTO archiv divadla

V programu stálo: Theater Bremen, Německo. Višňový sad. Čechovova tragikomedie o zániku starých řádů a příchodu nové doby. Příběh točící se kolem prodeje jednoho zanedbaného panství a zmarněných a současně komických osudů jeho obyvatel. Délka představení tři hodiny s přestávkou

Výška špinavých stěn kontrastovala s malostí svátečně oblečených venkovanů čekajících na příjezd majitelky a s obdélníkem běžících titulků. Majitelka Raněvská přijela, dověděla se krutou pravdu, že rodný dům i celé hospodářství je zadluženo a bude prodáno v dražbě i s kvetoucími stromy višňového sadu. Zdálo se, že je s bankrotem hospodářství smířena. Jako by přijela jen stržit peníze za prodej panství, aby si za ně mohla zajistit další bezstarostný život v Paříži. Její naivní dceruška Aňa, mentálně retardovaná adoptivní dcera Varja a ubohý, žvatlavý strýc Gajev vytvářeli obraz poněkud omezených lidí, neschopných panství ochránit. Zvláštní výklad Čechovova díla…

Tempo jevištního dění bylo pomalé, jako voda v zahnívajícím rybníce. Scénou se ploužil kostnatý dlouhán, o půl metru přesahující všechny, umírající staroch, sluha Firs. Opíral se o stěny, šoural se po místnosti, jeho zvědavá hlava byla přítomna všemu dění. Guvernantka Charlotta komentovala děj zpěvem písní a hrou na hudební nástroje… Bezútěšnost širých dálek se podařilo zachytit tvůrcům vyříznutím obdélníku, ve velké zadní stěně scény, do kterého nainstalovali rozlehlou prostoru, porostlou přírodní vegetací s imaginací vodního toku.

V posledním dějství inscenace se vyříznutý obdélník zmenšoval, až z něj zbyl jen malý obrázek na zdi. Po prodání sadu byl obrázek sundán. Zbyla ošklivá, vysoká stěna… Zvláštní bylo obnažování a laškování všech obyvatel panství v kukuřičném poli nad řekou. Pobíhali a dováděli svlečeni v plavkách. Nahatý Pjotr Trofimov s nahatou Aňou se stydlivě o sebe jen třeli, jakoby už ani neměli na to, mít potomky… Když nový majitel, úspěšný dražitel panství, Lopachin, jásal nad úspěchem svých peněz a schopností, napadla mě hříšná myšlenka: Chlapče, k čemu ti to všechno bude, s tímhle se přece nedá dělat nic

Představení viděné snad očima krutých německých pohádkářů Grimmů bylo u konce. U diváků však mělo úspěch.

Theater Bremen, Německo – A. P. Čechov: Višňový sad. Režie: Alize Zandwijk. Scéna a kostýmy: Thomas Ruperr. Hudba: Martje Teussink. Dramaturgie: Benjamin von Blomberg. Hráli: Irene Kleinschmidt, Anemaaike Bakker, Nadine Geyerbach, Martin Baum, Robin Sondermann, Johannes Kühn, Siegfried W. Maschek, Susanne Schrader, Guido Gallmann, Peter Fasching, Martje Teussink. Janáčkovo divadlo, 20. 10. 2015.

///

Tucek-cena_facky_aneb_gottwaldovy_boty_plakat_-_eva_jirikovskac2014_2_upr

V nedělním odpoledni jsem vzal do rukou lupu a četl si ve festivalovém programu: Cena facky aneb Gottwaldovy boty. Slovácké divadlo. „Cimbálmuzikál“ na motivy povídkové knihy Josefa Holomana napsal Karel Steigerwald. Slovácko padesátých let minulého století a Slovácko dnes. Násilná kolektivizace a proklamovaný antikomunismus současnosti. Viníci a soudci. Odsouzení i nepotrestaní. Délka představení 3h 10 min s přestávkou

Dal jsem si dvojitou kávu. Mahenovo divadlo diváky překypovalo. Lóže přetékaly. Parter byl zaplněn do posledního místa.

Na jevišti stojí sivá slovácká světnice v nadživotní velikosti, se skříní, okny a dveřmi. Z boční lóže vychází pohřební průvod. Čtyři hospodáři nesou rakev, tři muzikanti hrají smutnou slováckou písničku… Na předscéně před portálem čte sedlák nad rakví z papíru: Tvůj dopis z vězení v Uherském Hradišti, rok 1950. Drazí, nemějte o mě starost. Pobyt zde mně pomáhá v poznání, že je třeba odpustit všem, kteří se na vás provinili. To stojí mnohem víc úsilí než stát na své pravdě. Sejete už? Podle počasí odhaduju, že začínáte… Sbohem, váš tata.

Do hlediště vnikly masopustní maškary. Vedraly se na jeviště a neurvale narušily průběh pietního aktu. Tři komunističtí „aparátčíci“, maskovaní do bodrosti, měli „papule“ plné budovatelských frází. Na jeviště vtančila bílá smrtka s kosou. Nad hranou stropu chalupy hrála kapela a vedle ní promlouvala šedá trojice známá z dávných desetikorunových bankovek: pionýr s šátkem na krku, rolnice se snopem v rukou a hutník s ochrannými brýlemi na očích…

Křivdy, úmrtí a boly poválečné doby se mísily s křivdami, úmrtími a boly dob následných. Pokřivenost mučitelů rostla. Potomci mučitelů se mísili s potomky mučených. Hojně se pila slivovice i víno, zpívaly se písně minulosti i současnosti. Skvostně hrála cimbálová muzika. Celý herecký soubor hrál se zaujetím, nejvíce vynikal Tomáš Šulaj v roli bezpáteřního funkcionáře… Diváci tleskali ve stoje. Mnozí křičeli bravo…

Slovácké divadlo, Uherské Hradiště – Karel Steigerwald: Cena facky aneb Gottwaldovy boty. Režie: Břetislav Rychlík. Výprava: Markéta Oslzlá-Sládečková. Hudba: Petr Hromádka. Hudební spolupráce: Petr Mička. Hudební nastudování: Josef Fojta, Petr Mička. Choreografie: Ladislava Košíková. Dramaturgie: Iva Šulajová. Asistentka režie: Tereza Novotná. Hráli: Naďa Kovářová, Josef Kubáník, David Macháček, Tomáš Šulaj, Martin Vrtáček, Irena Vacková, Jitka Josková, Pavel Majkus, Zdeněk Trčálek, Jaroslava Tihelková, Kamil Pulec, Otto Ondra, Vladimír Doskočil, Monika Horká, Pavel Hromádka, Anna Pospíchalová, Štěpán Goiš. Horňácká cimbálová muzika: Petr Mička, Aleš Mička, Petr Gazárek, Marek Smaženka, David Ričica, Petr Chovanec. Dětské role: Emílie Pospíchalová, Eliška Šulajová, Jakub Botek, Marek Pavlica, Tomáš Křivák, Tomáš Sentl. Mahenovo divadlo, 21. 10. 2015.

///

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Karel Steigerwald: Cena facky aneb Gottwaldovy boty. Režie Břetislav Rychlík, výprava Markéta Oslzlá-Sládečková. FOTO archiv SD

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Karel Steigerwald: Cena facky aneb Gottwaldovy boty. Režie Břetislav Rychlík, výprava Markéta Oslzlá-Sládečková. FOTO archiv SD

Napadla mě taková myšlenka: Křivdy naší minulosti vyřeší až vnoučata našich dětí a křivdy vzniklé řešením vnoučat budou řešit až vnoučata jejich dětí. Tak tomu bude až do skonání světa. Amen.

Byl jsem k smrti znavený. Do usínání jsem si mumlal rituální zaříkávání z těžkých časů. Mám rád divadlo, mám rád divadlo, mám rád divadlo, mám stále ještě rád divadlo…!

Brno – Komín, 26. 10. 2015

///

Více o Divadelním světě Brno 2015 na i-DN:

Progresivní divadlo v Brně

Theatrum Mundi Brno (No. 1)

Theatrum Mundi Brno (No. 2)

Theatrum Mundi Brno (No. 3)

Theatrum Mundi Brno (No. 4)

Theatrum Mundi Brno (No. 5)

Theatrum Mundi Brno (No. 6)

  • Autor: Jaroslav Tuček
  • Publikováno: 31. října 2015

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 128)

  1. Ludvík Faruga

    Křivdy naší minulosti
    nevyřešila naše justice. Mohli by k tomu přispět novináři, pokud v česku ještě nějací jsou. Ještě k vašemu dřívějšímu článku, kde kritizujete přistání Amerických kosmonautů na Měsíci. Dle mého názoru je podstatné, že na něm nepřistáli bolševici. Ti by totiž Svatého Petra popravili a z oveček by si udělali šašlik.
    Čest práci.
    8

    03.11.2015 (20.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 19/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


14. 11.–27. 11. 2017

Číslo 19/2017 (14. 11.–27. 11. 2017)

Obsah čísla 19/2017

Slovo ...

Ministerstvo mrtvé kultury

Bonviván a scénograf Daniel Dvořák...

Sukces měsíce

Prokletí v Praze

Teatr Powszechny, Varšava (Polsko) –...

Dotazník

Marwan Alsolaiman

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Co stojí Plácido Domingo

Zhruba dva roky vyjednávali nejprve...

Fejeton

Tragédi

Josífek nikdy nezvedá oči od...

Kronika

Jednou větou

Vítězi letošního ročníku ankety...

Kritika

Vládci ve spodním prádle

Hra Jamese Goldmana Lev v zimě měla...

Rozmohl se nám tu takový...

Je mi to nepříjemné – ale prostě...

Tato hra není v pohodě

Inscenace Jsme v pohodě reprezentuje v...

Pět sester, Antone...

Požehnáním pro každý soubor je...

Postaru, ale působivě

Původní operní novinka v...

Amazonky – podvratný sen...

Amazonky, které měly premiéru v...

Ženy a muži klasicky i...

Dlouho očekávaná premiéra Baletu...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 19/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Abychom neztratili úplně...

Palm Off Fest již druhým rokem...

Hubu mu zacpeme přesvatým...

V českých katolických kruzích koluje...

Vzhůru na barikády!

V Divadle pod Palmovkou se letos...

Rozhovor

Jiří Josek: Překlad je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jitka Jílková: Letos...

Rozhovor s ředitelkou Pražského...

Kauza

Kontext

Růžové zahrady na Kavčích...

Ne, nebudu krtincům z Kavčích hor,...

Lekce flamenka

Díky Magdaleně Kožené a jejímu...

Sympozium jako prostor k...

Původní význam řeckého slova z...

Burza

Na místě předmluvy

Národní muzeum informuje

Psáno o letošních...

Herecká asociace informuje

Podoby – Kdyby odpůrci…

Stručný obsah příspěvku zde není...

Severočeské divadlo opery a...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Oliver Frljić: Skutečný...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kultura v zajetí...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Otto Šujan (2. 6. 1930 Zvolen,...

Výročí

Výročí 15.–30. listopadu

Rozmus Andrzej, herec (16. 11. 1967) △...

Paměti, záznamy, deníky

Zábradlí ve skle

Jednou z událostí divadelní sezony...

Knihovnička

Došlo do redakce

Helena Albertová: Karel Zmrzlý...

Tradiční divadlo radikálně...

Asi málokdo si ve světové teatrologii...

Obrazem

Fagi a divadlo

Plakát je poselství

Ve středu 25. října začala ve foyer...

Pan Papírek… (V)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 19/2017



Obsah,