Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mezi sněním, politikou a provozem aneb Triangl velkých pařížských scén v pohybu

    Tři klíčová pařížská divadla – Odéon, la Colline i Comédie-Française – procházela v uplynulých dvou sezonách proměnami. Nebyla to vždy revoluce, ale změny byly a jsou patrné. Kam se tyto scény dnes ubírají?

    Isabelle Huppert (vlevo) ve Faidrách Wajdiho Mouawada, Sarah Kane a J. M. Coetzeeho (režie Krzysztof Warlikowski, Odéon, prem. 17. 3. 2016) FOTO PASCAL VICTOR

    V roce 2016 prodělaly dvě ze šesti národních francouzských scén změny ve vedení: po úmrtí Luca Bondyho byl do vedení pařížského l’Odéon-Théâtre de l’Europe jmenován Stéphane Braunschweig (1964), do té doby působící v Théâtre national de la Colline na severním pařížském předměstí. Na jeho post nastoupila překvapivě nová osobnost, libanonsko-kanadský (respektive québecký) režisér, dramatik, výtvarník a herec Wajdi Mouawad (1968). Stalo se tak sotva dva roky poté, co v čele kolébky francouzského divadla, tedy v Comédie-Française, stanul jeho generační souputník, herec, režisér a scénograf Éric Ruf (1968).

    Nástup tří padesátníků do těchto – pro Francouze stěžejních – divadelních funkcí potvrzuje logické střídání stráží ve francouzských národních divadlech. Velké legendy odcházejí, na jejich místa přichází nová generace. Jaká bude? Dojde k podstatným změnám v produkcích a směřování nejvýznamnější trojice divadel, tzv. divadel kvality a náročného diváka? Jistě, Paříž nejsou pouze tato tři divadla, přesto se vyplatí právě pohyb na těchto třech scénách intenzivně sledovat. Jsou totiž otiskem i širšího divadelního (a možná nejen divadelního) dění ve Francii.

    Zahýbat Francouzskou komedií

    A jisté proměny jsou již znatelné… Zejména v Comédie-Française. Po třiadvaceti letech se totiž toto prestižní divadlo, jež bývá ve Francii charakterizováno jako Maison de Molière (Molièrův dům), loni vrátilo na divadelní festival v Avignonu. A ne jen tak s ledasčím! Na čestném místě, v La Cour d’honneur Papežského paláce, představilo při otevření festivalu skandální Soumrak bohů, adaptaci slavného filmového díla Luchina Viscontiho. Za režisérským pultem stál belgický divadelní avantgardista, proslavený především spoluprací s amsterodamskou skupinou Toneelgroep a inscenacemi na broadwayské off-scéně, Ivo van Hove. Diváci mají doslova husí kůži. Vzkaz je to ďábelsky přesný. V obrazu zrcadla, jež vrací obraz publiku na plném plátně uprostřed scény, vidíme bezkrevný obraz samotného přijetí, souhlasu, pasivní kolaborace. Co vlastně můžeme udělat jiného? Stali jsme se vězni uprostřed Cour d’honneur, stejně jako mlčící německá většina, teroru třicátých let, napsala o avignonské premiéře kritička Fabienne Pascaud v týdeníku Télérama. Inscenace se celý podzim a zimu hrála na domácí pařížské scéně a i u obvykle tradičně rezervovaného publika vyvolala pozitivní přijetí, které bychom donedávna na této přední scéně nečekali.

    Ředitel Éric Ruf, jinak režisér a herec, jemuž nevadí filmová angažmá jeho herců ani divadelní adaptace filmových předloh, se hned na počátku svého působení nebál nechat vstoupit na „posvátné jeviště“ dómu filmového režiséra Arnauda Desplechina, svého generačního souputníka (nar. 1960). Ten zde vytvořil inscenaci méně známého dramatu Augusta Strindberga Otec. A… dočkal se úspěchu, jak napsala Brigitte Salin, kritička večerníku Le Monde, neboť ukázal, jak divadlo a film mohou jít ruku v ruce a nabídnout jeden druhému obohacení. Svou inscenací vzdává rovnou měrou poctu Augustu Strindbergovi, Ingmaru Bergmanovi i hercům. Někdy stačí i málo, aby se váš pohled přemístil a viděl hru zcela pod jiným úhlem. To málo se u Arnauda Desplechina jmenuje: jednoduchost, píše kritička Le Monde.

    Tato „válka mozků“, jak hru charakterizoval Strindberg, je duelem partnerské dvojice, jejichž spory vrcholí při výchově dcery. Desplechin se spolehl na oba herce, Michela Vuillermoze a Annu Kessler, se kterými na stejné scéně spolupracoval již před dvaceti lety, kdy zde připravil filmovou adaptaci hry ruského dramatika Alexandra Ostrovského Les.

    Právě důraz na herectví charakterizuje současnou scénu Comédie-Française nejvíc. Vždyť ředitel a režisér Ruf zůstává stále i hercem. Jako režisér připravil tuto sezonu pouze jednu inscenaci, za to ale nemalou – Shakespearova Romea a Julii. Tato hra byla – světe, div se – naposledy na této scéně v roce 1954. Inscenaci se dostalo velkých ovací, zejména od proslulé Armelle Héliot z listu Le Figaro. Zpívá se, tancuje, je to radost mládí! Je to West Side Story splácející svůj dluh Romeovi a Julii, napsala.

    Do Francouzské komedie přicházejí rovněž noví herci. A staří odcházejí. Takový je běh věcí. V jedné z nedávných inscenací, v Neotesancích Carla Goldoniho, se rolí benátského měšťana Canciana s touto scénou rozloučil Gérard Giroudon. Velký herec, proslavený interpretací Harpagona v Molièrově Lakomci (2000). V týdeníku Paris Match o této události napsal Alain Spira: Nelze takovou událost přejít bez mimořádného rozrušení; odcházet z takové instituce, jakou je Francouzská komedie, po téměř půlstoletí dobré a loajální služby, vzdané těm největším autorům a těm nejlepším režisérům, je prostě událostí; v průběhu desetiletí, kdy se tento dům stal vaším a tento soubor vaší druhou rodinou – Gérard Giroudon byl jejím patriarchou. Víme, že v souboru Francouzské komedie nemůže být víc než čtyřicet stálých herců, tzv. sociétaires. A tak staří odcházejí, mladí přicházejí. Dnes se tedy obrátili na Giroudona, aby – jak zpíval Brassens – udělal místo mladým… Do souboru tak přišli Georgia Scalliet a Jérémy Lopez.

    Pohnout Francouzskou komedií a uchovat jejího ducha je těžké. Vedle zmíněných titulů se samozřejmě hraje Molière (Misantrop), Schnitzler (Kolo), velmi oblíbená je inscenace u nás nehrané, téměř neznámé hry Marivauxe Le Petit-Maitre corrigé.

    Závěrečná scéna Romea a Julie (režie Eric Ruf, Comédie-Française, prem. 5. 12. 2015) FOTO PASCAL VICTOR

    od protestu k umění a zpátky

    Pro Stéphana Braunschweiga nebyl příchod od tohoto roku vůbec snadný. Například Armelle Héliot jej ve svém textu v Le Figaro v čele této scény vůbec nevítala. Nejprve vyjmenovala různé evropské divadelní celebrity – od německého režiséra Thomase Ostermeiera a Belgičana Iva van Hove, přes Poláka Krzysztofa Warlikowského až po Francouze Arthura Nauzyciela a Denise Podalydėse, o nichž se v kuloárech divadelních, ministerských i prezidentských šuškalo jako o potenciálních ředitelích Odéonu – a poté na jeho adresu utrousila pouhé dvě jízlivé věty: Divadlo je jako politika. Divadlo je politika sama.

    Samotná nominace byla skutečně konzultována na té nejvyšší úrovni – ministryní kultury Fleur Pellerin, premiérem Manuelem Vallsem a prezidentem Françoisem Hollandem, který ředitele – jak velí tradice – jmenoval. Expresivní, nebo kompenzační nominace? ptalo se veřejnoprávní rádio France Culture ve svém editorialu. Pouhé tři týdny po úmrtí Luca Bondyho se jmenování zdálo necitlivé nejen Armelle Héliot. Program divadla byl ostatně připravený do jara tohoto roku, tak proč takový spěch? Braunschweigovi bylo vytýkáno, že dosedl do ředitelského křesla Odéonu příliš rychle, že ze „svého“ divadla la Colline měl před dvěma lety namířeno do Comédie-Française a že o divadlo Odéon se neúspěšně ucházel již v roce 2007 za prezidenta Nicolase Sarkozyho… Zkrátka, že ředitelovat některé z nejprestižnějších francouzských scén je jeho ambicí, jíž podřizuje vše.

    Nepřemaloval jsem, nezměnil jsem nábytek, nesáhl jsem ani na koberec, komentoval Braunschweig svůj vstup do Odéonu v rozhovoru pro deník Libération v dubnu loňského roku konaném v ředitelské kanceláři s krásným výhledem na Lucemburskou zahradu. Novinář Guillaume Tion zaznamenal, že novopečený ředitel z piety k Lucu Bondymu zachoval v kanceláři i obří televizi, která se mu údajně vůbec nelíbí. Je ošklivá, viďte? říká Braunschweig. Navíc se na ni ani nedívám, všechny spoje jsou vypnuté… Jenom jsem zde dal do regálů své knihy a přinesl si tohle… – a ukazuje na tři pohodlná křesla kaštanové barvy.

    Na jaře loňského roku musel čelit nejen uměleckým, ale doslova existenčním výzvám. Přímo do divadla se mu totiž – po dvou „historických“ výročích (dvaceti čtyřech a čtyřicet osmi letech) týchž aktů – „nastěhovala“ vzpoura. Protestující skupina tzv. intermittents du spectacle – profesní skupiny, která na volné noze žije tvorbou a provozem divadelních produkcí – 26. dubna obsadila divadlo. Týdeník Télérama dramaticky líčil: Stane se divadlo l’Odéon znovu symbolickým místem bitvy profesionálů divadla? Od neděle směsice bojovně naladěných lidí, zahrnující umělce a techniky, studenty, „nuitdeboutisty“ i nezaměstnané, obsadila národní divadlo. Stejně jako v roce 1968. Stejně jako v roce 1992. Hnutí l’Odéon occupé tak protestovalo proti zpochybňování profesního režimu zaměstnaneckého pojištění. Jaro loňského roku bylo ve Francii dobou, kdy se ze zimního spánku probouzela uskupení, jež měla ambice dokonce daleko větší než „jen“ udržet si finanční zajištění a sociálně pevnější postavení ve společnosti. Jednalo se především o hnutí Nuits debout (Noci vzhůru), jež mluvilo o nové utopii a jež na dlouhé týdny ovládlo veřejná prostranství, zvláště náměstí Bastilly. Není proto divu, že se na okamžik přelilo i do divadel – dva dny po obsazení Odéonu zabránili jeho zástupci na protest proti zásahu ozbrojených složek v Odéonu i představení ve Francouzské komedii. K protestu se pak přidalo dalších pět národních scén. Ředitel Odéonu Braunschweig otevřel protestujícím sál a po několika dnech jednání dospěl se stávkujícími ke kompromisu.

    A jak na tuto situaci reagovalo samo divadlo a jeho členové? Nejvýraznějším divadelním aktem byl právě večer, kdy divadlo nehrálo. Měla se přitom uvádět Faidra, respektive Phèdre(s), tedy v plurálu, inscenace komponovaná z textů Wajdiho Mouawada, Sarah Kane a J. M. Coetzeeho, v režii Krzysztofa Warlikowského. Uprostřed světel divadelních ramp se ten večer – 26. dubna – do kostýmu nepřevlékla ani herečka Isabelle Huppert. I ona hrdě stála a diskutovala o stavu společnosti, o vizích Francie a jejích aktuálních problémech.

    Měsíc předtím zde na jevišti ale klečela… Spisovatel a kritik Jean-Pierre Thibaudat ten okamžik popsal v mimořádném textu na svém blogu vedeném na portálu mediální skupiny Mediapart. Mezi odchodem Bondyho ze světa a příchodem Braunschweiga do funkce je totiž právě tato herečka. V neděli 20. března, v den, kdy se divadlo loučilo se svým velkým režisérem, zahájila nádhernou poctu, již vzdal l’Odéon de l’Europe svému režiséru Lucovi Bondymu. Četla úryvky z jedné jeho knihy – Řekněte mi, kým jsem pro vás (Dites-moi qui je suis pour vous) vydanou u Grasseta v době, kdy řídil festival ve Vídni. Vybrala jeden z Bondyho dialogů, jejž vedl sám se sebou. Jemný a vtipný, jakým byl tento režisér vždy, a zejména – jak píše Thibaudat – v čase zkoušek. U mikrofonu se potom vystřídali snad všichni jeho herci – Louis Garrel, Marina Foïs, Micha Lescot, Bulle Ogier, dokonce i Dörte Lyssewska, jež přijela z vídeňského Burgtheateru.

    Isabelle Huppert je pro Francouze herecká trofej, již si pečlivě chrání. A byl to právě Bondy, který ji až žárlivě střežil. Nazýval ji „monstre sacré“, ne nepodobnou loutce, přesto nedostižnou ve svém tajemství. Psal jsem do Divadelních novin o tomto jejím herectví v Bondyho inscenaci hry Pierra de Marivauxe Fausses confidences. Výjimku, kdy dovolil „svou“ herečku obsadit jiným režisérem, učinil právě v případě Poláka Krzysztofa Warlikowského. Důvod? Zřejmě v naprosto odlišném režisérově přístupu k textu. Warlikowski rád tře jeden text o druhý, otevírá rozpory a vnáší do temných míst světlo. (…) Herci jsou pro něj součástí a ve službě výrazné dekorace, čímž tvoří s Bondym rub a líc téže mince, píše Thibaudat. Od 17. března do 17. května 2016, tři hodiny bez přestávky každý den se hrály tyto Faidry. S výjimkou jediného večera: 26. dubna…

    Uplynulou i tuto sezonu přesto dokázal Odéon nabídnout inscenace, jež dostály jeho evropskému kreditu, o který tolik usiloval a kterého na počátku osmdesátých let minulého století dosáhl italský režisér Giorgio Strehler. I když si to patrně představoval trochu jinak. Inscenoval se Thomas Bernard a jeho Wycinka Holfzfällen (u nás uváděno jako Mýcení) v režii polského režiséra Krystiana Lupy. Délka: 4 hodiny 40 minut.

    Zmiňte tu ale zejména radikální inscenaci 2666 podle chilského spisovatele Roberta Bolaña v režii a adaptaci Juliena Gosselina, jež trvala neuvěřitelných 11 hodin a 5 minut (s tříhodinovou přestávkou). Kritika přijala tuto „inscenaci-řeku“ s obrovským obdivem a nadšením. Cenila si odvahy a tvůrčího potenciálu sotva třicetiletého režiséra. Právě tato inscenace se stala vedle Soumraku bohů jednou z událostí loňského divadelního festivalu v Avignonu.

    Mezi pozoruhodné produkce patřil i Fountainhead (Zdroj) v režii Iva von Hove, adaptace sedmisetstránkového eposu Ayny Randové. Další mnohahodinová (tentokrát čtyři hodiny) inscenace, jež připomíná řeku, psala o ní kritika. Silně vizualizovaným způsobem zobrazovala souboj dvou architektů v Americe dvacátých let. Ikonické a svého druhu skandální dílo.

    Sony Labou Tansi: Antoine mi prodal svůj osud (režie Dieudonné Niangouna, Théâtre national de la Colline, prem. 21. 2. 2017). FOTO CHRISTOPHE RAYMOND DE LAGE

    Isabelle Huppert (vlevo) ve Faidrách Wajdiho Mouawada, Sarah Kane a J. M. Coetzeeho (režie Krzysztof Warlikowski, Odéon, prem. 17. 3. 2016) FOTO PASCAL VICTOR

    akcent na původní tvorbu a experimenty

    Na křižovatkách cest přichází okamžik, kdy jedna vize nahrazuje druhou, napsal nový ředitel Théâtre national de la Colline Wajdi Mouawad v úvodu k přehledu inscenací této „scény v údolí“ v sezoně 2016/2017. Mouawad, který uprostřed libanonské války opustil s rodiči svou rodnou zem, žil nejprve v Paříži, kde jeho rodina nezískala azyl, a později v Kanadě, přesněji v její frankofonní výspě, v Montréalu. Zde pak začal i svou uměleckou dráhu. Je nejen režisérem, ale i výtvarníkem a dramatikem. Ve Francii není neznámý. Účastnil se festivalů v Avignonu, podílel se na vzniku prestižních děl v řadě divadelních domů. Ostatně o jednom jsem psal v tomto textu.

    Přesto jmenování – na návrh nové ministryně kultury Audrey Azoulay na počátku dubna loňského roku – bylo překvapením. Nemalou roli v něm údajně sehrála i Nathalie Sultan, poradkyně pro kulturu francouzského premiéra Manuela Vallse. Mimochodem, dotyčná poradkyně se rovněž postarala, aby Muriel Mayette-Holtz, bývalá ředitelka Comédie-Française a první žena v čele této instituce (v letech 2004–2014), získala loni na podzim prestižní pozici v Římě, totiž post ředitelky Ville Médicis, jež nabízí stipendijní pobyty francouzským umělcům všech druhů uměleckých disciplín. Kromě divadla…

    V textu rozhodnutí ministerstva kultury jmenovat Wajdiho Mouawada ředitelem Colline stálo, že jeho nominací se sleduje ocenění „divadla lyrického, lidového a smíšeného“. Politický akcent na „divadlo smíšené“ může udivit, ale ve Francii, kde původ ministryně i ministrů překonává národní horizonty (premiér Valls a kandidát na prezidenta jsou katalánského původu, ministryně Pellerin původu korejského, ministryně školství Najat Vallaud-Belkacem zase marockého), slouží taková vyjádření i k podpoře menšin, osudů, z nichž ten Mouawadův patří k mnoha.

    Jako ředitel Mouawad zatím tvrdí, že chystá pouze „doplnit“ to, co začal jeho předchůdce Braunschweig. Ale tradice tohoto divadla vyžaduje víc. Oproti Francouzské komedii, jež zrodila Odéon jako své, svého druhu experimentální působiště (zahájilo roku 1782, otevřeno bylo Marií Antoinettou), vzniklo divadlo la Colline na pařížské východní výspě nedávno – v roce 1988. Na první pohled jde o typický produkt architektury osmdesátých let s výraznou skleněnou estetikou. Je kombinací politických rozhodnutí pozdní éry francouzského socialismu sedmdesátých let (převzatou tzv. umírněnou pravicí) v ryze francouzském stylu převedeném do kultury. To znamená, že má silné sociální cítění a humanisticky laděnou dramaturgii. Nicméně experimentům se nikdy nevyhýbalo.

    Ambice prvního ředitele Jorge Lavelliho, režiséra argentinského původu, byla především původní tvorba. Právě tomuto profilu Mouawad vyhovuje. Od svého předchůdce převzal inscenaci textu Thomase Bernharda Place des héros (Náměstí Hrdinů) v režii Krystiana Lupy a Le Temps et la Chambre (Čas a pokoj) německého dramatika Botha Strausse v režii jednoho z bývalých ředitelů tohoto divadla, Alaina Françona. Sám pak patrně hodlá pokračovat ve vlastní dramatické tvořivosti, čemuž odpovídá i jeho uvedení (v říjnu loňského roku) vlastního textu Seuls (Sami). Nový cyklus osobně laděných autorských zpovědí by měla provázet i tvorba francouzsky píšících dramatiků nefrancouzského původu: takový je například text Antoine m’a vendu son destin (Antoine mi prodal svůj osud – česky vyšlo v edici Divadelního ústavu Současné hry v roce 2007) konžského dramatika Sonyho Laboua Tansiho v režii Dieudonné Niangouny. V Kongu byla tato hra v době jejího publikování v roce 1997 vládou zakázána.

    Vášní nového ředitele je kromě vlastního psaní i adaptace jednoho z pilířů evropské kultury – Sofokla, jehož díla již několikrát uvedl a chystá je i do Colline. Za – minimálně naši – pozornost stojí i to, že v Mouawadově literárním díle nalezneme i pokus o reflexi Československa v rámci Evropy v době Franze Kafky ve hře: Partie de cache-cache entre de 2 Tchécoslovaques au début du siècle (Hra na schovávanou dvou Čechoslováků na počátku století, 1991). Možná že i tento text a toto napojení na naši historii současným ředitelem prestižní pařížské divadelní scény by nás měly zajímat.

    Pařížský divadelní triangl ukazuje, že proměny se dějí nejen v místě a v čase, ale především v konfiguraci lidí, kteří do divadla vnášejí své osudy, vize a možnosti. Neobjevují se zčistajasna ani nevycházejí rovnou ze škol, ale přecházejí z jednoho divadla do druhého, z jedné země do jiné, putují z kultury do kultury. Pohybují se mezi sněním, politikou a divadelním provozem. Někteří s daným prostředím splynou, jiní vytvoří epochu. V ozvucích času i nástrojů, které ke své práci používají.


    Komentáře k článku: Mezi sněním, politikou a provozem aneb Triangl velkých pařížských scén v pohybu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,