Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Jindra Janoušková: Sedávej panenko v koutě, buď jista, že nenajdou tě

S Jindrou Janouškovou jsem se letmo seznámil před mnoha a mnoha lety na Festivalu divadelního mládí v Českých Budějovicích, kam ji spolu s Romanou Chvalovou vyslalo pardubické divadlo jako „delegátku“. Na jednom představení mě festivalová produkce posadila vedle ní a já si okamžitě povšiml, jak mimořádně krásná je to holka, taková česká Marylin Monroe. Naše konverzace byla tenkrát jen formální, o bližší kontakt jsem se nepokusil, čehož dodnes lituji. Vídali jsme se pak pouze příležitostně a „vteřinově“: ahoj, jak se máte?, tak někdy příště nashledanou – i na jevišti jsem ji viděl jenom párkrát. Stále mám ale v paměti její rozvernou prostitutku v Přeletu nad kukaččím hnízdem nebo – o dvacet let později – tu v lásce neúspěšnou textařku v komedii Neila Simona Každý má svého Leona. Vtiskla té prvoplánové postavě zvláštní, nesentimentální smutek, což v té bulvární nudě působilo velice osvěživě. Povídali jsme si spolu na letošním Grand Festivalu smíchu, a byly to příjemné chvíle.

Jste asi jediná česká herečka, která provozuje cukrárnu. Jak se to stalo?

Před časem jsme si s manželem poblíž pardubického náměstí koupili dům. Malý, ale velice půvabný – a v přízemí byla zařízená cukrárna, kterou jsme pronajímali. A zničehonic jsme teď od nájemců dostali výpověď. Tak jsme se rozhodli zkusit to sami. Za pultem ovšem moc nebudu, mám dvě milé prodavačky. Teď začnu zkoušet s Petrem Novotným příšerně zlou služebnou Dorotu Szentesovou v Čachtické paní, tak doufám, že zákazníky neodeženu.

Co na vašem cukrářském pultě bude?

Tradiční české zákusky. Neošizený. Jenom máslo, šlehačka ze smetany a pravá čokoláda, žádné náhražky. Všechny od zkušené cukrářky.

A vy sama umíte upéct nějakou cukrovinku?

Ale ano, třeba řepánky. To jsou buchty plněné cukrovou řepou s mákem. Místní pochoutka.

Máte v sobě nějaké živnostnické geny nebo pudy?

Možná by se něco našlo. Na základce jsem se moc dobře neučila, byla jsem velmi průměrná žákyně. Gympl nepřicházel v úvahu, a vlastně jsem na něj ani nechtěla. Takže mě táta dal do učení. Říkal: umíš komunikovat s lidmi, seš příjemná, pro tebe se obor číšník-servírka bude hodit. Ale původně jsem chtěla být sportovec, dělala jsem atletiku a docela mi to jako dítěti šlo. Bohužel jsem si jednou při basketu těžce pochroumala kotník a se sportem byl konec.

A měl tatínek pravdu – bavilo vás servírovat?

Hodně mě to bavilo. Dokonce jsem učňák reprezentovala na různých mezinárodních soutěžích v Polsku a v Německu, což se ukázalo jako kámen úrazu, když jsem se pak pokoušela dostat na DAMU. Nechtěli mě z oboru pustit, náš ředitel měl pro mě a moji spolužačku zamluvená místa v jednom baru na Starém Městě, ale nakonec se dal obměkčit.

Tatínek si nepřál, abyste se potatila a šla k divadlu? Byl přece operetní pěvec?

Byl. Nejprve hrál milovníky a nakonec starce. Zažil celou tu slavnou karlínskou éru, Jana Wericha a Oldřicha Nového, s ním se několikrát setkal i na jevišti. Ale nechtěl, abych ho následovala. Já nejsem příliš bojovná a on se bál, že se v tom tvrdém prostředí nedokážu prosadit. V operetě panují mnohem drsnější poměry než v činohře – tam, když jste dobrý, vás režisér rád znovu obsadí. Ale v operetě musíte mít pořádný ramena. Inscenací je málo a kvalitních zpěváků víc než dost.

Jako dítě jsem za tátou do Karlína často chodila a všechny chodby a zákruty karlínské budovy jsem znala poslepu. A dodnes si vybavuju vůni tátových líčidel, tu hořkou chuť tuku… No, abych pravdu řekla, ještě je mám schované a občas k nim přičichnu. Pro tu vzpomínku. Já jsem otce strašně milovala, i když byl na mě hrozně přísnej a tvrdej. Asi věděl proč…

Co ještě jste po tatínkovi zdědila?

Ruce. Mám úplně stejné ruce jako on. A podobné pohyby. V Pardubicích žije pan dirigent Drahoš, což byl tátův velký kamarád už za studií. A pokaždé, když k nám do divadla přijde na představení, říká: ty, když se na jevišti otočíš, seš celej táta.

Jak to, že vás bez maturity přijali na vysokou školu?

Na umělecké škole to tenkrát bylo možné. Musela jsem pak navíc skládat speciální zkoušky z historie a českého jazyka, oproti spolužákům s maturitou jsem prvák měla o něco těžší.

DAMU jste studovala v sedmdesátých letech, v době tzv. normalizace. Vnímala jste nějak tu kulturní chudobu a všechna ta omezení?

Ne, žila jsem jen a jen divadlem a svobodou vysokoškoláka, která mi na rozdíl od učňáku připadala neskutečná. A nezdálo se mi, že by tehdejší divadlo bylo chudé. Nadchla mě třeba Jana Hlaváčová v Jak se vám líbí v Národním divadle nebo Antonie Hegerlíková jako Kateřina Veliká v Caru Fjodorovi v Divadle na Vinohradech – ta její absolutní ženskost a smyslnost mě naprosto fascinovala… Chodili jsme na Cimrmany, do Ypsilonky, do Činoheráku… Všechno velké zážitky…

Byla jsem hrozně povrchní. První pochybnost, že něco není v pořádku, přišla s Chartou 77. V našem ročníku studovala Jarka Šiktancová, která ji podepsala a za to ji ze školy vyhodili. Věděla jsem, že je to nespravedlivé, ona byla velký talent. Uvažovali jsme, že bychom měli protestovat, ale pak se shodli, že by to stejně ničemu nepomohlo. Chápejte, mně doma o politice neříkali nic, tatínek byl ve straně, vstoupil tam z přesvědčení jako mladý konzervatorista v roce 1945, po osmašedesátém mu došlo, jak to ve skutečnosti je – dodneška si pamatuju jeho vzrušené debaty s mámou. Ale nebyl hrdina a rozhodl se přežít. A snažil se, abych se do ničeho nezapletla.

Jak se po absolutoriu DAMU rodilá Pražačka ocitla v Pardubicích, které se staly její celoživotní štací? Bylo to jen díky tomu, že jste si namluvila „Pardubáka“ Petra Dohnala?

Petra jsem si vzala až ve třiceti. Předtím jsem byla vdaná za jiného muže. Nebyl herec, byl to strojní zámečník. Měla jsem v Praze nádhernej byt, ale bohužel jsem neměla potřebné sebevědomí. Pan režisér Glanc, s nímž jsem zkoušela v Realistickém divadle a v jehož inscenaci jsem zaskakovala za Ivankou Devátou, mi říkával: sedávej holčičko v koutě, buď si jistá, že nenajdou tě. A přesvědčoval mě, že se musím nabízet, chodit do divadel a tvrdit, že jsem ta nejlepší. Já na to nemám povahu, pořád jsem doufala, že mě někdo objeví. A v Pardubicích mě chtěli.

Ve Východočeském divadle v Pardubicích působíte víc jak čtvrt století. Kdy vám tam bylo dobře, a kdy smutno?

Za ředitele Bidla, který mě přijal do souboru, se hrály tzv. angažované hry. To bylo úmorné a nudné období. Květa Houdlová, která ředitelovala po něm, zvala do divadla dobré režiséry. Například Ivana Balaďu nebo Jaroslava Vostrého, který pracoval metodou Činoherního klubu. Bylo to úplně jiné divadlo, než které jsem znala. Nebo u nás režíroval Josef Henke, původně rozhlasový režisér, za normalizace v rozhlase zakázaný. Byl velice náročný a do očí nám říkal „pravdy“, které jsem kolikrát nebyla s to skousnout. Hodně jsem si tenkrát poplakala. Ale nikdy mu nepřestanu být vděčná, že jsem si uvědomila, co je divadelní prostor a jak s ním správně zacházet. Tři týdny jsme společně seděli nad Čapkovou hrou R.U.R., slovně jsme ji měli úplně vydrilovanou, byla by to jedinečná rozhlasová inscenace. O to těžší byl její přesun na jeviště, Henke měl ale přesný plán, podle něhož jsme se měli na scéně pohybovat – hrozně nás ty jeho „obloučky“ štvaly, protože když jsme je porušili, okamžitě nás seřval, ale najednou v tom přesně vymezeném prostoru začaly naše postavy žít. Vděčím mu i za to, že mě naučil používat tečky. To, když vyjdete ze školy, většinou neumíte, vypadáte pak úžasně přirozeně, ale ono to kolikrát mění význam textu.

A jak to bylo dál?

Těsně před převratem byl ředitelem Honza Hyhlík a musím říct, že v listopadových dnech se zachoval jako chlap. Okamžitě jsme vstoupili do stávky, přestože tlak z vedení kraje a od místních komunistů, abychom se nepřipojili k Praze, byl obrovský. Jenže po převratu museli všichni dosavadní ředitelé z funkce, ať se chovali, jak se chovali. Šéfem se stal herec Radek Bartoník, který po roce těžce onemocněl a nastoupil Míla Kučera. To byla divná doba. Omezoval naše hrací dny a hrozilo, že z divadla se stane stagiona. V souboru jsme se proti němu postavili skoro všichni a byli jsme to nakonec my, kdo donutil radnici, aby ho odvolala. A přišel nový ředitel – Gustav Skála. A bylo to ještě horší. Ne že by neměl divadlo rád, ale viděl ho velmi zúženě. Jako krásnou zábavnou produkci, velmi společenskou, pořádaly se rauty a oslavy, a hlubší repertoár ho nezajímal. No a po něm nastoupil Petr.

Vím, že odpovídat teď pro vás nebude snadné, ale přesto, kdybyste měla hodnotit jeho šéfování, co byste řekla?

Štěstí bylo, že Petr znal divadlo zevnitř, věděl, co v něm nefunguje a měl v hlavě přesně sesumírováno, jak to změnit. Vyhodil šedesát nebo možná sedmdesát lidí z provozu, kteří se jenom vezli, a dneska se hostující režiséři často diví, že u nás zákulisí pracuje na špičkové úrovni. To prý v mnoha jiných divadlech není běžné. Vyměnil celé obchodní oddělení a nové naučil představení opravdu prodávat, takže i díky tomu máme pořád plno. Jako manažer má šťastnou povahu, je neuvěřitelně klidnej a veškeré své emoce dokáže zkrotit. To já jsem horká hlava, okamžitě vyletím a nadělám víc škody než užitku. A ještě něco: Petr je absolutně nepodplatitelnej.

Jaké to je být v pozici ředitelovy manželky? Podezření, že zajímavé role dostává vzhledem k svému stavu, se sotva vyhne.

Poté, co Petr nastoupil do funkce ředitele divadla, jsem nehrála skoro v ničem. Nechtěl, abych byla obsazována, a když mě některý režisér žádal do obsazení, rozmluvil mu to. Já to chápala, řešení bylo odejít do jiného divadla, ale já jsem se v Pardubicích cítila doma. Musím však přiznat, že pár pěkných rolí jsem za tu dobu měla.

Které role to byly?

Třeba loni jsem měla skvělý repertoár. Hrála jsem Arkadinu v Rackovi a Poutnici v Jitřní paní. Letos to bude horší, dramaturgický plán neobsahuje hry pro starší herečky.

A jak je přijímaná ředitelova manželka v herecké šatně?

Člověk se o sobě vždycky snaží mluvit jen dobře, ale skutečně: nejsem zákeřná, nejsem dryáčnice, snažím se své hysterie potlačovat a se všemi holkami v dámské šatně vycházím dobře. Žádná na mě nežárlí, protože všichni vědí, že mě Petr nepreferuje. Když se stal ředitelem, tak to tak jasné nebylo, a jakmile jsem mezi své kolegyně vstoupila, celá šatna zmlkla, ale to už je dávno minulost. Můj problém je jinde. Samozřejmě, že s Petrem o našem divadle mluvíme a já se musím držet, abych nevynesla, co si doma řekneme. Já jsem totiž hrozně ukecaná, víte… Někdy mě kolegyně a kolegové vyhledají a sdělují mi své názory na naše divadlo. Doufají, že je nenápadně sdělím Petrovi.

Máte v divadle přítelkyni?

Kamarádím s Romanou Chvalovou a Lídou Mecerodovou, ale nesvěřuji se jim až na dřeň. Takové přítelkyně mám v Praze, jim říkám úplně všecko. Jedna je vedoucí skladu v zelenině, druhá pracuje jako sekretářka ředitele významného podniku. Obě jsou mé kamarádky z mládí. Je to věrnost na celý život.

Koho z režisérů, kteří vás obsazují, máte nejraději?

Hrozně ráda pracuji s Petrem Novotným. Má nápady a velký smysl pro humor, a navíc je na mě hodnej. Když se mi něco nepovede, jen si povzdechne: Jindro, dneska to nebylo zrovna nejlepší. A vždycky, když herec neví jak dál, mu pomůže. Ráda zkouším i s Michalem Tarantem, ale s ním musíte být pořád ve střehu. Tarant vyžaduje, aby mu herci nabízeli různé možnosti, on je pak rozpracovává a rozvíjí, ale nikdy neřekne, jestli to k něčemu bylo. Zkoušení s Michalem Tarantem je pro herce velká nejistota. Vzbuzuje ve mně respekt, bojím se jeho pichlavejch očí. Od něj se člověk nikdy nedozví, jestli udělal vše, co udělat mohl.

Ve Východočeském divadle hrajete víc jak čtvrt století, zkusila byste definovat, kdo je typický pardubický divák?

Do našeho divadla chodí lidé různých sociálních vrstev, jádro publika se skládá ze střední generace. Jsou to lidi, kteří vědí, že divadlo jim nabídne hlubší zážitek než televize a nějakým způsobem je vždycky obohatí. My nejsme experimentální divadlo, děláme klasický repertoár, a vždycky, když z něj vybočíme, mají nám to diváci za zlé. Jinak, pardubické publikum je velmi kultivované a sečtělé. Pardubice jsou kulturní město, působí tady filharmonie, k nám do divadla na generálky přijdou nejenom učitelky, ale třeba i prodavačky a lidi dělnických profesí.

Nemáte občas trauma z toho, že velké divadelní role vás minuly a vzhledem ke svému věku už nikdy nebudete Ondina nebo Julie?

Vůbec netrpím tím, že jsem nedostala roli, kterou bych třeba hrát chtěla. Když jsem byla mladá holka, jisté vysoké představy o své herecké kariéře jsem měla. Dneska se raduju z každé i z té sebemenší postavy. Dnes už mi záleží jenom na tom, aby byl se mnou spokojen divák a samozřejmě režisér. Nedávno jsme měli premiéru hry Nejstarší řemeslo – takové smutné tragikomedie o prostitutkách pro starší dámy – a režisér Jirka Seydler mě vedl k tomu, abych se vymkla svému hereckému typu. Moc mě těší, když ze všech stran slyším, že se mi to povedlo.

A nemrzí vás, že herečka z regionu, ať je jakkoliv dobrá, je téměř bez šance uplatnit se v televizi, ve filmu…

Ale občas jsem si v televizi i filmu zahrála, a to že jsem nedostala větší příležitost, mě nemrzí. Ráda vykonávám jakoukoliv práci a už se těším, až budu občas prodávat v naší cukrárně. Nehrozím se ani toho, že Petra sesadí z ředitelské funkce a oba dva pak budeme muset z divadla odejít. Třeba si pak založím nějaké divadýlko s mladými herci a bude mě to velice bavit. Určitě se neposadím doma v pokoji a nebudu v něm strnule čekat, až definitivně zastárnu. Anebo budu připravovat mladé adepty herectví na DAMU, což vlastně dělám už teď.

Jsou ti adepti jiní, než jste byli vy?

Neřekla bych, trpí podobnou nejistotou a mají stejně jalové názory a dopouštějí se stejných chyb jako tenkrát my. Samozřejmě, občas se dostaví slečna s nalakovanými nehty, která si myslí, že být u divadla znamená být slavná.Tak to jí rychle vytluču z hlavy. Jenom mě trápí, když se ta talentovaná děcka na školu nedostanou.

Dost divadla. Jaké jsou vaše záliby, zájmy, hobby neboli koníčci?

Ráda se hejbu, sportuju, plavu, letos jsem se učila jezdit na surfu a byla to velká legrace. Strašně ráda lyžuju a bylo by moc fajn, kdybych mohla na týden vyjet na hory. Bohužel, divadelní provoz to neumožňuje, my hrajeme i na Štědrý den a na Silvestra. Podle Petra má komediant být k dispozici ctěnému publiku každou minutu, i o svátcích a prázdninách.

Ještě jinak: bojíte se smrti?

Když jsem byla malá holka, o smrti jsem neměla ponětí. Život se mi zdál nekonečný. První zpráva, že něco takového jako smrt všechny lidi čeká, se dostavila v mých šestnácti letech, kdy se jeden můj kamarád zabil na motorce. Pak zemřeli moji prarodiče a poté moji rodiče. Když umřela moje máma, byla to pro mě strašná rána. Poprvé mě napadlo: teď jsi na řadě ty. Heleďte, já se konečností lidské existence nestresuji. Deprese jsou mi cizí. Co se má stát, stane se. Já jsem nenapravitelná optimistka.

Říká se, že optimismus je nedostatek informací…

Možná ano, ale já se tím netrápím. Jestli budu žít do sedmdesátky nebo osmdesátky, není důležité. Důležité je žít naplno, třeba i povrchně, být slušnej člověk, pokud to jde, a během života se i něco důležitého dozvědět. Já strašně ráda čtu knížky o historii a zjišťuji, že je to pořád to samé. Lidi se nemění, jen ty kulisy jsou jiné. Já nejsem bojovník ani nějaká aktivistka, beru věci, tak jak jsou. Ustrnout bych ale nechtěla. Mám tetu, které je osmdesát, a ona mi říká: víš, já se nestýkám se starými lidmi. Na dovolenou jezdím s kamarádkou, které je padesát…

Jaké knížky o historii čtete?

Různé monografie, o Ghándím, o Churchilovi, ale to, co mě naprosto fascinovalo, je jiná kniha, knížka od Allana a Barbary Peasonových Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Teprve když jsem si tu knížku přečetla, ve svých třiapadesáti letech, jsem trochu vnikla do mužského myšlení a pochopila jsem, že pokoušet se převychovat své muže je marnost nad marnost. Což není žádný úžasný objev, ale jsem šťastná, že to vím. Jinak: mám v oblibě humoristické romány a vždycky mě potěší, když se – jako čtenářka – ze srdce zasměju.

A je pro vás důležité uchovat si ženskou krásu, jak jen to ve vaší padesátce půjde?

Nechodím do kosmetických salónů ani na chirurgii – na plastiku. Myslím si, že žena má přirozeně stárnout. Ráda se dobře oblíkám a jsem moc ráda, když mi občas někdo řekne, že mi to sluší.

Lpíte na věcech, na majetku?

Ne, absolutně ne. Od toho mě odrazuje trauma z dětství. Má matka lpěla na věcech, u nás doma se pořád řešilo, co se ztratilo nebo rozbilo. Tátu to děsně štvalo – a mě taky.

Máte nějaké krédo, heslo, jímž se v životě řídíte?

Nemám. Chci žít, abych žila, během života pokud možno nikomu neublížila a taky aby po mé smrti tady na světě zůstal čistý stůl.

Opravdu nemáte deprese, smutky, které vás vykolejí?

Víte, že opravdu ne? Občas tím své kolegyně i štvu. Třeba když jsme hráli na Kunětické hoře, byla strašná zima, lilo a my jsme únavou padali na ústa. Mé kolegyně byly úplně „down“, chtěly to vzdát, já je ale pořád hecovala, holky je krásně a moc nás to baví. Tak jsme se začly smát a bylo nám líp. Když jsem hrála v Kočce na rozpálené střeše, zrovna mi umíral táta. Bylo to pro mě moc těžké, ale uvědomila jsem si, že mě to herecky obohatilo. Vím, že to vypadá krutě, ale všechny zážitky, veselé i tragické, vás poznamenají a vy pak víte (uvnitř víte), jak lépe postavu hrát. Už od dětství mám takovou obranu, když je někdo na mě sprostý, tak já jsem naopak slušná a usmívám se na něj.

Říká se, že role je často pro herce něco jako terapie?

To je pravda. Pro mě je divadlo psychoterapie, všechny mé smutky a deprese se na jevišti rozplynou. V genech mám pozitivní naladění a to je moje výhoda. Jednou, ještě v Praze, jsem se pozdě v noci vracela z divadla. A pořád mě sledoval jakýsi chlap. Zrychlila jsem chůzi a on taky. Najednou se mi zdálo, že je pryč. Oddechla jsem si a začala odemykat dveře do našeho domu. V tu ránu mi ten chlap dýchl do zátylku. Otočila jsem se a skočila mu kolem krku a řekla: to jsem ráda, že jste to vy. Byl úplně konsternovaný, začal cosi blekotat a já jsem rychle využila jeho rozpaků, vešla jsem do chodby a zamkla. Jednala jsem spontánně. Na jevišti ta moje spontaneita zas tak výhodná není. Nebaví mě hrát stejně, občas zareaguji jinak, než je nazkoušeno, a někteří kolegové to těžko snáší.

Pro tu nemožnost jednat za každých okolností spontánně bych nikdy nechtěl být hercem – říkat padesátkrát, stokrát totéž by mě ničilo…

Chápu. Proto to nedělám.

Řekla jste, že po žádné roli, které se vám třeba nedostalo, netoužíte. Že jste spokojená s tím, co je. Že takovou touhu, alespoň ve skrytu duše vůbec nemáte, vám, nezlobte se, nevěřím.

Možná, že až budu stará, hodně stará, šedivá, dovedla bych si představit, že bych si zahrála babičku od Boženy Němcové anebo přímo spisovatelku samotnou, ale na to už jsem zase stará já. Jako malá holka jsem viděla film, v němž babičku hrála paní Kurandová a Barunku Nataša Tánská. Moc se mi líbil. Potom jsem četla nádhernou knížku o životě Němcové a taky mě to hrozně vzalo. Jenom ta záhada, jestli byla opravdu Panklová, a pak ten její dramatický životní sešup… To by byla úžasná role. Jinak – bavily by mě záporné postavy, kterých jsem hrála strašně málo. Asi proto, že jako typ, říkají režiséři, působím kladně. A přitom zlejch lidí jsou kolem nás mraky. Měla bych z čeho čerpat. Za život jsem potkala tolik hajzlů, že bych přesně věděla, jak na to.

  • Autor: Jan Kolář
  • Publikováno: 20. Duben, 2010

Komentáře k článku: Jindra Janoušková: Sedávej panenko v koutě, buď jista, že nenajdou tě

  1. jan koutek

    Zajímavý rozhovor až na fakt, že s Natašou Tánskou hrála babičku Terezie Brzková.To by se šéfredaktorovi /?/ stát nemělo! Přátelsky Jan Koutek

    21.04.2010 (14.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 18/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 10.-10. 11. 2014

Číslo 18/2014 (28. 10.-10. 11. 2014)

Obsah čísla 18/2014

Komentář

Říjen, měsíc posvícení...

Čas od času je vyhlášen konkurz na...

Sukces měsíce

Zdeněk Fibich: Pád Arkuna

Národní divadlo Praha, dirigent John...

Jak já to vidím

Jiří Bartovanec

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Srdce temnoty

Ten člověk na mne zpočátku působil...

Kronika

Bylo & bude 18/2014

Bylo Pocty osobnostem a projektům...

Kritika

Tanečníci v horečnatém...

Divadlo Kalich slaví dvacátou sezonu...

JAMU má Martu, Marta má...

Studio Marta se proměnilo v moskevskou...

Zrcadlo moci

Na první premiéru letošní sezony...

Činoherák hraje v Ústí!

Toho fénixe vyletěvšího z popele...

Nebeský & Peklo &...

V experimentálním prostoru NoD byla...

Kritický žebříček 18/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Vlny nálezů a ztrát

Pražská část 21. ročníku festivalu...

Rozhovor

Burza

Zemřeli

Zemřeli

Nina Jiránková (1. 10. 1927...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 18/2014



Obsah,