Na úvod s pravdou ven. V posledních měsících nejsem zrovna pilný návštěvník novinek současného tance a navíc dosavadní aktivity souboru Spitfire Company jsem sledoval jen z povzdálí prostřednictvím ohlasů v tisku.

Už delší dobu jsem měl pocit, že řada programů, zaštiťujících se žánrovým označením tanec nebo současný tanec, má s tancem málo společného – někdy to byla zajímavá laser show, jindy práce se scénickými objekty, jindy spíše proud hudby a deklamace sem tam kořeněný pohybem. Proč to ale nazývat tancem? Spitfire Company svou novou inscenaci Nedotknutelní prezentuje jako totální divadlo, kde tanec je jen jedním z více prostředků pro tlumočení tématu. A přesto byl můj vjem mnohem tanečnější, než jsem zvyklý u souborů ryze tanečních.

Spitfire Company se ve svých nedávných projektech věnovala mezním lidským zkušenostem – uvěznění ať už ve vytyčeném prostoru nebo v sobě samém. V Nedotkutelných, volně inspirovaných Vlnami Virginie Woolfové, se zabývají projevy člověka s autismem. Jde o dobře rozehranou situaci tří postav ve stísněném příbytku. Jako první vstupuje na scénu žena – domina, extrovertní a patrně též bisexuální a promiskuitní. Druhá ženská postava je naopak spíš dívkou, která jako by zapomněla dospět, uzavřená ve svém světě a fixující se na zbožňovanou dominu. Nejméně čitelnou je postava muže – má být katalyzátorem vztahu dvou žen, prostředníkem, milencem, důvěrníkem, ošetřovatelem?

Obsahově se hodinovou plochu inscenace naplnit nedaří. O to zajímavější je způsob, jímž se vysvětlují pocity postav a jejich vztahy. Tanec, pod nímž je jako choreograf podepsán Jiří Pokorný z Nizozemského tanečního divadla, je náročný až extrémní – razantní pády, okamžité vztyky, pohyby snad odpozorované z automatismů mentálně postižených.

Tempo udává vracející se tangová melodie, ale i deklamace, v níž slova tu zanikají a vytvářejí jen zvukovou kulisu, která udává rytmus tanci, tu zřetelně dokladují téma autismu, když se přetáčejí v kruhu a jen velmi pozvolna se obsahově posouvají kupředu. Důraz je kladen nejen na význam slov, ale i pohrávání si s jejich zvukomalbou. Tuto deklamaci ve smyčce provázejí obdobně cyklická pohybová schémata.

Aktérům je vymezen čtvercový prostor bílého baletizolu, který se chvílemi proměňuje v projekční plochu. Ta vytváří asociace k dění mezi postavami a místy se prolíná se světlem, respektive stínem, který na ni postavy vrhají. Sama scéna je prostá – v levém zadním rohu velké dveře: brána z neznáma sem a odtud do nikam. Dveřmi přichází vyzývavá domina, aby v závěru stejnou cestou opustila magický bílý čtverec a v prostoru za ním dohrála svůj život, ať už končí smrtí na AIDS nebo sebevraždou. A oproti dveřím diagonálně v pravém předním rohu stojí gramofon, na němž se obehrává deska, darovaná autistické dívce.

Markéta Vacovská, Miřenka Čechová a Robert Janč jsou ve svých jevištních akcích velmi precizní – jejich tanec má razanci, synchron, timing, nasazení. Nejostřeji je vypracována postava autistické dívky, která je v podání Miřenky Čechové nejdříve méně nápadná, aby posléze naplno rozehrála prostřednictvím přepjaté fyzické akce svou duševní křeč.

V Nedotknutelných má kombinace tance, textu a projekce svá logická, samozřejmá propojení; je cítit vnitřní dramaturgii, byť samotný obsah je poměrně chudý. Promyšlené a detailně nazkoušené dílo souboru Spitfire Company patří k tomu lepšímu, co současný český tanec nabízí.

Spitfire Company – Nedotknutelní. Režie Petr Boháč, choreografie Jiří Pokorný, hudba Jan Kučera, scéna a kostýmy Michaela Hořejší. Premiéra v Roxy / NoD 9. září 2010.