Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

České dobrodiní spáchané na Němcích

Pár dní před devadesátým pátým výročím vzniku samostatného československého státu uvedla skupina Vosto5 inscenaci, jež ukazuje tři vybrané a dvě nelichotivé kapitoly z naší novodobé historie. Těsně před předčasnými volbami do parlamentu Dechovka v režii Jiřího Havelky opět otevřela otázku kolektivní viny a odplaty. A v neposlední řadě se koncem října čtyřikrát hrál svérázný hospodský site-specific, který je významným (pokud ne nejvýznamnějším) příspěvkem do množiny současných českých projektů s označením politické divadlo.

Dechovka

Třetí obraz je živočišnou oslavou po konci války… FOTO DUŠAN ROUŠ

Navíc se jedná o nebývale akční, poutavou, zábavnou, místy rozjuchanou a rozevlátou podívanou. Dechovka přináší zážitek celistvější, než jsme zvyklí si z divadelních budov odnášet. A nejen proto, že se odehrává v sále Baráčnické rychty, občas nám na stole přistane plný půllitr zdarma a nervy drásá živá hudba dechové kapely.

Jiří Havelka, Karel František Tománek a spol. nevolí sebemrskačský, často prvoplánově apelativní tón inscenací Bambuškových (Porta Apostolorum – o poválečném zúčtování s německou rodinou či Útěcha polní cesty – o odsunu Němců z Brna v květnu 1945). Neukazují jako on násilí, černobílé charaktery, předem dané „řešení“ a jasný postoj. Na druhou stranu neupírejme Bambuškovým inscenacím, které měly premiéru v roce 2005 a 2006, prvenství. Byly počátky významnějších divadelních příspěvků, které vytáhly na světlo česko-německé poválečné účtování. V roce 2009 vzniknul projekt o brněnském pochodu smrti Bee Free! Divadla Feste, ten si už nekladl nároky na objevnost tématu, ale spíše prozkoumával možnosti jeho ztvárnění v tanečním a nonverbálním divadle.

Autoři textu – Havelka a Tománek, se vyhýbají zkoumání viny. I když je tématem Dobronínský masakr, nechtějí jednoznačně ukazovat jako Bambušek a Honzírek – Češi po válce vraždili Němce. Nyní je už takové „odhalování“ zbytečné. Zajímá je spíše plíživý rozklad společnosti, zárodky zla v každém z nás, které může probudit snad kdokoli a cokoli. Dechovka balancuje na hraně dokumentárního divadla, autoři se však nesnaží předkládat všechna fakta. Chybí tu léta válečná, to, co odplatě předcházelo. Tvůrcům ovšem nešlo o hledání viny a viníků, spíše o obraz vesnice (v inscenaci používají název Dobrodín – ještě více tak zesilují absurditu černobílého vidění – boje dobra se zlem). Přesto mají některé postavy jména osob, které v „kauze“ Dobronín skutečně figurovala či dosud její uzavření ovlivňují.

Dechovka

V Baráčnické rychtě došlo i na rozbité láhve FOTO DUŠAN ROUŠ

Tři obrazy z dějin udatného národa

Tři obrazy, které se vždy odehrávají v místní sokolovně a týkají se významných okamžiků života obce, se pokoušejí naznačit celistvost historie, tedy změny i návaznosti. Využitím sálu (pódia, hlediště, stěn i oken) Baráčnické rychty, ryčné – opravdu dechové hudby Jana Kaliny ze skupiny Sto zvířat a neustálého ruchu, pohybu téměř dvacítky herců, hudebníků a tanečníků se divák dostává do centra „historického“ dění. Vtažením, nenásilným, vycházejícím z konceptu, je mu evokován pocit, že je za rozhodnutí učiněná zde zodpovědný. Dokládá to jednak touha některých diváků hlasovat o stavbě pomníku, a především pak pohnutí, když zazní státní hymna. Nutkání postavit se bylo na divácích patrné, odvahu učinit to však nenašel nikdo.

V prvním obraze, tzv. Klausovském – roce 2011, jsme svědky jednání obecního zastupitelstva a hádky o důkazy, rozměry a provedení pomníku atd. Je zde místo pro silná slova, spíše figurky než postavy, trapnost. Úvodní část působí mírně parodickým dojmem a postupem času se stává zdlouhavá, i když se právě zde diváci dočkají typického (především) slovního humoru Vosto5. Druhý obraz, tzv. Masarykovský je odkazem ke „zlatému věku“, zároveň ale i částečným shozením této představy. Otevření tanečního sálu vládne patos, který dokreslují proslovy, předcvičující Sokoli, vesničtí ochotníci vytvářející živé obrazy. Němčina se střídá s češtinou a je to tak přirozené. Třetí obraz – Benešův je živočišnou oslavou po konci války, která skončí masakrem, účtováním. Postava vojáka, jenž se vrátil z fronty právě na tuto tancovačku, mnohé vysvětluje. Mohl by v klidu žít, oslavovat, zůstat v náručí své milé. Místo toho se beze slova ke skupině mstitelů připojí. Nějak tak to bylo a diváci, přihlížející a svědci musí rozhodnout, zda je vražda zabitím, vyrovnání mstou.

Od té doby nesnáším dechovku

V Dechovce není místo pro osobní příběhy (krom již zmíněného momentu příchodů vojáka, jeho osud si však divák musí dotvářet sám), ani pro hlavní role. Dostáváme se do víru událostí, vidíme ovšem pouze střípky, herci se prolínají všemi částmi a představují tak spíše nepřetržité trvání, koloběh než jednotlivé osudy. Dvě postavy však lze považovat za pojítko příběhu. Velkostatkář Niebler, který na stavbu nového sálu výrazně přispěl a který bude o dvacet let později – ve třetím obraze – lynčován. I když ne před zraky diváků, inscenace končí odchodem skupiny mužů z hospody a odnesením fotografie ze slavnostního otevření – Možná bychom ji měli donést Nieblerovi… Druhým je Krautzinger – v prvním obraze poslední pamětník. Jeho otec, vůdce celé akce, ho v květnu roku 1945 vyzval, aby hrál při masakru na klarinet. V posledním obraze je chlapcem, který se nechtě připojí a vyřkne větu: od té doby nesnáším dechovku. Větu, která v sobě nese i další význam – od té doby nesnášíme Němce…

Přechod mezi třemi ohlédnutími není divákům skryt – převleky i výměna obrazů prezidentů a dekorací se děje před jejich zraky. Ani zde není místo pro vyčleňování, naopak, „nepředstírání“ je posilováno a divákům jsou roznášena piva a limonády, jsou přijímáni jako členové obce – účastnící schůze či slavnosti.

Vosto5 k této inscenaci dospěla. Když před dvěma lety uvedli Péráka, byla jsem k jejich volbě tématu skeptická: liga výjimečných (např. Adina Mandlová, Julius Fučík, Václav Morávek) se snaží zabránit Heydrichovi v teroru, zemi však nakonec zachraňuje mýtický hrdina Pérák. Soubor se ale tehdy nesnažil o angažovanou inscenaci, „historická“ událost byla jen východiskem pro rozvíjení svébytné poetiky, nečekaného humoru ve (na české poměry) velkém projektu s filmovými dotáčkami, akrobatickými a sportovními „čísly“. Nyní ovšem nastala jedinečná symbióza – humor a lehkost Vosto5, razantnost Sta zvířat, spříznění herci, rozehřátý hospodský sál a téma, které ještě není vyčpělé, pokud je zpracováno s nadhledem a vědomím kontinuity, se setkali, propojili a dali vzniknout zásadní inscenaci.

Vosto5 – Jiří Havelka, Karel František Tománek: Dechovka. Režie Jiří Havelka, dramaturgie Marta Ljubková, Karel František Tománek, výprava Antonín Šilar, kostýmy Andrea Králová, hudba Jan Kalina, choreografie Dora Sulženko Hoštová. Premiéra 17. října 2013 v Baráčnické rychtě. (Psáno z reprízy 21. října 2013.)

  • Autor: Lenka Dombrovská
  • Publikováno: 11. listopadu, 2013

Komentáře k článku: České dobrodiní spáchané na Němcích

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 11/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


24. 5.-6. 6. 2016

Číslo 11/2016 (24. 5.-6. 6. 2016)

Obsah čísla 11/2016

Sloupek

Shakespeare 2016

Kolem třiadvacátého dubna jsem...

Sukces měsíce

Bohuslav Martinů: Epos o...

Režie Jiří Heřman, Národní divadlo...

Dotazník

Honza Malík

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Přátelství, to je někdy...

Kde se vzal, tu se vzal, vznikl v...

Fejeton

Nežli žít na kolenou, to...

Tdtdtdtrrr! Špička jazyka za...

Glosa

O symbolech

Konec druhé světové války slaví...

Kronika

Jednou větou

Národní divadlo získalo zpět...

Kritika

Maškaráda v kostce

Maškaráda Michaila Jurjeviče...

Toyen a Woolfová na...

Nanohach končí! Týden před Vánoci...

Spor Shylocka s korektností

Monodrama u nás nepříliš známého...

Záměny pohlaví, moudrost i...

Inscenace oblíbené Shakespearovy...

Karel IV. byl sympaťák

K oslavám sedmistého výročí...

Dokonalost ne vždy dokonalá

Brněnská tvůrčí skupina DOK.TRIN si...

Kouzla pro rodiče s dětmi

Nový šéf opery Jihočeského divadla...

Nechat díl práce na...

Elementárně syrový dramatický...

Étos kusu tkví v osudech...

Inscenace Otvírání studánek Alfréda...

Co je vlastně étos tohoto...

Otvírání studánek Alfréda Radoka...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 11/2016...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Marie Štípková: Díky...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miloš Horanský: Buďte...

Rozhovor s režisérem

Honza Malík: Rozchod...

Rozhovor s tanečníkem a choreografem

Kontext

EFB a jeho cesty za operou

E. F. Burian (1904–1959) byl génius...

Když nám je spolu tak...

Úvahy filmové

Duše okouzlená…...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Fagi a divadlo

Podoby – Varování

Kdyby se všechna varování naplnila,...

Studentská Thálie 2016...

Herecká asociace informuje

Místo činu: Komedie

Eutanazie je v našich zeměpisných...

Levínský píše Uhdemu

Dnes se Ti trochu zdráhám psát,...

S nevysloveným nelze...

Ve čtvrtek 31. března vystoupil ve...

Došlo do redakce

Jan Steklík: Grafické partitury CD,...

Zahraničí

Mistři pěvci pařížští

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Karol Machata (13. 1. 1928 Malacky,...

Výročí

Výročí 1.−15. června

Vaštová Věra, sólistka operety (1....

Paměti, záznamy, deníky

Jak potkat „tvořivé...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 11/2016



Obsah,