Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli je poslední částí volné trilogie Pražského komorního divadla vycházející z dramat Petera Handkeho a zároveň poslední premiérou tohoto souboru vůbec. Předcházely aktualizovaná verze kultovního Spílání publiku (premiéra 1966, česká 2010) a „koncert“ pro dva herce Podzemní blues (premiéra 2003, česká 2011).">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Hodina, ve které jsme se všichni setkali

Inscenace Dušana D. Pařízka na motivy hry beze slov Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli je poslední částí volné trilogie Pražského komorního divadla vycházející z dramat Petera Handkeho a zároveň poslední premiérou tohoto souboru vůbec. Předcházely aktualizovaná verze kultovního Spílání publiku (premiéra 1966, česká 2010) a „koncert“ pro dva herce Podzemní blues (premiéra 2003, česká 2011). Tyto inscenace odhalují anatomii dosavadní tvorby souboru a reflektují jeho permanentní útok na nebezpečí nekulturnosti a vulgarity v průměru usazeného občana. Jsou plny ironického a sebeironického humoru. Nejnovější inscenace není tak „rozhněvaná“, humor jí ovšem neschází. Skládá se z konkrétních citací zdejších inscenací. Citáty nejsou „doslovné“. Inscenátoři přebírají princip Handkeho hry, v níž se na osvětleném prostranství střetávají a míjejí lidé s běžnými i podivnými aktivitami. Útržky jednání jsou reálné, jejich fragmentárnost a vymknutost má však surrealistickou příchuť. Dle intencí hry se inscenátoři zřekli slov. Zvukovou složku obstarává Ivan Acher sedící u počítače pod jevištěm (mix skladeb podle ladění situací), mimo jeviště zaznívají různé živé popěvky, pobrukování a jiné zvuky.

Marek Daniel, Ivana Uhlířová, Martin Finger, Dana Poláková a Martin Pechlát FOTO JAN DVOŘÁK

Jeviště je oproti „temnému“ zabarvení, jímž jsou inscenace v „Komorním“ pověstné, ponořeno do světla. Je vybaveno dřevotřískovými čtvercovými deskami známými z některých předchozích inscenací. Desky vykrývají podlahu jeviště nebo vytvářejí náznak na koso orientované krychle, připomínající zadní trakt „pasti“ na Josefa K. z Kafkova Procesu. Se zahájením inscenace se krychle rozpadne. Na prostranství, jehož pustotu narušují jen budíky rozeseté po obvodu jeviště (vzpomeneme na Bernhardova Světanápravce), nastává přesně načasovaný mumraj postav, jenž vyprázdněnou plochu postupně poznamenává vysloužilými předměty své aktivity – atributy pomíjivosti. Podle textu hry aktéři (kromě herců jsou to i členové techniky a garderoby) nejprve sólově přebíhají v pozadí z jedné strany jeviště na druhou. Posléze rozehrávají zkratkovité situace, mizí a vzápětí, v dosti zběsilém sledu, je vystřídají se svými výstupy další postavy. Vzájemně spolu němě komunikují postavy ze stejných i různých kusů. Na plac jsou „vystřelováni“ temní pochopové z Procesu, civilní ďábel v baloňáku s červenou somráckou taškou z Karlova náměstí (Martin Pechlát), hráči ve fotbalových dresech ze Sportštyku, dámy ve vycházkových, sportovních i společenských toaletách a další a další, v bleskově zvládnutých převlecích. Některé postavy a situace sotva přešumí, aniž by nabyly zřetelnosti, jiné se vyloupnou konturovaněji. Cvičenky, jedna v rafinovaně nevinně dětských šatičkách (Ivana Uhlířová), druhá v dojemné retro kreaci (Dana Poláková), ze Sportštyku a Lvíčete předvádějí neohrabané exhibiční prostocviky; nápadník v tyrolském lesnickém kostýmu (Stanislav Majer) kvapí přes scénu na námluvy s kytkou v napřažené paži jako karikovaná podoba knížete Sternenhocha z operetně laděného prologu ke stejnojmenné inscenaci; teroristická vražedkyně v teenagerské mikině (Uhlířová) ze Zajatců pronásleduje svou oběť; inspektorka hlediště Eva Macháčková koření dění autentickým nehereckým humorem, jako žena vláčející nákupní tašku na kolečkách nebo běžkyně v teplácích; Jiří Štrébl a Hynek Chmelař závodí v šourání coby senilní tatíci z Petrolejových lamp. Občas někdo zůstává ležet na zemi jako padlý anděl (třeba Jiří Černý z role v Bukowského Hostech – s vánočním stromečkem vztyčeným na pohlaví).

Vrchol inscenace nastává v poslední třetině – světlem prorazí temný střípek z Taboriho Kanibalů. Tři židovští vězňové (Roman Zach, Martin Finger, Stanislav Majer) semknuti ve skupinku a obrněni černými kabáty se vrhnou na exhibicionistického nacistického kápa (Jiří Štrébl) a vzápětí vysvlečeni do dětských plen zasypou zhroucenou lidskou hromádku umělým sněhem, zpopelnatělým papírem a předměty pozůstalými po jeho obětech. Pohřbení tohoto odpadu dovrší Gabriela Míčová jako mstitelka Lenka Stříbrná z Lvíčete – přidá na hromádku i své lodičky jako krutě elegantní obětinu. Inscenace však bují dál, i když už ne v tak lehkonohé podobě. Světanápravce Martina Fingera prochází středem scény oděn do kostýmu nahoty, narušené pouze těžkým řetězem s řádem na krku. Než ho stačí dostihnout zachránkyně Gabriela Míčová, balancující rudou pohovkou na hlavě jako nosička vody, mizí v hledišti. A šumí to dál. Konec je odcinknut skleničkou od šampaňského, kterou drží nonšalantně v ruce Míčová v bílé toaletě Lídy Baarové. Diváci tleskají, herci jim však mírným gestem hlavy naznačují, aby tak nečinili. V Posledních chvílích lidstva herci diváky donutili, aby tleskali na nevhodných místech, zde se jim pokusili v potlesku zabránit – touto inscenací přece nic nekončí.

Před začátkem představení varuje paní Macháčková vedle svých obvyklých instrukcí o mobilních telefonech před nemístným sentimentem. Přesto jde o inscenaci vzpomínkovou. Pro rychlý sled situací však na sentiment není čas. Během přibližně jedné hodiny byl vytvořen speciální časoprostor, vytvořený dramaturgickým, inscenačním a lidským nasazením souboru. I když se postavy nestačí plně představit, natož rozvinout, vyzařuje z nich energie, kterou do nich tvůrci všech inscenací vložili (kromě Pařízka a Jařaba je režírovali též Nebeský, Polívková, Zielinski atd.). Nežijí na jevišti jako plnohodnotné postavy, ani jako pouhé figurky na orloji, fungují jako vyslanci různých světů proniknuvší do této inscenace. Na to, že s sebou vláčejí zátěž tolika nelehkých osudů, si vedou překvapivě odlehčeně.

Pražské komorní divadlo za dobu své existence dokázalo, že má co říct a používalo k tomu vysoce profesionální umělecké prostředky bez berliček rutiny. Herci se v náročné škole vytříbili natolik, že zvládají přesně choreografovanou revuální eskapádu s šarmem a bravurou. Tentokrát poskytli sobě i divákům uvolněnou zábavu, ovšem s kousavým drápkem krutosti duchů zpřítomňovaných inscenací.

Pražské komorní divadlo – na motivy hry Petera Handkeho: Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Překlad, úprava, scéna a režie Dušan D. Pařízek, dramaturgie Hermann Seeler, kostýmy/koncepce Kamila Polívková a kol., kostýmy/realizace Zuzana Přidalová, hudba Ivan Acher. Česká premiéra 10. května 2012.

  • Autor: Marie Zdeňková
  • Publikováno: 24. června 2012

Komentáře k článku: Hodina, ve které jsme se všichni setkali

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 21/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


12. 12.–25. 12. 2017

Číslo 21/2017 (12. 12.–25. 12. 2017)

Obsah čísla 21/2017

Slovo ...

Něco pro mě, nic pro...

Soubor Schauspiel Hannover v režii...

Osobnost měsíce

Sandra Hüller

Herečka a zpěvačka Sandra Hüller ve...

Dotazník

Jana Orlová

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Půlměsíc na pražském nebi

Koncem listopadu se nad Prahou...

Fejeton

POVÍDKA: O Jonášovi

Jonáš byl největším talentem v...

Názor

Teoreticky o cestě do pekel

Překvapilo mě, jaký ohlas vyvolal...

Kronika

Jednou větou

Ve dnech 1.–16. listopadu se v Praze...

Kritika

Zavřete oči, našeptávač...

Na začátku, před oponou, sluha Dubois...

Havlův vzkaz dnešku ...

Komorní scéna Aréna po Smíření –...

Podzemní ambasáda

Projekt In the Name of Gift vznikl ve...

Maryša umazaná od mouky

Jako červená, vlastně spíš bílá...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 21/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Zvony i vlast

Románová prvotina „bezdomovce“...

Revoluce k ničemu

Na letošním ročníku festivalu...

Bezmocná angažovanost...

Nic proti doku-divadlu, divadlu...

Samopal versus smích dětí...

Soucit. Příběh kulometu je v...

Zamilovat si Sandru Hüller

Curyšský Theater Neumarkt představil...

Banální hovory z butiku...

Označit kultovní rakouskou dramatičku...

Módní ikona „Elfi“ (pro)

Šest postav s baterkami hledá nikoli...

Ouverture!

Skladatelé psávali předehry z...

Dnešní svět podle...

Na konci devadesátých let pro mě byly...

Naše stará a nová Evropa

Pražský divadelní festival...

Rozhovor

Radek Holub: Prát se umím,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Martin Františák: Nechci...

Rozhovor s uměleckým šéfem činohry...

Kontext

Kohout se dočkal

Vyhlášení Ceny Jindřicha...

Hutných patnáct let Petra...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Adventní bilancování mého...

Herecká asociace informuje

Podoby – Pivo si dám až...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Venuše ve Švehlovce, Praha

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Může divadlo zapomínat?

Dvakrát ze Slovensko-Česka

Nesnesitelná mateřská...

Dvakrát ze Slovensko-Česka

Dopředu, ale kam?

Międzynarodowy Festiwal Teatralny...

Zemřeli

Zemřeli

Jiří Kyselák (9. 8. 1952 Brno – 19....

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Boudová Nela, herečka (1. 12. 1967)...

Paměti, záznamy, deníky

My jsme ten oheň nezapálili...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

RR Rozhovory Revolver Revue 2016, 776...

Fundovaně, a přitom...

Pomyslné nůžky už se nerozevírají,...

Obrazem

Malované opony divadel...

Přesně po šesti letech od vydání...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (VIII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 21/2017



Obsah,