Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O černé labuti z karavanu

    Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové, zřejmě nejlepší současné irské dramatičky, si vydobyla respekt nejen v anglofonním světě. Ve formálně tradičním, na klasickém antickém půdoryse vystavěném (a ostatně antickou Médeou inspirovaném) dramatu je jednoduchý děj dovedně protkáván mytickou a snově magickou linkou. Tou a rovněž prostředím venkova vykazuje styčné body s Connemarskou trilogií Martina McDonagha (však i Bažina je součástí Carrové Midlandské trilogie). A je blízká režisérskému naturelu Martina Františáka, který ji nyní přivedl na repertoár Národního divadla v Brně. Tři čtvrti roku po Ibsenově Paní z moře, již s Kočičí bažinou pojí nejen schopnost silné symbolické výpovědi, ale také to, že na jeviště uvádí velkou ženskou hrdinku.

    Divokou vášnivost a spalující cit předložila obecenstvu Tereza Groszmannová FOTO JAKUB JÍRA

    Je jí Hester, příslušnice etnika irských kočovníků, pro něž je typický nestálý život na okraji majoritní společnosti, život blízký přírodě a jejím silám, jež spolu s duchy předků ovlivňují osudy živých. Hester má sedmiletou dceru s výrazně mladším mužem, který se právě žení s dcerou bohatého farmáře. Podivný svatební den, do jehož průběhu Hester s narůstající intenzitou vstupuje, nezadržitelně směřuje ke strašné tragédii. Martin Františák ji ovšem nepojednal jako výhradně dusné drama, naopak prostřední ze tří dějství odehrávající se na svatební hostině vyvedl pro účinný kontrast v duchu absurdní grotesky.

    Interiér farmářova domu s nevkusným tělesem klimatizace je proto také pro větší efekt vyvezen k forbíně, zatímco jinak se děj soustředí především ve střední části jeviště s vysokou sněhově bílou půlkruhovou stěnou, jež má svou barvou pramálo společného s prostředím zimně nevlídného rašeliniště. Spekulace o symbolické čistotě v souvislosti se zásvětními bytostmi, jež tu zásadně účinkují, by byla zavádějící, vždyť stejně tak bělostné je i zmíněné farmářské obydlí. To spíš rozměry oné stěny a její apsidový tvar budí dojem neúprosné předurčené moci, jež člověka přesahuje, svírá, až přiměje k fatálním činům. Teprve ve třetím dějství rozvinul scénograf Marek Cpin jeviště do pro něj typických tří plánů, kdy stále vyhrocenější komunikace postav probíhá s náznakem požáru (jejž Hester v zoufalém aktu msty založila) ve střední části a průhledem na uvadající svatební veselí v hloubi jeviště. Je ovšem škoda, že jakýkoli ruch se tam brzy vytratí, protože obraz staticky posedávajících svatebčanů není mocen dramaticky účinného kontrastu k vypjatému dění v popředí.

    Nejen v něm strhává na sebe pozornost Tereza Groszmannová v hlavní roli. Herečka si dobře rozložila síly, na premiéře se dokonce zdálo, že se v úvodních výstupech spíš rozehřívá, postupně ovšem její výkon rozkvetl v uchvacující obraz ženy drcené okolnostmi a hnané jak jimi, tak vlastní zarputilostí a ohnivou bezhlavostí do jícnu šíleného neštěstí. Divokou vášnivost a spalující cit předložila Tereza Groszmannová obecenstvu s nevšední přesvědčivostí. Rolí Kartága Kilbrida, Hesteřina milence a otce jejich dcery, debutoval v činohře Národního divadla Tomáš David. Mladý herec se během nedlouhého působení ve zlínském divadle stal oporou souboru se schopností vyniknout v nejrůznějších oborech herecké práce. Soudě dle Kartága, mělo by tomu tak být i v Brně: nesnadno uchopitelnou postavu mladíka, jehož kolísavost výrazně přispívá ke spuštění fatální laviny příběhu, vybavil nejen dávkou jisté vypočítavosti a slabošstvím, jež vynikalo zejména ve chvílích, kdy se snažil působit rozhodně, ale i silným citem, jenž ho vázal k Hester (krásná, eroticky vydatná scéna Kartágovy návštěvy u ní ve svatebním obleku) a k jejich malé dceři. S jistotou přitom T. David předestřel ono první pouto jako ambivalentně bolavé a to druhé jako bezmezně vroucí.

    Silné herecké renomé zlínského divadla stvrdila také odtamtud hostující Helena Čermáková: za ztvárnění Kartágovy tragikomicky nesnesitelné matky sklidila o premiérovém večeru jediný potlesk na otevřené scéně. K sevřenému inscenačnímu dojmu přispívají ovšem i další: Marie Durnová (slepá, a přesto vidoucí Kočičí žena), Hana Briešťanská (sousedka Monika v marné snaze zmírnit rozpoutané prokletí), Anna Stropnická (na hraně dětinskosti podaná nevěsta Karolína) či Petr Bláha (ke karikatuře posunutý kněz Willow). Snad jen Igor Bareš v roli hrubého farmáře Cassidyho působí spíš vnějškově. A konečně je tu extrémně exponovaná úloha sedmileté Josie: dětská představitelka A. M. Havířová, třebas neudržela vždy pozornost, se s jejími nároky vyrovnala výtečně.

    Pevná režijní ruka Martina Františáka vede irské drama (též pomocí hudby Nikose Engonidise interpretované na jevišti živě houslistkou Jitkou Šuranskou) ke gradaci tak spolehlivě, že si vrcholnou závěrečnou scénu vraždy dítěte dovolila realizovat jen v náznaku, formou divadla poezie.

    Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo) – Marina Carr: U Kočičí bažiny. Překlad Šárka Císařová, Olga Bártová. Scéna Marek Cpin, kostýmy Markéta Sládečková, pohybová spolupráce Pavol Seriš, světelný design Martin Špetlík, hudba Nikos Engonidis. Dramaturgie Pavel Jurda, Petr KlariN Klár. Režie Martin Františák. Premiéra 22. září 2017.


    Komentáře k článku: O černé labuti z karavanu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,