Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2018

ročník 25
2. 10.–15. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Abychom neztratili úplně všechno

    Palm Off Fest již druhým rokem nabízí společensky angažované divadlo. Ovšem vklínit se mezi podobné akce nemá a nebude mít jednoduché – měsíc před ním se vynořily Pražské křižovatky, jež se vydaly podobným směrem, a měsíc po něm probíhá PDFNJ nabízející to nejlepší z německojazyčné oblasti, jež vesměs souvisí s politickým divadlem. Dramaturgové festivalu se však nezalekli a přišli s divadlem Visegrádské čtyřky. A ne tak ledajakým. Především z Polska přivezl festival již podruhé opravdu to „nej“, čímž trumfl i plzeňský festival DIVADLO, který se též soustředí na V4.

    Bernhardův Divadelník Teatru Stefana Jaracza z Lodže je výsostně aktuální inscenace FOTO MAGDA HUECKEL

    A nebylo to jen razantní Prokletí, i druhá polská inscenace – Bernhardův Divadelník Teatru Stefana Jaracza z Lodže – přijela s puncem nejvyšší kvality a aktuálnosti. V Polsku získala řadu významných ocenění, od Zlaté masky za sezonu 2015/16 pro nejlepší režii Agnieszky Olsten a mužský (resp. ženský) herecký výkon Agnieszky Kwietniewské v titulní roli po hlavní ceny na festivalech v Kaliszi a Božská komedie v Krakově v roce 2016. Na polskou kritiku zapůsobila údajně především forma inscenace a obsazení titulní postavy ženskou herečkou.

    Představení se odehrává v uzavřeném prostředí (snad) přístavby vesnické hospody, jejíž stěny jsou z vlnitého plechu, čímž se od začátku ocitáme ve velmi nepříjemném, až v jakoby vězeňském prostoru, v němž jsme lapeni bez možnosti uniknout. Diváci sedí téměř všude a hledí na sebe bez možnosti skrýt se. Herci hrají kolem nich, nutí je přesedávat, odsouvat židle, někdy si na ně dokonce sedají či lehají. Dynamické rozpohybování prostoru zřejmě v Polsku velmi zapůsobilo, ovšem u nás, odkojených podobnými principy Divadlem na provázku v sedmdesátých a osmdesátých letech, to byla spíše připomínka oné doby.

    Kwietniewská při ztvárnění mužské role zůstala stále ženou – její gesta, postoje, dynamika hlasu, vše odpovídalo ženskému jednání. Jen se vyjadřovala v mužském rodě. Nevadilo by to – a možná by bylo i zajímavé –, kdyby z divadelníka Bruscona udělala režisérka Olsten divadelnici Brusconovou. Znamenalo by to ovšem úpravy textu a to je z autorskoprávních důvodů nemožné. A tak byla Kwietniewská v kleštích, ze kterých se nevymanila. Bruscon v jejím podání není ani trapným, namyšleným divadelníkem, ani do sebe zahleděným, arogantním machistou, ale pouze podivným excentrikem, který – přes spoustu textu a téměř neustálé bytí na scéně – je jen jednou z pitoreskních figurek.

    Právě panoptikum lidí inscenace zobrazuje a opulentně zdůrazňuje. Nejvydařenější výstup nabídla představitelka divadelníkovy manželky Urszula Gryczewska, když zčistajasna začala mluvit jakýmsi nesrozumitelným jazykem tak apelativně, že všichni její číslo s napětím sledovali, i když jí nerozuměli. Tento Divadelník tak trochu připomíná svět Gogolova Revizora. A jestli byl Revizor reflexí tehdejšího Ruska, je tato inscenace zrcadlem dnešního Polska a možná i celé Evropy. Lidé jsou hysteričtí, exhibicionističtí, diví, necitliví. Okázale se předvádějí, pohrdají ostatními. Olsten neinterpretuje Bernharda. Soustředí se na vykreslení nesnesitelné, sebedestruktivní uzavřenosti tohoto světa, ve kterém jsme lapeni do kójí, z nichž není úniku, a musíme si stále přesedávat z jedné viklající se židle na druhou. Ne groteskní, ale depresivní bylo polské představení.

    Jiný inovativní přístup ke známé látce zvolil nedávný absolvent DAMU, režisér Šimon Spišák. S dramaturgyní Veronikou Gabčíkovou zdramatizovali v Novém divadle v Nitře proslulý Deník Anny Frankové, třináctileté dívky ukrývající se více než dva roky s rodinou a čtyřmi dalšími lidmi v uzavřeném skladišti před deportací do koncentračního tábora. V inscenaci nazvané Anna Franková vystupují pouze dva herci. Annu Frankovou ztvárnila Lucia Korená (za tuto roli získala Dosku za nejlepší ženský herecký výkon minulé sezony), všechny ostatní postavy (včetně kocoura) hraje – často jako vypravěč, někdy v náznaku a jen nejdůležitější situace přímo – Ivan Martinka. Spišák se soustředil na vnitřní svět dospívající dívky. Vybral pasáže, jež rezonují s každou dívkou v tomto věku – její toužebný, zvídavý pohled na svět, touha milovat, rozpory s rodiči a tetou, ironické poznámky o sobě i okolí. Válka jako by v inscenaci absentovala.

    Korená je vtipná, tvárná, dojemná, koketní, hravá. Jako rána z čistého nebe zapůsobí závěrečné tragické vyústění s chladným výčtem osudů všech postav. Na mladé diváky – a na ně je tato inscenace cílená – to musí zapůsobit jako šok. Vždyť s Annou se předtím ztotožňovali. A možná si uvědomí, jak křehký je život a jaká nebezpečí svět skrývá. Právě v tom je přínos a smysl této komorní inscenace. Neukazuje Annu jako útrpnou oběť doby, ale jako současnou dívku s problémy odpovídajícími jejímu věku.

    V diskusi po představení nitranští divadelníci ozřejmili nejen dopad inscenace, se kterou putují po celém regionu, ale i vzdornou existenci nově vzniklého souboru. Založilo jej šest odvážných žen (pět hereček a dramaturgyně), které loni z nesouhlasu s novým vedením odešly ze Starého divadla Karola Spišáka, když byl do něj politiky dosazen nový ředitel. Dnes žijí z grantů, finančních darů a honorářů. Považují to za jediný možný způsob, jak si uchovat svobodu – uměleckou i občanskou. A daří se jim.

    Ostatně podobně hovořili na veřejných setkáních po každé produkci snad všichni zúčastnění. Možnost diskutovat a setkávat se s aktéry hned po představení se ukázala jako velmi obohacující (i když ne úplně šťastně byli voleni přizvaní pražští hosté, snad kromě Zuzany Augustové, která po představení Divadelníka zasvěceně promluvila o Bernhardovi). Promluvy přímých aktérů mnohdy přinesly spoustu podstatných informací, diváci zjistili kontexty života divadel a herců. Divadelníci jsou nuceni se angažovat, neboť společnost kolem nich se radikalizuje a občanské svobody se hroutí. V Maďarsku, Polsku, na Slovensku. Před dvěma lety mě nenapadlo, že bych šel někdy demonstrovat do ulic. Nejsem ten typ. Dnes chodím na demonstrace každý druhý týden, řekl jeden z polských herců. Nelze jinak, abychom neztratili úplně všechno.


    Komentáře k článku: Abychom neztratili úplně všechno

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,