Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Bůh se schoulil v hodině rysa

Radim Špaček, autor populárního televizního seriálu Svět pod hlavou a držitel Českého lva za film Pouta, se realizuje i jako režisér divadelní. Přesně před rokem inscenoval hru Cock Mikea Bartletta v Divadle v Řeznické. Herci Petra Horváthová a Daniel Krejčík si po jejím úspěchu založili divadelní spolek SpoluHra a v divadle La Fabrika nyní nazkoušeli inscenaci hry švédského autora Pera Olova Enquista V hodině rysa. Obsazení doplnila jako speciální host Zuzana Bydžovská.

Daniel Krejčík využívá k charakterizaci chlapce různých poloh – z nebezpečného psychopata, schouleného v rohu místnosti a škubajícího ramenem, se proměňuje v bezbranného chlapce… FOTO ALENA HRBKOVÁ

Příběh se odehrává v psychiatrické léčebně, v níž je hospitalizován chlapec (Daniel Krejčík), který zabil dva lidi, jejich mrtvá těla naaranžoval před dům svého dědečka a ten později zapálil. Lékařka Lisbeth (Petra Horváthová) ho zařadila do experimentu zkoumajícího vliv zvířecí společnosti na osobnost pacienta a jako jednomu z nejtěžších případů chlapci přidělila kocoura. Když mu pacient, který žádné zvíře nedostal, kocoura ze žárlivosti vzal a hodil přes plot, chlapec ho brutálně pobodal. Lékařka se tak ocitla definitivně v koncích a rozhodla se na pomoc přivolat farářku (Zuzana Bydžovská): kde selhala věda, pomůže snad jedině Bůh. Avšak co ví o Bohu farářka, pro niž je víra zaměstnáním?

Divadelním debutem je inscenace pro scénografku, studentku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, Evu Justichovou. Celu, jak svůj pokoj chlapec natruc lékařce nazývá ,obehnala třemi plátěnými stěnami plnými našitých řemenů a děr, jimiž do místnosti střídavě nakukuje bodové osvětlení na znamení přísného dohledu. Týmiž materiály je potažen i sporý mobiliář, a tvoří dokonce i pacientův mundůr – vězeň tak se svou celou dokonale splývá. Scéna sestává symbolem nelidského experimentu a zoufalství života bez budoucnosti. Tvůrci však s materiálem příliš nepracují a řemenů na kostýmu ani na stěnách nevyužívají, čímž je scénografie redukována na pouhou dekoraci. Podobně ilustrativně působí i projekce filmových záběrů kočky, lišky či dědečkova domu a okolní krajiny – vzhledem k charakteru inscenace, jejíž těžiště spočívá v obrazivém textu, podněcujícím divákovu vlastní představivost, jsou nadbytečné.

Krejčík využívá k charakterizaci chlapce různých poloh – z nebezpečného psychopata, schouleného v rohu místnosti a škubajícího ramenem, se proměňuje v bezbranného chlapce, který si ze všeho nejraději povídal s dědečkem o spitfirech a s kocourem o krásných časech strávených v dědečkově domě. Tyto polohy střídá především v komunikaci s oběma ženami. K Lisbeth se chová vulgárně, nenávistně a nelítostně, zato laskavost farářky, jež s ním s vlídným úsměvem rozmlouvá o věcech, které měl rád, a nikoli o jeho krutých činech, v něm probouzí až dětsky čistou něhu. Ve chvílích agrese či rozrušení je herec místy až příliš exaltovaný a energie, s níž přešlapuje po scéně, není vždy vnitřně úplně opodstatněná. Jemnější poloha je pro herce naopak o poznání přirozenější a diváka se mu v ní daří získat na chlapcovu stranu.

Lisbeth ve srovnání s chlapcem vyznívá jako postava nesympatická a výrazně jednostrannější je i její herecké pojetí. Horváthová se omezuje na útrpný výraz, jímž interpretuje experiment jako profesní průšvih. Lékařku mrzí, co se stalo, cítí se spoluzodpovědná za chlapcovy činy, zároveň je na něho ale naštvaná. Postupně se ukazuje, že její zášť je osobní; k čemu přesně mezi dvěma mladými lidmi došlo, se však divák nedozvídá, ačkoli se na to farářka přímo zeptá. Lisbetino tajemství ani funkce postavy v příběhu se v inscenaci neobjasní. Nejde přitom o chybu herečky, ale celého režijně-dramaturgického pojetí. Postava je problematická, neboť ústřední dialog probíhá mezi chlapcem a farářkou a Lisbeth zde figuruje jen jako jeho zprostředkovatel, případně farářce doplňuje informace, jež chlapec zamlčuje. Mizanscéna proto většinou umisťuje chlapce a farářku do centra dění a lékařku kolem nich nechává jaksi bezcílně kroužit. Z tohoto hlediska je pojetí inscenace, jež přísně respektuje čtvrtou stěnu a režisér v ní až na pár vizuálních efektů vytváří realistickou situaci plnou přecházení a poposedávání, nevýhodné. Filosofická hra plná metafor se mu také patřičně vzpouzí.

Zuzana Bydžovská jako farářka, která se trápí vlastními  pochybnostmi o existenci Boha… FOTO ALENA HRBKOVÁ

Postavu farářky vykresluje Bydžovská všemi barvami. Na chlapcovy vulgární, sexuální narážky reaguje s bohorovným klidem a nadhledem a namísto přísné katoličky si brzy vytvoří přirozenou autoritu tolerantní pokrokářky. Postupně se však ukazuje, že tato tolerance není dána až tak její velkorysostí, jako spíše vlastními pochybami o existenci Boha a prahnutím po jeho nalezení. Své nitro přitom farářka neodhaluje v komunikaci s postavami, nýbrž ve dvou narativních monolozích, jimiž příběh začíná a končí. Bydžovská v nich odříkává text rádoby monotónně, zcela kontrastně k této intonaci (a o to efektněji) ovšem stupňuje své emoce až k dojetí, v závěru dokonce k slzám. Vzhledem k nastavení poetiky inscenace a jejímu vážnému filosofickému rázu je dojetí, zdá se, žádoucí i u diváka. Monologu ovšem předcházejí agresivní výpady Lisbeth vůči farářce, již nazve bláznem, když se zastane chlapce a uvěří jeho rozumu odporujícím slovům o zmrtvýchvstání kocoura roztrhaného liškou. Lisbetiny zásahy do intimního dialogu sice pomohou dostat diváka na stranu chlapce a farářky, svou přílišnou energií a ubíjející repetitivností však znemožní ono kýžené dojetí.

I tak může divák odcházet v kontemplativním rozpoložení a uvažovat o Bohu, který najednou není uzavřený v Bibli nebo v rámu klasické malby na stěně kostela, ale mnohem blíž: třeba v časopise o spitfirech anebo v kožíšku zrzavého kocoura. Enquistova hra i její inscenace divadla SpoluHra nutí diváka sahat hlouběji do nitra než většina současných divadelních produkcí. Hlubiny lidské duše prozkoumává autor podobně jako anglická dramatička Sarah Kane ve hře Psychóza ve 4.48, jež také otevírá okno do jiného světa a ústí v sebevraždu po lásce prahnoucí postavy. Smrt je v obou případech nahlížena jako vysvobození. Enquistův pohled je ovšem laskavější, jelikož ji nevnímá jako konec utrpení, nýbrž nastoluje možnost paralelní dimenze, jakési pětadvacáté hodiny dne. Hodiny rysa, v níž je možné cokoli.

Divadlo SpoluHra, Praha – Per Olov Enquist: V hodině rysa. Překlad Zbyněk Černík. Režie Radim Špaček, scéna a kostýmy Eva Justichová. Premiéra 12. dubna 2017 v La Fabrice.

  • Autor: Kateřina Kykalová
  • Publikováno: 19. dubna 2017

Komentáře k článku: Bůh se schoulil v hodině rysa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,