Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 3)

Na Malé scéně Nového divadla v Plzni měla v sobotu 1. dubna premiéru inscenace hry Iluze Ivana Vyrypajeva (ročník 1974), představitele současného ruského dramatu. Režíroval ji tandem mladých režisérů Kristýna Kosová a Adam Svozil, kteří jsou současně i jejími dramaturgy. Scénu a kostýmy navrhl Ján Tereba, autorem scénické hudby je Jakub Borovanský. Dílo přeložila Tereza Krčálová.

Hra z roku 2011, jež se zabývá tématem partnerských vztahů, není u nás novinkou – hru Iluze mohl tuzemský divák zhlédnout v minulých letech při několika různých příležitostech. Už v roce 2012 ji připravilo v cyklu scénických skic ve spolupráci se Švandovým divadlem Divadlo Letí. O dva roky později ji přivezla do Česka činohra Slovenského národního divadla. Formou scénického čtení byla představena počátkem roku 2014 i na Malé scéně Mahenova divadla a v loňském roce uvedly Vyrypajevovu hru hned dvě naše scény – Divadlo v Dlouhé a Divadlo v Celetné.

Autor předkládá divákům retrospektivní formou příběh dvou spřátelených manželských párů starších osmdesáti let. FOTO archiv DJKT

Autor předkládá divákům retrospektivní formou příběh dvou spřátelených manželských párů starších osmdesáti let. Herci text zčásti vyprávějí, zčásti hrají. V určitých pasážích jsou vypravěči spíše komentátory, v jiných své postavy interpetují přímo. Vyrypajev svou hru předepsal pro herce zhruba kolem třicítky. Osudy starých manželských párů, lidí s životními zkušenostmi, mají tedy podle požadavku autora ztvárňovat mladí protagonisté. Ale dosavadní u nás uváděné inscenace tak důsledně jeho záměr nedodržují, věk protagonistů bývá odlišný. Například SND obsadilo postavy skutečnými bardy slovenské činohry – Martinem Hubou, Zuzanou Kocúrikovou, Dušanem Jamrichem a Božidarou Turzonovovou. I s jistou „nedivadelní“ formou Vyrypajevova textu se inscenátoři vyrovnávali po svém. Zmíněné inscenace respektovaly tu více, tu méně autorův umělecký záměr důsledné „nedivadelnosti“.

V Plzni jsou Iluze velmi divadelní. FOTO archiv DJKT

V Plzni jsou Iluze velmi divadelní. Pro typ tohoto textu je Malá scéna dobře voleným prostorem a inscenátoři jej dokázali také velmi dobře využít. Režiséři Kristýna Kosová a Adam Svozil rozehrávají hru v účelně řešené scéně Jána Tereby. Je koncipována jako forbína se spuštěnou černou oponou a lehce zvýšeným jevištěm, které se postupně přibližuje k divákům, v závěru je přímo na dosah. Režie využívá jen stolek, židle, lenošku – a umělé figuríny. Ty zastupují osoby v případě, že o nich herci mluví, přechod textu z komentovaných do hraných pasáží je tudíž divákům vždy jasný. A jsou velmi vděčnou rekvizitou, jež dokresluje jednotlivé scény. Kristýna Kosová a Adam Svozil akcentují komiku v gestech i mimice herců, vytvářejí a rozvíjejí vybrané momenty a díky figurínám mohou rozehrát i situace, které se tomu jinak vzpírají. Dobře zvolený, rytmicky vyvážený je i temporytmus inscenace.

Netradiční koncepce Vyrypajevova textu není pro herce vůbec jednoduchá. FOTO archiv DJKT

Netradiční koncepce Vyrypajevova textu není pro herce vůbec jednoduchá. Musí jasně a striktně odlišit rovinu vypravěčskou a představitelskou. Režisérské duo dokázalo tyto nuance velmi dobře postihnout a herci zřetelně vyjádřit. Role jsou obsazeny herci různého věku. Vedle dlouholeté členky plzeňské činohry Jany Kubátové se výborně uvedl nováček souboru Pavel Neškudla, druhý manželský pár zdařile ztvárňují mladí herci Kamila Šmejkalová a Michal Štěrba. Všichni hrají s obdivuhodným nasazením a přesně. Během okamžiku dokážou změnit výraz i rozpoložení svých postav. V tomto směru nezůstali aktéři předloze nic dlužni.

Ani sebelepší herecké výkony a sebenápaditější režie nezastře slabiny díla. FOTO archiv DJKT

Ale sebelepší herecké výkony a sebenápaditější režie nezastře slabiny díla jako takového. Jedná se totiž o zcela banální a plochý příběh jako by vtržený z červené knihovny, který postrádá větši a hlubší vrstvy a přesahy. Ani s velkými emocemi se na jevišti nesetkáte. A ačkoliv autor text charakterizuje jako hořkou komedii, samy o sobě vlastně nijak komický či satirický jeho text není.

Existenciální otázky po smyslu bytí vyžadují podstatně hlubší výzvy a zamyšlení. FOTO archiv DJKT

Dějová linka je jednoduchá – vše začíná smrtí muže z jednoho páru, druhý se pak nemůže v určité chvíli rozhodnout, koho vlastně miloval – manželku svého přítele, nebo svoji ženu? Když na to přijde, je už pozdě. Na toto schéma, vyprávěné divákům tu v reálném čase, tu v retrospektivě (často se vzpomíná na některé scény ze života obou párů), se váže jediný pokus o zevšeobecňující závěrečnou tezi, spíše úvah: Ve světě, který je příliš měkký, nenacházíme žádný pevný bod. Ovšem existenciální otázky po smyslu bytí vyžadují podstatně hlubší výzvy a zamyšlení. Jako podnět k úvahám o osudovosti či vrtkavosti lásky v našich životech je neustálé opakování věty Skutečná láska je jen láska vzájemná velmi, velmi málo.

V textu nenajdete ani postižení určitého bilancujícího okamžiku v lidských životech. FOTO archiv DJKT

V textu nenajdete ani postižení určitého bilancujícího okamžiku v lidských životech, kdy se člověk ohlíží za prožitými roky, ačkoliv se toto vzhledem k tématu přímo nabízí. Teze o „měkkosti světa“ žádným takovým pohledem starých lidí na pomíjivost života a uplynulé roky rozhodně není. Je ovšem otázkou, zda může mladý autor vůbec takové momenty postihnout. A zda je správný jeho záměr obsazovat role mladými lidmi. Jeho text působí spíše dojmem, že autor chtěl vytvořit drama programově se odlišující od tradičních divadelních schémat. Za každou cenu jiné. Vytvořil tedy nezvyklou formu, ale neuměl ji už odpovídajícím způsobem dějově ani myšlenkově naplnit. Hloubku, inspirativní obsah a přesah už svému textu dát nedokázal.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Ivan Vyrypajev: Iluze. Překlad: Tereza Krčálová. Výprava: Ján Tereba. Hudba: Jakub Borovanský. Dramaturgie a režie: Adam Svozil, Kristýna Kosová. Hrají Jana Kubátová, Kamila Šmejkalová, Michal Štěrba, Pavel Neškudla. Premiéra: 1. 4. 2017 na Malé scéně Nového divadla v Plzni.

  • Autor: Gabriela Špalková
  • Publikováno: 08. dubna 2017

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,