Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kam s ním? Na piedestal!

    Městské divadlo Zlín představilo druhou část baťovské trilogie – po prvním dílu, v němž se Dodo Gombár zabýval životem „otce zakladatele“ zlínské firmy Tomáše Bati. Tentokrát přišel na řadu Jan Antonín Baťa, jeho nevlastní bratr.

    Rostislav Marek jako kvazimonumentální hrdina Jan Antonín Baťa FOTO ZDENĚK NĚMEC

    Když se Tomáš v roce 1932 zabil v letadle, zdědil po něm firmu, kterou pak vcelku úspěšně vedl až do roku 1939. Autor hry, slovenský dramatik Peter Pavlac, otevírá svou hru v okamžiku převzetí moci nad firmou, jež právě prošla celosvětovou krizí celkem bez výraznějších šrámů. Jan Antonín se jako jediný akcionář firmy Baťa energicky chopil vesla a vedl až do začátku druhé světové války firmu k dalšímu rozkvětu a expanzi na zámořské trhy. V červnu 1939 odjel do Anglie, odtud do USA, odkud ho po dvou letech vypověděli za to, že se snažil ovlivňovat průběh prezidentských voleb. Usadil se v Brazílii, kde zakládal řadu dalších firem, nejen obuvních, dokonce celá města. Vizionářská osobnost, celosvětově rozmáchlá, sebevědomý vůdce až s rysy megalomanie – jistě lákavá předloha pro divadelní zpracování. Tím spíše, že byla dosud opomíjena.

    Pavlacova hra se snaží kontroverzní postavu J. A. Bati, obviněného po válce z kolaborace, na divadle rehabilitovat. Soudní cestou se tak stalo „už“ v roce 2007, kdy byl zrušen verdikt podjatého soudu z roku 1947, a podařilo se prokázat, že Baťa významně finančně podporoval exilovou vládu v Londýně (byť se k ní z obavy o osud „svých Zlíňanů“ oficiálně nepřihlásil). Divadelní konkretizace, jež se to vše snaží dostat na zlínská prkna, však přináší velké rozpaky. Já, Baťa už v textovém východisku prozrazuje nepříliš zkušenou ruku dramatika – zabírá ve zbytečně velkém detailu podružné události (hned úvodní scéna otevírání rodinného sejfu, kde zcela zbytečně tikají dramaticky hluché vteřiny), trápí se zbytečně obavou o srozumitelnost, takže vysvětlujícími odkazy a komentáři k reáliím neúnosně zatěžuje dialog, který beztak patří k největším slabinám hry. (Věty jako: Už aby ta válka skončila, bylo by to pro všechny lepší… – by vyvolávaly úsměv i v rukověti dějepisu pro 1. stupeň ZŠ.) Věrohodnosti textu nepřidá ani to, že je prokládán nepřiznanými citáty slavných lidí (Lincoln), v silně zkomolené podobě. Těžké východisko pro režii, postrádá-li text nějakou nosnou dramatickou linii. Inhibující efekt epických partií, k uzoufání rozvleklých a popisných, je pro celkové vyznění opravdu zhoubný. Neustále se jen čtou dopisy, telegramy, vyřizují vzkazy od nepřítomných osob, dokonce se recituje poezie – bohužel Baťova. Žádná z četných, možná dramatických, situací jeho pestrého života není inscenována před zraky diváků – hic et nunc, je o ní jen vyprávěno. Možná by pak osoba J. A. Bati oživla tím nejpřirozenějším způsobem – takto je to jen neživý, toporně schematický portrét, který, byť v silně oslavném tónu, spíše odpuzuje.

    Režisér Patrik Lančarič, od příští sezony nastupující umělecký šéf zlínského divadla, zalidnil své jeviště spíše stíny než živými postavami. A jednou kvazimonumentální baťovskou figurou, jež nesleze ze scény a všude se plete (Rostislav Marek). Jeho ženu ztvárnila Tamara Kotrbová, vdovu po Tomáši Helena Čermáková, Huga Vavrečku hraje Radoslav Šopík a mladého Tomíka (jemuž bude zasvěcen třetí díl) Tomáš David – vesměs profesionálně odvedené výkony, byť bez šance postavy alespoň náznakem rozkrýt. Největší problém této zlínské baťovštiny je v tom, že je to jen takový standardní invenceprostý výcuc ze slovníkového hesla, kde divadlo přišlo hodně zkrátka. T. Svatopluk kdysi nakydal na Tomáše Baťu tuny špíny ve svém Botostroji, teď vznikl stejně neživotný, akademický portrét, jen s opačnou polaritou.

    Městské divadlo ZlínPeter Pavlac: Já, Baťa. Režie Patrik Lančarič, dramaturgie a překlad Vladimír Fekar, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Richard Dvořák. Premiéra 14. ledna 2017.


    Komentáře k článku: Kam s ním? Na piedestal!

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Obrátil se na mě
      ředitel Městského divadla ve Zlíně Petr Michálek s polemickou glosou, kterou chtěl přeposlat autorovi recenze Ivanu Žáčkovi. Protože diskuse mezi nimi proběhla mailovou korespondencí a poté pan ředitel Michálek požádal o její zveřejnění, zavěsil jsem jejich příspěvky v logickém pořadí do následujících komentářů.

      14.02.2017 (1.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Vážený pane doktore,
      reagovat na recenzi nemá smysl, proto to nikdy nedělám, přesto mi dovolte malou výjimku (spíše totiž technickou poznámku) k textu Ivana Žáčka ze dne 7.2. v DN (Kam s ním? Na piedestal!).
      Z výše řečeného důvodu přeskakuji řadu nepřesností v textu uvedených a jdu rovnou k věci:
      „Já, Baťa už v textovém východisku prozrazuje nepříliš zkušenou ruku dramatika…”
      To přece není hodnocení, na které má recenzent samozřejmě právo, ale čistý úlet.
      Je mi to trapné připomínat, ale Peter Pavlac už víc jak deset let uvádí své hry ve Slovenském národním divadle, jeho hry se hrají v Astorce, v Martině, v Košicích, v Budapešti, spolupracuje s divadly Thalia Theater Hamburg, Deutsches Theater Berlin, jeho hry jsou oceňované, dokonce i kdysi Radokovou cenou…
      O jeho pedagogickém působení snad už vůbec netřeba psát.
      Copak je možné po přečtení této věty pokračovat ve čtení recenze prestižních Divadelních novin a nesmát se?
      Věřím, že jde sice o hrubou, přesto nechtěnou chybu, proto si dovoluji vás na ni upozornit.
      Prosím o přeposlání tohoto mailu panu Žáčkovi, na webu Divadelek jsem na něj kontakt nenašel.
      Děkuji.
      S pozdravem
      MgA. Petr Michálek
      ředitel
      Městské divadlo Zlín, příspěvková organizace

      14.02.2017 (1.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Josef Herman

      Josef Herman

      Vážený pane řediteli,
      odpovím vám rovněž, i když to také nemá smysl. Nazýváte si to, co píšete k mé recenzi technickou poznámkou. Dovolte tedy, abych vám vysvětlil, že to, co píšete, je všechno jiné než technická poznámka. Je to kritika mého kritického názoru na text hry Já, Baťa, neboli hodnocení mého hodnocení. Stejně jako já, i vy na to máte samozřejmé právo, a můžete se tedy dosytosti smát mému – jak to nazýváte – úletu. Já však už do třetího podlaží této nesmyslné hry nevstoupím a smát se vašemu smíchu nad mým hodnocením nebudu. Ušetříme si mnoho dalších zbytečných eskamotáží. Omezím se jen, jako v prvém případě, na podiv nad vaší terminologií. Nazýváte-li názor kritika úletem, tak to dovolte abych vám řekl, že vidíte silové pole Kritik – Inscenace – Divadelník dost zjednodušeně.

      Umělecký životopis autora není žádnou zárukou, bohužel. To by to měli direktoři snadné! Přečetli by si CV, angažovali renomovaného umělce – a úspěch by byl předem zaručen. Ale víte sám dobře, že to tak nechodí. To cv může obsahovat data o imponujících dosavadních uměleckých či pedagogických aktivitách, ale domníváte-li se, že to musí kritika předem zavazovat k obdivu, tak se mýlíte. Kritika zajímá jen konkrétní výsledek posledního projektu, zde tedy textu recenzované hry. Ten hodnotí, a „předchorobí“ umělce ho přitom nezajímá. A nepřihlédne-li k němu, je pošetilostí nazývat to úletem, jen proto, že se vám toto hodnocení nelíbí. Nazýval byste to úletem, či, abych použil obecnějšího výrazu, řekněme „výronem čirého subjektivismu“ (vyhovuje?) i v případě, že by hodnocení bylo pochvalné? Silně pochybuji. Takže vidíte, že je to pořád ta stará písnička. Kritik pochválí – je u vás za odborníka na slovo vzatého. Kritik pohaní – a je to pro vás úlet, kterému se vysmíváte. Jak malé děti…

      Já vím, pane řediteli, že napětí mezi Kritiky a Divadelníky je v Česku už nějaký čas vysoké, a stále vzrůstá. A to mne velmi mrzí, protože bychom měli být na stejné lodi a nehašteřit se. Ale s tím my dva nic nenaděláme. Ale na druhé straně k tomu ani nemusíme přispívat, pokud si zachováme vzájemný respekt. Já jezdím do Zlína rád a řada inscenací, i z poslední doby, se mi líbila, a bylo potěšením o nich psát. Hru Já, Baťa však k nim přiřadit bohužel nemohu, a hlavní problém vidím právě v kvalitě textu. Já samozřejmě vím, co má Peter Pavlac za sebou a respektuji ho. Ale text hry má podle mne nemalé dramaturgické slabiny. Snažil jsem se, i na malém prostoru, jenž mi byl dán, aspoň v náznaku vyargumenovat, nebo uvést příklady těchto slabin, jež mne opravňují, abych hovořil o „nepříliš zkušené ruce dramatika“, což vás tak popudilo. Pane řediteli, to není „hrubá chyba“, ale jen názor kritika. Samozřejmě že subjektivní, jinak to v kumštu bohužel nejde. Vy se mu můžete vysmívat, ale čekal bych, že přitom aspoň nebudete plést základní pojmosloví.

      S pozdravem
      Ivan Žáček

      14.02.2017 (1.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Josef Herman

      Josef Herman

      Vážený pane Žáčku,
      děkuji mockrát za odpověď.
      Bohužel k tomu nemám co dodat, než to, že prosím tímto pana šéfredaktora o doslovné zveřejnění naší komunikace nejlépe i v tištěné verzi, protože těžko si představit dokonalejší odpověď na otázku, proč je, jak píšete, napětí mezi kritiky a divadelníky vysoké.
      Děkuji.
      S upřímným respektem

      Petr Michálek

      14.02.2017 (1.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Tomáš Studený

      Dobrý den,
      domnívám se, že tato výměna názorů opravdu nemůže být trefnější. Dovolím si krátký komentář. Dle mého čtení Petr Michálek Ivanu Žáčkovi nevyčítá kritiku jako takovou, ale její věcnou nepřesnost. Ano, možná trochu pateticky, šlo by přivřít oko nad jistou formulační vágností. Nicméně uznejme, pokud chceme říci o díle zkušeného dramatika, že se nepovedlo, tak přeci neřekneme, že je dílem nezkušeného dramatika. A ať čtu výhradu direktora zlínského divadla tam i nazpátek, nic jiného nerozporuje. Ale stane se, řekneme si, vždyť jde jen o drobnou věcnou nepřesnost . Ano. Stane se.
      Je-li však kritik přeci jen profesionálem slova a formulace, není snad potom přespříliš chtít, aby se ve vyjádření nedopouštěl věcně chybných nebo zavádějících tvrzení. I když chápu, že při nejlepší vůli se tomu jeden nevyhne. Na druhou stranu i reakce pana Žáčka ukazuje, že obě strany jsou možná trochu emocionálnější, než si samy chtějí přiznat.
      Tomáš Studený

      14.02.2017 (15.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Ivan Žáček

        Dobrý večer,
        myslím, že jste to pojmenoval přesně. Jde tady totiž o slovíčkaření. A každý, kdo je chycen za slovíčko – snad mi dáte za pravdu, třeba proto, že jste to už sám zažil – zpravidla odpoví stejným způsobem, protože to považuje za unfair. Netvrdím, že jsem nemohl svůj kritický postoj k textu hry vyjádřit jinými slovy. To se dá říct na mnoho způsobů. Ale já jsem nalezl ve hře tak základní scénáristické prohřešky či neumělosti (řadu z nich jsem vyjmenoval, i když ani to ještě nelze považovat za argument – to bychom si opravdu museli sednout nad konkrétní text), že jsem se rozhodl formulovat to až takto ostře. A věřte, že opravdu jen málokdy píšu takto ostře. Mohl jsem to říci jinak, ale co by to na věci samé změnilo? Pan ředitel mne chytil za slovíčko, a já se bráním. Pořád si totiž myslím, že i tato má věta se dá stále dobře hájit. Jsem-li toho názoru (a chtěl jsem to původně i říci), že ty nedostatky jsou až takové povahy, že by za ně mohl být odepřen zápočet na katedře scénáristiky a dramaturgie, pak snad mohu mluvit o dramaturgické nezkušenosti, nebo, dobrá tedy, dramatikově nezkušenosti, byť je na papíře veden jako autor, jenž již má něco za sebou. Mohu dobře psát o nezkušenosti, i u nominálně zkušeného dramatika, jestliže se NIC Z JEHO ZKUŠENOSTI V TEXTU NEOBJEVUJE. A v tom, ale jenom v tom smyslu je mi jedno, kolik štací má ten autor papírově za sebou.
        Opravdu mne mrzí, že je to považováno za hrubost, protože hrubý být nechci, jen říkám svůj názor. Pan ředitel to samozřejmě takto neřekl, on dobře ví, že to dost dobře nejde, a tak to prezentoval jako „faktickou poznámku“ odhalující hrubou chybu. Naznačuje, že i faktickou chybu. A to jsem odmítl ve své odpovědi jako terminologický lapsus. Jinak zcela respektuji jeho právo smát se mému názoru. A věřte mi že mne to nerozhodí ani zdaleka tolik jako jeho. Kritik je kritizovatelný a musí unést kritiku. Značně mi v tom pomáhá, to přiznávám, vědomí, že tato kritika je, tak jak je formulována, nepodložená.

        Ivan Žáček

        14.02.2017 (22.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Petr Michálek

      Josef Herman
      v komentáři k mému statusu na FB: „Myslím, že Ivan Žáček reagoval podrážděně proto, že ho nabudila polemika s operou ND, to na vysvětlenou.“

      18.02.2017 (17.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,