Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.
Hodina, ve které jsme se všichni setkali
Inscenace Dušana D. Pařízka na motivy hry beze slov Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli je poslední částí volné trilogie Pražského komorního divadla vycházející z dramat Petera Handkeho a zároveň poslední premiérou tohoto souboru vůbec. Předcházely aktualizovaná verze kultovního Spílání publiku (premiéra 1966, česká 2010) a „koncert“ pro dva herce Podzemní blues (premiéra 2003, česká 2011). Tyto inscenace odhalují anatomii dosavadní tvorby souboru a reflektují jeho permanentní útok na nebezpečí nekulturnosti a vulgarity v průměru usazeného občana. Jsou plny ironického a sebeironického humoru. Nejnovější inscenace není tak „rozhněvaná“, humor jí ovšem neschází. Skládá se z konkrétních citací zdejších inscenací. Citáty nejsou „doslovné“. Inscenátoři přebírají princip Handkeho hry, v níž se na osvětleném prostranství střetávají a míjejí lidé s běžnými i podivnými aktivitami. Útržky jednání jsou reálné, jejich fragmentárnost a vymknutost má však surrealistickou příchuť. Dle intencí hry se inscenátoři zřekli slov. Zvukovou složku obstarává Ivan Acher sedící u počítače pod jevištěm (mix skladeb podle ladění situací), mimo jeviště zaznívají různé živé popěvky, pobrukování a jiné zvuky.
Marek Daniel, Ivana Uhlířová, Martin Finger, Dana Poláková a Martin Pechlát FOTO JAN DVOŘÁK
Jeviště je oproti „temnému“ zabarvení, jímž jsou inscenace v „Komorním“ pověstné, ponořeno do světla. Je vybaveno dřevotřískovými čtvercovými deskami známými z některých předchozích inscenací. Desky vykrývají podlahu jeviště nebo vytvářejí náznak na koso orientované krychle, připomínající zadní trakt „pasti“ na Josefa K. z Kafkova Procesu. Se zahájením inscenace se krychle rozpadne. Na prostranství, jehož pustotu narušují jen budíky rozeseté po obvodu jeviště (vzpomeneme na Bernhardova Světanápravce), nastává přesně načasovaný mumraj postav, jenž vyprázdněnou plochu postupně poznamenává vysloužilými předměty své aktivity – atributy pomíjivosti. Podle textu hry aktéři (kromě herců jsou to i členové techniky a garderoby) nejprve sólově přebíhají v pozadí z jedné strany jeviště na druhou. Posléze rozehrávají zkratkovité situace, mizí a vzápětí, v dosti zběsilém sledu, je vystřídají se svými výstupy další postavy. Vzájemně spolu němě komunikují postavy ze stejných i různých kusů. Na plac jsou „vystřelováni“ temní pochopové z Procesu, civilní ďábel v baloňáku s červenou somráckou taškou z Karlova náměstí (Martin Pechlát), hráči ve fotbalových dresech ze Sportštyku, dámy ve vycházkových, sportovních i společenských toaletách a další a další, v bleskově zvládnutých převlecích. Některé postavy a situace sotva přešumí, aniž by nabyly zřetelnosti, jiné se vyloupnou konturovaněji. Cvičenky, jedna v rafinovaně nevinně dětských šatičkách (Ivana Uhlířová), druhá v dojemné retro kreaci (Dana Poláková), ze Sportštyku a Lvíčete předvádějí neohrabané exhibiční prostocviky; nápadník v tyrolském lesnickém kostýmu (Stanislav Majer) kvapí přes scénu na námluvy s kytkou v napřažené paži jako karikovaná podoba knížete Sternenhocha z operetně laděného prologu ke stejnojmenné inscenaci; teroristická vražedkyně v teenagerské mikině (Uhlířová) ze Zajatců pronásleduje svou oběť; inspektorka hlediště Eva Macháčková koření dění autentickým nehereckým humorem, jako žena vláčející nákupní tašku na kolečkách nebo běžkyně v teplácích; Jiří Štrébl a Hynek Chmelař závodí v šourání coby senilní tatíci z Petrolejových lamp. Občas někdo zůstává ležet na zemi jako padlý anděl (třeba Jiří Černý z role v Bukowského Hostech – s vánočním stromečkem vztyčeným na pohlaví).
Vrchol inscenace nastává v poslední třetině – světlem prorazí temný střípek z Taboriho Kanibalů. Tři židovští vězňové (Roman Zach, Martin Finger, Stanislav Majer) semknuti ve skupinku a obrněni černými kabáty se vrhnou na exhibicionistického nacistického kápa (Jiří Štrébl) a vzápětí vysvlečeni do dětských plen zasypou zhroucenou lidskou hromádku umělým sněhem, zpopelnatělým papírem a předměty pozůstalými po jeho obětech. Pohřbení tohoto odpadu dovrší Gabriela Míčová jako mstitelka Lenka Stříbrná z Lvíčete – přidá na hromádku i své lodičky jako krutě elegantní obětinu. Inscenace však bují dál, i když už ne v tak lehkonohé podobě. Světanápravce Martina Fingera prochází středem scény oděn do kostýmu nahoty, narušené pouze těžkým řetězem s řádem na krku. Než ho stačí dostihnout zachránkyně Gabriela Míčová, balancující rudou pohovkou na hlavě jako nosička vody, mizí v hledišti. A šumí to dál. Konec je odcinknut skleničkou od šampaňského, kterou drží nonšalantně v ruce Míčová v bílé toaletě Lídy Baarové. Diváci tleskají, herci jim však mírným gestem hlavy naznačují, aby tak nečinili. V Posledních chvílích lidstva herci diváky donutili, aby tleskali na nevhodných místech, zde se jim pokusili v potlesku zabránit – touto inscenací přece nic nekončí.
Před začátkem představení varuje paní Macháčková vedle svých obvyklých instrukcí o mobilních telefonech před nemístným sentimentem. Přesto jde o inscenaci vzpomínkovou. Pro rychlý sled situací však na sentiment není čas. Během přibližně jedné hodiny byl vytvořen speciální časoprostor, vytvořený dramaturgickým, inscenačním a lidským nasazením souboru. I když se postavy nestačí plně představit, natož rozvinout, vyzařuje z nich energie, kterou do nich tvůrci všech inscenací vložili (kromě Pařízka a Jařaba je režírovali též Nebeský, Polívková, Zielinski atd.). Nežijí na jevišti jako plnohodnotné postavy, ani jako pouhé figurky na orloji, fungují jako vyslanci různých světů proniknuvší do této inscenace. Na to, že s sebou vláčejí zátěž tolika nelehkých osudů, si vedou překvapivě odlehčeně.
Pražské komorní divadlo za dobu své existence dokázalo, že má co říct a používalo k tomu vysoce profesionální umělecké prostředky bez berliček rutiny. Herci se v náročné škole vytříbili natolik, že zvládají přesně choreografovanou revuální eskapádu s šarmem a bravurou. Tentokrát poskytli sobě i divákům uvolněnou zábavu, ovšem s kousavým drápkem krutosti duchů zpřítomňovaných inscenací.
Pražské komorní divadlo – na motivy hry Petera Handkeho: Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Překlad, úprava, scéna a režie Dušan D. Pařízek, dramaturgie Hermann Seeler, kostýmy/koncepce Kamila Polívková a kol., kostýmy/realizace Zuzana Přidalová, hudba Ivan Acher. Česká premiéra 10. května 2012.
Komentáře k článku: Hodina, ve které jsme se všichni setkali
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
