Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

DDP v cizích službách (III) – Hannover

Hannoverská zastávka seriálu „cesty za Pařízkem“ je v lecčems výjimečná: v první řadě je čerstvá, neboť Marie Stuartovna měla v hannoverské činohře premiéru letos 7. února. A za druhé jednorázová, protože Pařízek si zakládá na kontinuální práci s herci a souborem. Většina divadel, s nimiž v Německu a Švýcarsku navázal významnější spolupráci, uvedla vícero jeho titulů: Curych, Hamburk, Kolín nad Rýnem. Marie Stuartovna by měla – přinejmenším na několik nejbližších sezon – zůstat osamělá.

Marie Stuartovna

Samotné rozestavení postav, jakož i milostné podtóny přítomné v Schillerově textu, dávají možnost rozehrávat četné paralely mezi mocenským a erotickým zápolením FOTO KARL-BERND KARWASZ

Přiznejme si, že do Hannoveru člověk na výlet jen tak nevyrazí, spíše si tu udělá krátkou zastávku, pokud zrovna projíždí (Hannover je celkem zásadní dopravní uzel). A pokud už míří rovnou sem, je to za byznysem nebo na veletrh. Jako každé bohaté a velké město má Hannover své výstavní čtvrti – ve Waldhausenu jsou dnes jen pár metrů od sebe sousedy bývalý spolkový kancléř Gerhard Schröder a německý exprezident Christian Wulff, kteří oba sídlili svého času v Hannoveru úředně jako premiéři Dolního Saska. Pro přibyvšího cestujícího je zásadní, kterým směrem z nádraží se vydá. Může spatřit upravené a rušné náměstí, honosné a opravené paláce, jezdeckou sochu kurfiřta Ernsta Augusta a výlohy obchodů. Pár ulic, než se dolnosaská metropole ponoří zas do provozní šedi. Odvrácená strana města je k navštívení z druhé strany nádraží: kdo se vymotá ze spleti podchodů a dálničních nadjezdů, prochází kolem prázdných výloh, zanedbaných domů, toho horšího z architektury sedmdesátých a osmdesátých let, ale také kolem heren, bordelů a poněkud omšelých diskoték.

Schauspiel Hannover (Hannoverská činohra) je součástí „eseróčka“ Niedersachsisches Staatstheater Hannover (Dolnosaské státní divadlo Hannover) ovládaného spolkovou zemí. Patří pod něj i samostatná Státní opera. Činohra má k dispozici pět různě velkých scén, ta hlavní sídlí v omšelé boční ulici v centru, jíž projíždí tramvaj: bílá fasáda domu vypadá jako vstup do parkoviště a pochází z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na první pohled upomíná na architektonickou tvorbu stejných let u nás a nevzbuzuje mnoho důvěry. Uvnitř je to ale jiná káva: obří prostor foyer, umocněný systémem víceúrovňových schodišť, budí dojem mnohonásobně většího kulturního komplexu. Autorem stavby je švýcarský architekt Claude Paillard, který se na divadla specializoval – navrhl třeba divadlo v St. Gallenu nebo přestavbu a rozšíření budovy Opery v Curychu. Paillardova divadelní budova v Hannoveru byla otevřena v roce 1992.

Směr Theatertreffen

Od roku 2009 je intendantem činohry Lars-Ole Walburg, pracují tu např. Rimini Protokoll nebo Tom Kühnel. Atlas odlehlých ostrovů Judith Schalanské v režii Thoma Luze byl letos pozván na prestižní Berliner Theatertreffen. Téhož vyznamenání se dostalo Pařízkově inscenaci hry Wolframa Lotze Směšné temnoty ve vídeňském Akademietheateru. Protože výběr Theater­treffen byl oznámen právě počátkem února, odehrávala se premiéra v hrdé a slavnostní atmosféře.

Pařízek ohledně úspěchu Směšné temnoty poznamenal (v rozhovoru pro Český rozhlas, který právě v Hannoveru pořídil kolega Martin Macháček): Spousta divadel se mi teď ozývá, že mne vlastně vždycky chtěli pozvat. A dodal: Ptají se, jestli právě teď nemám chuť u nich něco v příští sezoně udělat, což je nemyslitelné, protože do konce sezony 2017/2018 jsem slíbil nějakých dvanáct režií. To jsou téměř čtyři inscenace za sezonu, tolik jsem jich nikdy neudělal a víc dělat nemohu a nechci.

Navenek na sobě Pařízek nenechával, jak je jeho zvykem, nic znát; to Hannoverští oslavovali své pozvání s daleko větším nadšením.

V tomhle městě bych teda dva měsíce strávit nechtěl, pomyslím si po prvním kontaktu s Hannoverem a během premiérového večera také několikrát opakuji každému, kdo je ochoten mě poslouchat. Pařízek později odvětí: Ani já už ne. Jeho klíčovým spojencem v hannoverské inscenaci Marie Stuartovny je dvorní herec Markus John, člen souboru Deutsches Schauspielhaus v Hamburku, který už s Pařízkem spolupracoval vícekrát. V Pařízkově režii byl Dantonem v Dantonově smrti (protihráčem coby Robespierre mu tehdy byl Lukas Holz­hausen, pozdější Gatenbein z Pařízkovy curyšské inscenace Frischovy předlohy) či titulním Götzem z Berlichingenu. Tady Markus John hostuje jako Leicester.

Z okna foyer je vidět do vnitrobloku, kde kdysi herci Divadla Komedie při hostování se Světanápravcem zapálili koberec (a zdaleka nejen to; Hannover má tedy v dějinách Pražského komorního divadla mytický přízvuk). Po letech se sem Pařízek vrátil coby režisér Schillerovy Marie Stuartovny. Na Schillera je, podobně jako na Kleista, expert – v Kolíně nad Rýnem uvedl jeho Loupežníky, v Curychu Viléma Tella, v Hamburku Úklady a lásku. Vlastně je s podivem, že na Marii Stuartovnu došlo až teď.

Marie Stuartovna

Do zásadní interakce s publikem vstupuje ve své závěrečné mobilizaci neobvykle mladá Marie Stuartovna FOTO KARL-BERND KARWASZ

Pařízek a klasika

S německou klasikou Pařízek pracuje zhruba stejně dlouho, jako v Praze dováděl s Wernerem Schwabem či Thomasem Bernhardem; pro české uši zní spojení Pařízek a Schiller, Goethe nebo Kleist pořád poněkud paradoxně. Ale je to logické: texty domácích klasiků u Němců stále rezonují – nejen v Pařízkových inscenacích – jako příspěvek do debaty o současnosti. Pokud bychom vůbec přijali, že česká literatura má nějakou klasiku, těžko bychom si dovedli představit, že soustavná práce s ní dokáže vzbudit celospolečenskou debatu (teď nemám na mysli jednorázový skandál ve stylu „co si to dovolujete dělat s Babičkou“). On taky Tyl nebo Němcová holt nejsou Schiller nebo Goethe. Snad jedině Švejk je příkladem takového díla, ne náhodou je občas prohlašován za jediný český román. A zrovna tak není náhodou, že právě kolem Švejka Pařízek delší dobu kroužil. K jeho uvedení na jevišti Divadla Komedie před několika lety nakonec nedošlo, premiéru má mezinárodní koprodukce letos v červnu ve Vídni: na Wiener Festwochen.

Je nasnadě, že takový ohlas by v Česku nevzbudily ani inscenace her Schillera nebo Kleista; ale to, že právě v Komedii tak výborně zafungovaly texty soudobých rakouských autorů – Bernharda, Jelinekové, Handkeho či Schwaba, je taky logické. I proto, že Česko a Rakousko jsou vlastně jedna země a jeden národ. Jen si to neradi připouštíme.

Politická Stuartovna

Zpět do Dolního Saska: Pařízek text Marie Stuartovny pro hannoverské účely seškrtal na pouhé čtyři(!) postavy. Dvě královny, Marii a Alžbětu, doplňují dva pobočníci/našeptávači/milenci – Leicester a Mortimer. Víc nic. Jako vždy holá scéna, uzavřená dřevěnými stěnami. Nechybí popové hity, rozdávání piva do publika či roztleskávání diváků, samozřejmé je pohrávání si s nahotou a křiklavá prezentace samotné divadelnosti: obě královny jsou tentokrát přiznaně herečkami, které si za svými šatními stolky připravují make-up. Když ho Alžběta (Beatrice Frey) po delších přípravách dokončí, stává se živou parodií ikonického zobrazování Alžběty I. na obrazech i ve filmech.

Nejde o pouhé rozehrávání fórů z režisérovy torničky a oprašování trademarkových postupů z repertoáru. Marii Stuartovnu čte Pařízek v souladu s předlohou daleko političtěji, než je zvykem v českém divadle. Hannoverská inscenace je hrou s mocí a o moc, kde má neustále navrch někdo jiný. Je to hra doslova o všechno – se ztrátou moci přichází i ztráta života. Tento rozměr dnešní politice (bohužel) poněkud chybí, nicméně Pařízek staví přesvědčivé paralely s moderními dějinami, zejména s politikou německou od sedmdesátých let dál.

Samotné rozestavění postav (dva muži, dvě ženy), jakož i milostné podtóny přítomné v Schillerově textu, dávají navíc možnost rozehrávat četné paralely mezi mocenským a erotickým zápolením, respektive opět potvrdit, že moc bývá nejsilnějším afrodiziakem. V inscenaci je erotické napětí přítomno neustále, občas vyhřezne na povrch explicitně – i sexuální scéna má ovšem v Pařízkově podání shazující, ironickou pointu.

Mocenská čtyřhra na hannoverském jevišti dává vyniknout především Markusi Johnovi, nejen v čirých exhibicích typu navléknutí spadlých kalhot bez pomoci rukou (pouze třením o stěnu) či „nadsameckém“ politicko-erotickém řečnění. Robustním herectvím a proměnlivým vztahem ke všem třem ostatním partnerům – a ke čtvrtému, jímž je ve vysoce interaktivní inscenaci publikum – vytváří John plastické ztělesnění moci (a jejího rozkošnického využívání a zneužívání). Do zásadní interakce s publikem vstupuje ve své závěrečné mobilizaci také neobvykle mladá Marie Stuartovna (Sarah Frankeové v době pre­mié­ry ještě nebylo třicet let), když burcuje své (potenciální) příznivce mezi diváky. Poprava pak spočívá v tom, že sekyru do ruky dostane samotná Marie – ta pak demoluje dřevěnou scénu. To už je další Pařízkův leitmotiv. Ovšem působivý.

I v Hannoveru vyvolal Pařízkův přístup různorodé ohlasy. Od nadšených, přes zdvořile pozitivní až k záporným. Divadelníci se dočkali při závěrečné děkovačce vedle masivního potlesku i bučení. Postarší dáma v předních řadách vešla při téže příležitosti do hovoru přímo s režisérem. Z dálky to vypadalo jako rozhovor dvou starých známých, jak se ale ukázalo, dáma režisérovi se vší elegancí poměrně ostře spílala.

Vzato obecněji, zatímco pro českého recipienta je výrazná neobvyklá političnost a současné vyznění Pařízkových inscenací, německé recenze se chytají minimalistické scénografie a úspornosti v herectví i dalších gestech. To my už vnímáme jako součást režisérova vidění světa (i když mně už začíná chybět krychle, jež se dříve objevovala snad v každé druhé inscenaci); naopak ona političnost, jež přitom nemá okázalost plakátové agitace, s kterou si u nás politické divadlo často pleteme, je pro nás stále těžko stravitelným prvkem.

Abych se vrátil na začátek: do Hannoveru na výlet se ani příště jen tak nevydám. Ale do divadla bych si klidně zašel znovu.

  • Autor: Vojtěch Varyš
  • Publikováno: 27. května 2015

Komentáře k článku: DDP v cizích službách (III) – Hannover

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Kritika

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,