Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 1)

Jsem novinářka a publicistka zabývající se dlouhodobě kulturou, především divadlem a klasickou hudbou. Jsem externí spolupracovnicí plzeňské MfDnes a divadelní recenzentkou. Spolupracuji i s dalšími celostátními médii, tištěnými i internetovými. Dlouhodobě sleduji problematiku divadla, nejen ´domovské scény´, Divadla J. K. Tyla v Plzni, ale rovněž některých našich dalších divadel. Tuzemskou produkci srovnávám se zahraniční při svých návštěvách v divadlech v cizině, jejichž produkce také recenzuji.

Prostor pro články je v tištěných mediích samozřejmě rozsahově limitován. Proto vítám zdejší blog, který tímto textem otevírám. Bude se v něm zabývat zhlédnutými inscenacemi důkladněji, podrobněji vysvětlovat svá stanoviska, východiska a názory a zdůvodňovat svá hodnocení.

Mgr. Gabriela Špalková

///

Madama Butterfly v Novém divadle v Plzni: Problematická akustika a nový konec

Ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Martin Otava od otevření Nového divadla uvádí na jeho Nové scéně opery. Zprvu dvě v sezóně, nyní už jenom jednu. Po Libuši a Čarostřelci padla letos volba na evergreen všech operních scén – Madama Butterfly Giacoma Pucciniho.  Hudebně dílo nastudoval a na premiéře dirigoval Jiří Štrunc, režíroval Martin Otava.

Jiří Štrunc má s Butterfly bohaté zkušenosti. Dirigoval ji s úspěchem i při posledním plzeňském uvedení v roce 2000 ve Velkém divadle, posléze se s ní opakovaně setkával jako dirigent v pražské Státní opeře, dirigoval ji i v Košicích. A také nyní dokázal v rámci akustických limitů Nové scény zprostředkovat divákům kouzlo Pucciniho hudby. Mohl se opřít o po technické stránce výborně hrající orchestr, příkladně byla vypracována i dynamika a  volena tempa. Péči věnoval i zpěvním partům. Krásně vyzněl duet v prvním dějství, kdy Pinkerton nezpíval vysoké cé, jak to někdy tenoři dělávají, ale ponechal podle originální verze tento tón pouze Čo-Čo-San.

Inscenačně je tato Butterfly lyrický, iluzivní až impresionisticky laděný obraz. FOTO archiv DJKT

Inscenačně je tato Butterfly lyrický, iluzivní až impresionisticky laděný obraz, který se ovšem neobejde bez symboliky, jak je dnes zvykem. Scéna navržená Pavlem Kodedou je zcela uzavřena ze tří stran od provaziště až k jevišti světlými nasvícenými šály. Japonskou atmosféru jí dodává zelený koberec, dřevěná mola a stylizovaná sakura. Mimochodem scéna takto ošacená nepochybně pohltila část zvuku, místo aby jej odrážela do hlediště. Vizuálně je tedy prostor členěn na několik velkých barevných ploch. Realismus, s nímž počítá libreto, a naturalismus závěru opery na jevišti nehledejte. Žádný dům, posuvné dveře (zpívá-li se o domu, sklání se Pinkerton s Gorem a později Sharplessem nad jeho miniaturním modýlkem, ve dvanácté řadě již obtížně postřehnutelným), jen minimum rekvizit je na poličkách v postranních portálech. Kostýmy v převážně nápadných barvách navrhla Dana Haklová. Respektují národnost postav, kimona (jen v druhé půli je Butterfly v šatech západního střihu vyjadřujících její příklon k Americe), Pinkerton v bílém, Sharpless v tmavém městském obleku, kimona nejsou příliš zdobná, spíše jednoduchá, jen ostře barevná.

Kostýmy v převážně nápadných barvách navrhla Dana Haklová. FOTO archiv DJKT

Martin Otava na tiskové besedě před premiérou, kde představil novinářům pěvce tří hlavních rolí (dirigent nebyl na tiskovou besedu pozván, ač je hlavním pilířem jakékoliv operní inscenace), konstatoval, že příběh bude uveden tak, jak je napsán.

Příběh skutečně vystavěl a koncipoval v duchu originálu, ale bez některých rušivých momentů se inscenace přece jen neobešla. Složité posuny částí jeviště při orchestrálním intermezzu působí nadbytečně a zdlouhavě se vracejí do původní polohy. Především však Martin Otava zvolil jiný konec, než jaký napsal Puccini. Butterfly v Plzni neprovede harakiri za přítomnosti svého malého synka, aby pak, umírajíc, předala dítě Pinkertonovi. Chlapce odvádí již dříve Suzuki, Butterfly zůstává sama a na tmavém jevišti odchází s nožem v ruce po dřevěném molu do temnoty, na jejímž konci září světlo. A tam padá. Pucciniho opera a její hudba mají však přísně logickou dramaturgii. A tak toto koncipování závěru, kdy není režie v souladu s hudbou, výrazně porušuje stavbu díla a velmi oslabuje celkové vyznění konce, jednoho z nejdrásavějších závěrů operní literatury vůbec. Kdyby místo technologických kouzel přišel k umírající Butterfly Pinkerton pro dítě (jak se o tom před tím zpívá), byl by závěr mnohem silnější.

Věra Poláchová (Čo-Čo-San). FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

V titulní roli vystoupila na premiéře liberecká sopranistka Věra Poláchová místo plánovaných a onemocnělých představitelek Marie Kobielské a Christiny Vasilevy. Roli zpívala již dříve ve dvou jiných inscenacích, z jejího jevištního i pěveckého projevu to bylo zřejmé. Za svůj výkon si zaslouží uznání. Má sice menší hlas, ale zhostila se role výborně a svým výkonem – dalo by se říct – zachránila  plzeňskou premiéru.

Paolo Lardizzone je výborný pěvec, tenoristu jeho kvalit v našich končinách vskutku hned tak nenajdeme. Zpíval technicky čistě, přesvědčivě, ale vinou akustiky Nové scény ani jeho hlas neměl lesk a sílu, kterou známe z jiných inscenací. Jeho Pinkerton je v tomto režijním konceptu ovšem poněkud jiný, než bývá zvykem. V prvním dějství není nezodpovědným, přezíravým mladým hejskem, který si chce jen užít a  s cynickou drzostí si před svatbou s Čo-Čo-San připíjí na svou příští skutečnou americkou manželku (mimochodem režijně a herecky zůstala tato scéna prakticky téměř nevyjádřena), ale je od začátku vážným mužem. Při pouhém pohledu na jeho gesta a vystupování na jevišti bez znalosti textu a díla by diváka těžko napadlo něco jiného, než že myslí svůj svazek s mladičkou Japonkou smrtelně vážně. A na celkovém vyznění postavy se samozřejmě negativně podepsal i jiný konec opery.

Malým hrdinou večera byl Michal Pešek, představitel dítěte Čo-Čo-San. FOTO archiv DJKT

Jiří Kubík jako Sharpless nebyl dostatečně přesvědčivý pěvecky ani herecky. Kvalitní výkon podala v roli Suzuki Jana Foff Tetourová. Po všech stránkách výrazný byl dohazovač Goro v podání Tomáše Kořínka. V menších rolích úspěšně vystoupili jako strýc Bonzo Jevhen Šokalo, císařský komisař Miro Bartoš, kníže Yamadori Jakub Hliněnský a jako Kate Pinkertonová Ivana Klimentová. Malým hrdinou večera byl Michal Pešek, představitel dítěte Čo-Čo-San, který se na začátku představení poranil a hrál pak s rukou v sádře. Žádné režijní akci nezůstal nadaný chlapec nic dlužen, což je u tak malého dítěte skutečně obdivuhodné. Velmi dobře zpíval operní sbor nastudovaný Zdeňkem Vimrem.

Zásadním problémem celé inscenace je ale její uvedení v – pro operu – naprosto nevhodném sále Nové scény. Přidaná ozvučná deska nad orchestřištěm pomůže jen částečně, barevnost orchestrálnímu zvuku a hlasu pěvců rozhodně nedodá. Vše zní hluše, přidušeně, neprůrazně. Kdyby se Madama Butterfly hrála v adekvátním prostoru, vyzněl by orchestr v celé své kráse a nebylo by třeba dozvučování zpěváků. Takto bylo nazvučení strýce Bonza až legrační – rozlícený muž spílající Čo-Čo-San hřímá za jevištěm, a když vtrhne na scénu, náhle zní jeho hlas zhruba o polovinu slaběji. A podobných momentů bychom našli v inscenaci více. Celek proto působí dojmem, že opera DJKT je na Nové scéně na zájezdě.

Celek působí dojmem, že opera DJKT je na Nové scéně na zájezdě. FOTO archiv DJKT

Na tiskové konferenci Martin Otava uvedl, že si je vědom různých názorů na akustiku Nové scény, nicméně, že jemu se její akustika líbí. Ale v každém případě připravujeme společně s městem projekt dozvuku, uvedl. Nebylo by tedy lepší počkat s uvedením další opery, až bude tento projekt hotov a především ověřen jeho výsledek?

Viděno ovšem v celkových souvislostech, patří tato inscenace Madama Butterfly k pozitivním počinům Divadla J. K. Tyla. A protože je na pohled příjemná, po hudební stránce je titul výborně hudebně nastudován a na scéně je zachováno jeho kouzlo, nepochybně si své diváky najde.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Giacoma Pucciniho: Madama Butterfly. Hudební nastudování a dirigent: Jiří Štrunc, dirigent:Norbert Baxa, režie: Martin Otava, scéna: Pavel Kodeda, kostýmy: Dana Haklová, světelný design: Antonín Pfleger, dramaturgie: Zbyněk Brabec, sbormistr: Zdeněk Vimr, asistent dirigenta: Georg Köhler, asistent režie: Jakub Hliněnský, hudební příprava: Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek, inspicient: Petra Tolašová, nápověda: Eliška Ulrychová. Premiéra 21. 1. 2017, Nová scéna DJKT, Plzeň.

  • Autor: Gabriela Špalková
  • Publikováno: 28. února 2017

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 6/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 3.–3. 4. 2017

Číslo 6/2017 (21. 3.–3. 4. 2017)

Obsah čísla 6/2017

Slovo ...

Téma?

Jako čtenář českých divadelních...

Sukces měsíce

M. Kunze, S. Levay: Rebecca

Národní divadlo moravskoslezské...

Dotazník

Marka Míková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Komedie aneb Zpět do vlídné...

Rada hlavního města Prahy rozhodla,...

Fejeton

Homo ludens aneb Člověk bez...

Po nějaké době se vracím na stránky...

Názor

Manipulace a neznalost Jana...

V úvodním textu DN č. 5 nazvaném O...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Muzikál Srdcový král pražského...

Kritika

Faustovo prokletí

Faustovo prokletí Hectora Berlioze je v...

Ideál ženy v zrcadle

Letošní sezona v Městském divadle v...

Činohra v cizí kůži

Mají-li návštěvníci HaDivadla před...

Podzemní proces

V legendárním pražském kině v...

Klasika pro mládež?

Jako třetí díl volné trilogie...

Tam, kde včera znamená...

Bolek Polívka (dále pro přehlednost...

Nečitelná láska paní...

Jen několik měsíců po vydání...

Lidové divadlo podle Martinů

Měl jsem v poslední době štěstí...

Smějící se bestie Tomáš...

Tomáš Dianiška je bůh. Tedy podle...

Modernismus a avantgardismus ...

Když jsem vstoupil do provázkovského...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 6/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Šimon Dominik: Nezačínám...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Je čas uvést věci do pohybu

Rozhovor s novými šéfy činohry a...

Kontext

Akademie v mantinelech...

Poslední únorovou neděli se v Los...

Kulatý stůl Divadelních...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Výstavy – výstavy –...

Národní muzeum informuje

Nejlepší herec nemusí...

Herecká asociace informuje

Podoby: Nevyžádaný dopis...

Píšu ti milá, jaks správně poznala,...

Divadlo Antonína Dvořáka...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Maxim Didenko: Divadlo je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Vladimíre, děkuju

Vladimír Vašut byl taneční kritik a...

Zemřeli

Vladimír Vašut (26. 3. 1931 Dolní...

Výročí

Výročí 1.−15. dubna

Riedlbauch Václav, skladatel (1. 4....

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Prokletí

Osmnáctého února měla ve...

Expert – manifest

Příloha

Události z historie školy

1945 d dekretem prezidenta republiky...

Doctores honoris causa JAMU

Janáčkova akademie múzických umění...

Devět „nej“ brněnské...

Janáčkova akademie múzických umění...

Anketa s výraznými...

1. Jak vzpomínáte na studia, co jste...

Kalendář akcí k oslavám /...

24. března / Divadlo na Orlí...

Moderní vysoká škola s...

Vládním zákonem z 12. září 1947...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 6/2017



Obsah,