Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Dělat operní legraci je vážná věc

A pořádná dřina, protože se kýžená komika v poslední době vyrábí přehráváním fyzických akcí, pokud možno pod dohledem odborného kouče vydávaného za režiséra. Národnědivadelní Poprask v opeře snad připomínat nemusím, ale překvapilo mě, že se po stejně naivně přímočaré cestě za rozesmátým operním publikem vydali i v poslední premiéře v Brně. S větší mírou vkusu, pravda.

Vesnická děvčata se stahují ke karavanu chlípného Oryho FOTO MAREK OLBRZYMEK

Jen tak si umím vysvětlit, proč režii méně hrané opery Gioachina Rossiniho Hrabě Ory (Paříž 1828) svěřili profesí původem tanečnici a choreografce Lence Flory. Ta je dnes všestrannou umělkyní i manažerkou, sama navrhla scénu i kostýmy, jimiž pokusy středověkého sukničkáře, mladého hraběte Oryho, dostat do postele vdanou ctnostnou krásku Adélu převedla na francouzský venkov z doby filmů Louise de Funèse. Útulnou středomořskou vesničku v druhém jednání vystřídala hala hotelu – v českých operních inscenacích snad vypukla hotelová epidemie!

Středověký Ory se snažil svést svou vytouženou v převleku za poustevníka, když neuspěl, vkradl se za ní v mnišské kutně do hradu, dokonce se vetřel do její postele, jenže v té už si hověl jeho společník a rival v lásce Isolier – poživačný Rossini napsal mně jedinou známou postelovou „trojku“ operní literatury. Isolier je kalhotková role (v Brně výtečně zazpívaná Václavou Krejčí Houskovou), což činí už tak třeskutou situaci ještě pikantnější, a nutno říct, že si jí poslední inscenace opery ve světě věru užívají. Dokonce i v tradicionalistické MET!

Středověcí muži bojovali v křižácké válce, proto nechali své ženy bez dozoru, Flory muže poslala na jakýsi ragbyový zápas… Ory je tu potulným kazatelem v kněžském, putujícím za svými ovečkami v karavanu. V druhém jednání se vloudí do hotýlku v přestrojení za jeptišku, doprovázený stejně nenápadně kostýmovanými kumpány. A tak dál. Zřejmě mělo jít o filmové retro, připomínku, řekněme, Senzačních prázdnin, jenže i praštěné komedie šedesátek musely převracet jinak věrohodné události, ty však v konceptu režisérky nevidím. A pak by Flory potřebovala na jevišti Funèse, a ne operní pěvce, byť nadmíru tvárné (zaslouží si pochvalu). A musela by se zbavit Rossiniho. Inscenace je pečlivě vystavěná, zrežírovaná do detailů, výtvarně vypiplaná, ale k zasmání tu není ani ta postelová trojka. Smát se ještě může správně naladěný člověk přímočarým grimasám a kopancům, ale ne způsobně zahraným nelogičnostem.

Chaplin by se mohl o zem umlátit a nic by mu to nebylo platné, kdyby nestvořil človíčka s jeho životními karamboly – těm se smějeme, a to, jak dokonale uměl padat, můžeme obdivovat jen jako dokonalé řemeslo. Funès by se v Senzačních prázdninách mohl uvztekat, ale k smíchu je jako otec marně chránící dceru před milostným dobrodružstvím. V inscenacích typu Hrabě Ory chybí jak človíčkové s trably, které mohou být k smíchu, tak dokonalá pohybová profese – Chaplin by zase nezazpíval rossiniovské virtuózní árie. Kdežto Kateřina Kněžíková coby Adéla je zpívá skvěle, technicky i výrazově, a je to i dobrá přirozená herečka. Kvalitní bylo celé premiérové obsazení, Andrea Široká (Alice), Jana Hrochová (Ragonda), jen maďarský tenorista György Hanczár, loňský vítěz pěvecké soutěže v Szegedu, potřebuje doškolit pěvecky i v jevištním projevu.

Rossiniho recyklované opery moc nemusím, ale Lazebník sevillský je samozřejmě výsostná operní komedie. Na můj vkus natahovaná, možná i proto ji v Národním divadle moravskoslezském trochu krátili (moc jsem to nechápal). Jenže pak zbytečně připsal Ondřej Havelka rozhovor protagonistů o kuriózních okolnostech zrodu díla. Zrušil tím účinek slavné předehry, která má diváky patřičně naladit. V premiérovém provedení se stejně nepovedla, Marko Ivanović nedokázal orchestrální hráče náležitě zkáznit a hudbu rossiniovsky vylehčit. V průběhu představení už bylo lépe, ale hráčské chyby se opakovaly a výsledný zvuk byl dost zhrublý. Výkony ostravského orchestru už delší dobu klesají.

Jiří Hájek (Figaro), Marek Gurbaľ (Bartolo), Martin Šrejma (Almaviva), Jana Horáková Levicová (Rosina) FOTO MARTIN POPELÁŘ

Ondřej Havelka však mohl režírovat skutečnou komedii díky tomu, že se hrálo česky, navíc v novém překladu Jaromíra Nohavici. Tedy, vztaženo k předchozímu, bylo o čem hrát, bylo čemu rozumět (projekce textu byla skoro zbytečná, pěvci dokonale artikulovali dobře do zpěvních frází rytmizovaná slova!). Tedy bylo čemu se smát. Samozřejmě také Nohavicovým slovním špílcům a „hláškám“ (svádí to citovat, ale ne – zajděte na představení, nebo si obstarejte knižní vydání libreta, které Nohavica k premiéře vydal). Je jich tu méně než v předchozích mozartovských překladech, zato Nohavica přesně vystihl situace – překvapivě a logicky hned vstupní dostaveníčko. A také posunul postavy z navyklé perspektivy, což Havelka dotvořil – hrabě Almaviva je trochu protivný a obtloustlý (výtečná kreace Martina Šrejmy, patřičně vycpaný sehrál vypelichaného středňáka, který neví, jak na mladou holku, part podal suverénně), Bartolo naopak zdaleka není bezmocným starcem, ale v zápolení s penězi a mocí nemá šanci (dokonale ho vystihl a zazpíval Miloš Horák, pro mě největší překvapení premiéry), Rosina moc dobře ví, co chce a jak chlapy zblbnout (krásná tvárná Veronika Holbová). A tak dál. Havelka se inspiroval komedií dell’arte, předurčil jednání i charakter postav už kostýmem a Figaro mu vyšel jako toreador lomený chvástavým vojákem. Part je pro Svatopluka Sema napsaný na míru, včetně Nohavicova překladu, především nově koncipovaná vstupní árie. Výtečné!

Havelka se inspiroval i němými groteskami a také se neobešel bez pohybového kouče Jiřího Bilba Reidingera, ani tady všechno technicky úplně nevyšlo, ale akce měly smysl, včetně manipulace se žebříkem při Rossiniho bouři. Divil jsem se, co všechno pěvci zvládli fyzicky, stejně jako ti v Praze a v Brně, jenže v Ostravě to všechno konečně dávalo smysl, a proto se premiéroví diváci skvěle bavili. A já s nimi.

P. S. Křestní jméno Rossiniho používáme ve dvou podobách tak, jak je použila divadla a jak je střídal sám skladatel. Tři vykřičníky k názvu Lazebníka sevillského přidali v NDM.

Národní divadlo Brno – Gioachino Rossini: Hrabě Ory. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie, scéna a kostýmy Lenka Flory, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra v Mahenově divadle 26. května 2017.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský!!! České přebásnění libreta Jaromír Nohavica. Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, režie Ondřej Havelka, pohybová spolupráce Jiří Bilbo Reidinger, scéna Martin Černý, kostýmy Eva Kotková, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 15. června 2017 v Divadle Antonína Dvořáka.

  • Autor: Josef Herman
  • Publikováno: 27. června 2017

Komentáře k článku: Dělat operní legraci je vážná věc

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

Dotazník

Markéta Dvořáková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kronika

Jednou větou

V areálu bývalé papírny ve Vraném...

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Vladimír Polívka: Jen se...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

O talentu a kontaminaci hnusem

Ačkoli se neustále mluví o potřebě...

Středověk dnes

Úvahy filmové

Židé v moderních českých ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Kolegyně a kolegové!

Herecká asociace informuje

Podoby – Většina...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Hudební divadlo Karlín

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Od dekonstrukce k příběhu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

René Tuček – pěvec se...

(8. 1. 1936 Praha – 26. 8. 2017...

Vladimír Brabec byl chlap...

(15. 5. 1934 Praha – 1. 9. 2017 Nová...

Výročí

Výročí 16.−30. září

Kožíšková Kristina, korepetitorka...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (V)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Pan Papírek… (II)

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,