Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Bůh se schoulil v hodině rysa

Radim Špaček, autor populárního televizního seriálu Svět pod hlavou a držitel Českého lva za film Pouta, se realizuje i jako režisér divadelní. Přesně před rokem inscenoval hru Cock Mikea Bartletta v Divadle v Řeznické. Herci Petra Horváthová a Daniel Krejčík si po jejím úspěchu založili divadelní spolek SpoluHra a v divadle La Fabrika nyní nazkoušeli inscenaci hry švédského autora Pera Olova Enquista V hodině rysa. Obsazení doplnila jako speciální host Zuzana Bydžovská.

Daniel Krejčík využívá k charakterizaci chlapce různých poloh – z nebezpečného psychopata, schouleného v rohu místnosti a škubajícího ramenem, se proměňuje v bezbranného chlapce… FOTO ALENA HRBKOVÁ

Příběh se odehrává v psychiatrické léčebně, v níž je hospitalizován chlapec (Daniel Krejčík), který zabil dva lidi, jejich mrtvá těla naaranžoval před dům svého dědečka a ten později zapálil. Lékařka Lisbeth (Petra Horváthová) ho zařadila do experimentu zkoumajícího vliv zvířecí společnosti na osobnost pacienta a jako jednomu z nejtěžších případů chlapci přidělila kocoura. Když mu pacient, který žádné zvíře nedostal, kocoura ze žárlivosti vzal a hodil přes plot, chlapec ho brutálně pobodal. Lékařka se tak ocitla definitivně v koncích a rozhodla se na pomoc přivolat farářku (Zuzana Bydžovská): kde selhala věda, pomůže snad jedině Bůh. Avšak co ví o Bohu farářka, pro niž je víra zaměstnáním?

Divadelním debutem je inscenace pro scénografku, studentku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, Evu Justichovou. Celu, jak svůj pokoj chlapec natruc lékařce nazývá ,obehnala třemi plátěnými stěnami plnými našitých řemenů a děr, jimiž do místnosti střídavě nakukuje bodové osvětlení na znamení přísného dohledu. Týmiž materiály je potažen i sporý mobiliář, a tvoří dokonce i pacientův mundůr – vězeň tak se svou celou dokonale splývá. Scéna sestává symbolem nelidského experimentu a zoufalství života bez budoucnosti. Tvůrci však s materiálem příliš nepracují a řemenů na kostýmu ani na stěnách nevyužívají, čímž je scénografie redukována na pouhou dekoraci. Podobně ilustrativně působí i projekce filmových záběrů kočky, lišky či dědečkova domu a okolní krajiny – vzhledem k charakteru inscenace, jejíž těžiště spočívá v obrazivém textu, podněcujícím divákovu vlastní představivost, jsou nadbytečné.

Krejčík využívá k charakterizaci chlapce různých poloh – z nebezpečného psychopata, schouleného v rohu místnosti a škubajícího ramenem, se proměňuje v bezbranného chlapce, který si ze všeho nejraději povídal s dědečkem o spitfirech a s kocourem o krásných časech strávených v dědečkově domě. Tyto polohy střídá především v komunikaci s oběma ženami. K Lisbeth se chová vulgárně, nenávistně a nelítostně, zato laskavost farářky, jež s ním s vlídným úsměvem rozmlouvá o věcech, které měl rád, a nikoli o jeho krutých činech, v něm probouzí až dětsky čistou něhu. Ve chvílích agrese či rozrušení je herec místy až příliš exaltovaný a energie, s níž přešlapuje po scéně, není vždy vnitřně úplně opodstatněná. Jemnější poloha je pro herce naopak o poznání přirozenější a diváka se mu v ní daří získat na chlapcovu stranu.

Lisbeth ve srovnání s chlapcem vyznívá jako postava nesympatická a výrazně jednostrannější je i její herecké pojetí. Horváthová se omezuje na útrpný výraz, jímž interpretuje experiment jako profesní průšvih. Lékařku mrzí, co se stalo, cítí se spoluzodpovědná za chlapcovy činy, zároveň je na něho ale naštvaná. Postupně se ukazuje, že její zášť je osobní; k čemu přesně mezi dvěma mladými lidmi došlo, se však divák nedozvídá, ačkoli se na to farářka přímo zeptá. Lisbetino tajemství ani funkce postavy v příběhu se v inscenaci neobjasní. Nejde přitom o chybu herečky, ale celého režijně-dramaturgického pojetí. Postava je problematická, neboť ústřední dialog probíhá mezi chlapcem a farářkou a Lisbeth zde figuruje jen jako jeho zprostředkovatel, případně farářce doplňuje informace, jež chlapec zamlčuje. Mizanscéna proto většinou umisťuje chlapce a farářku do centra dění a lékařku kolem nich nechává jaksi bezcílně kroužit. Z tohoto hlediska je pojetí inscenace, jež přísně respektuje čtvrtou stěnu a režisér v ní až na pár vizuálních efektů vytváří realistickou situaci plnou přecházení a poposedávání, nevýhodné. Filosofická hra plná metafor se mu také patřičně vzpouzí.

Zuzana Bydžovská jako farářka, která se trápí vlastními  pochybnostmi o existenci Boha… FOTO ALENA HRBKOVÁ

Postavu farářky vykresluje Bydžovská všemi barvami. Na chlapcovy vulgární, sexuální narážky reaguje s bohorovným klidem a nadhledem a namísto přísné katoličky si brzy vytvoří přirozenou autoritu tolerantní pokrokářky. Postupně se však ukazuje, že tato tolerance není dána až tak její velkorysostí, jako spíše vlastními pochybami o existenci Boha a prahnutím po jeho nalezení. Své nitro přitom farářka neodhaluje v komunikaci s postavami, nýbrž ve dvou narativních monolozích, jimiž příběh začíná a končí. Bydžovská v nich odříkává text rádoby monotónně, zcela kontrastně k této intonaci (a o to efektněji) ovšem stupňuje své emoce až k dojetí, v závěru dokonce k slzám. Vzhledem k nastavení poetiky inscenace a jejímu vážnému filosofickému rázu je dojetí, zdá se, žádoucí i u diváka. Monologu ovšem předcházejí agresivní výpady Lisbeth vůči farářce, již nazve bláznem, když se zastane chlapce a uvěří jeho rozumu odporujícím slovům o zmrtvýchvstání kocoura roztrhaného liškou. Lisbetiny zásahy do intimního dialogu sice pomohou dostat diváka na stranu chlapce a farářky, svou přílišnou energií a ubíjející repetitivností však znemožní ono kýžené dojetí.

I tak může divák odcházet v kontemplativním rozpoložení a uvažovat o Bohu, který najednou není uzavřený v Bibli nebo v rámu klasické malby na stěně kostela, ale mnohem blíž: třeba v časopise o spitfirech anebo v kožíšku zrzavého kocoura. Enquistova hra i její inscenace divadla SpoluHra nutí diváka sahat hlouběji do nitra než většina současných divadelních produkcí. Hlubiny lidské duše prozkoumává autor podobně jako anglická dramatička Sarah Kane ve hře Psychóza ve 4.48, jež také otevírá okno do jiného světa a ústí v sebevraždu po lásce prahnoucí postavy. Smrt je v obou případech nahlížena jako vysvobození. Enquistův pohled je ovšem laskavější, jelikož ji nevnímá jako konec utrpení, nýbrž nastoluje možnost paralelní dimenze, jakési pětadvacáté hodiny dne. Hodiny rysa, v níž je možné cokoli.

Divadlo SpoluHra, Praha – Per Olov Enquist: V hodině rysa. Překlad Zbyněk Černík. Režie Radim Špaček, scéna a kostýmy Eva Justichová. Premiéra 12. dubna 2017 v La Fabrice.

  • Autor: Kateřina Kykalová
  • Publikováno: 19. dubna 2017

Komentáře k článku: Bůh se schoulil v hodině rysa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 10/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 5.–29. 5. 2017

Číslo 10/2017 (16. 5.–29. 5. 2017)

Obsah čísla 10/2017

Slovo ...

Náš dialog, naše...

Byl to Václav Havel, který...

Osobnost měsíce

Martin Finger

jako Walter v inscenaci Homo Faber v...

Dotazník

Eliška Brtnická

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Internetová kasička

Na Hithitu byly donedávna aktivní hned...

Názor

Grantová výhybka aneb K...

Pamětníci si možná vzpomenou na...

Glosa

Zašel jsem na kávu

V Brně, do kavárny Spolek, v Orlí,...

Bez pravidel se žít nedá

Podivení Marie Reslové nad...

Kronika

Jednou větou

Tanec komunikuje a rozšiřuje...

Kritika

Kdo neskáče není My

Položil bys život za svou vlast? S tou...

Jaj, ty Nevěsty…

Sdružení Masopust uvedlo pět let...

Fraška o revoluci, která se...

Když Národní divadlo uvedlo 1....

Don Juan bez vášně

Co je za boomem uvádění Molièrova...

A nejste vy takový ten...

Don Juan se hraje v pražském Divadle...

Člověk strůjce na cestě

Poslední premiéra v ústeckém...

Tradičně, nebo moderně?

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke...

Byla, nebyla… eine kleine...

Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér...

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 10/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Pavla Vykopalová: Na kurtu i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miřenka Čechová: Prožít...

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a...

Kontext

Megapřehlídka narcistů

Úvahy výtvarné – Jarní výstavní...

Vláda věcí tvých…

ÚVAHY TELEVIZNÍ

Cit pro věci, které mají...

Tuto malou vzpomínku na Jirku Ornesta...

Burza

Jubilejní Poděbrady jinak

Herecká asociace informuje

Podoby – Tři mouchy

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moravské divadlo Olomouc

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Slovensko intimní i veřejné

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vladislav Trojickij: Herci...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Vyjádření k mediální...

Naše studentka 3. ročníku oboru...

Zemřeli

Zemřeli

André Louis Perinetti (7. 8. 1933...

Výročí

Výročí 1.−15. června

Výročí 1.–15. června △ Hnilička...

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

O tanci i bez něj

Ve foyeru Jihočeského divadla v...

Fagi a divadlo

Expert – splněný sen II

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 10/2017



Obsah,