I když se nám to možná nezdá, můžeme už mluvit o nové vlně domácího jazzu. Nikdy, přinejmenším v posledních desítkách let, se totiž neobjevilo tolik lidí, kteří si za hudbu svého srdce zvolili právě jazz.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Překlenování generací aneb Nová vlna českého jazzu

Když jsem se před třemi lety pokusil v Divadelních novinách shrnout tehdejší situaci našeho jazzu, byl mým popudem mimo jiné i článek v časopise Instinkt: Josef Rauvolf, zkušený komentátor naší hudební scény, který se zdaleka nespecializuje jen na jazz, v něm napsal: I když se nám to možná nezdá, můžeme už mluvit o nové vlně domácího jazzu. Nikdy, přinejmenším v posledních desítkách let, se totiž neobjevilo tolik lidí, kteří si za hudbu svého srdce zvolili právě jazz.

Jaromír Honzák | FOTO PATRIK MAREK

Podobný pohled sdílí i většina těch, kteří tuto hudbu sami vytvářejí. Jazzoví hudebníci, podobně jako představitelé jiných uměleckých oborů, většinou nepřekypují spokojeností s postavením své řehole. V uplynulých dekádách u nás měli ke kritickým připomínkám důvodů – byť ne možností k jejich zveřejnění – víc než dost.

Tentokrát však jejich vyjádření vyznívají poněkud jinak. Saxofonista Marcel Bárta, člen hned několika špičkových souborů, mi napsal: I u nás mi to teď připadá jako nějaká renesance – najednou je tu větší přísun zajímavé a dobré hudby, která přichází tady od nás. Většinou od mladších muzikantů, a do klubů za ní chodí taky mírně vzrůstající počet domácího a mladšího obecenstva. Chybí tady bohužel klub, kde by se tihle lidi mohli cítit příjemně s pocitem, že je to pro ně, a nemuseli přitom platit ceny, které tu vznikly především pro zahraniční turisty. Jen je škoda, že si toho skoro nikdo nevšímá: abychom nepropásli tohle šťastné období, které nemusí trvat věčně.

Po třech letech se zdá, že tohle šťastné období pokračuje. Rozličné nahrávky skupin i sólistů vycházejí u mnoha firem (velkých i malých) v počtu u nás nevídaném snad od dob, kdy populární hudbou byl swing. Dokonce i Bártova představa klubu, který by se neorientoval převážně na zahraniční turisty, se téměř zázračně vyplnila: Jazz Dock na smíchovské náplavce nenabízí nejen typicky pražskou atmosféru s kolem proplouvajícími parníky, ale udržuje i cenovou strategii v mezích, které nevylučují značnou část domácích zájemců. A navíc se svou dramaturgií soustřeďuje právě na nastupující generaci a postupně vyzrává do podoby přirozeného střediska k setkávání domácích i zahraničních tvůrců a přátel této hudby na pódiu i v obecenstvu nejen v době koncertů.

Generační konfrontace

To však není jen jediný znak proměny, kterou našemu jazzu přinesla polistopadová éra. Nositelem a hybatelem změn jsou především příslušníci dnešní třicátnické generace, narozené kolem roku 1980. Dozrávala v letech, kdy už mohla daleko snadněji vstupovat na specializovaná učiliště v bližším i vzdálenějším zahraničí. Do roku 1989 se to se značnými svízeli podařilo jen několika představitelům generace mnohem starší, kteří takovou šanci v převážné většině také náležitě zúročili. Účast na takovém učilišti znamená totiž nejen přímou konfrontaci se zahraničními vrstevníky a s jejich muzikantským přístupem a koncepcemi, ale také otevřenou možnost pozdější spolupráce, kdekoliv na světě se právě objeví nějaká šance. A těmito možnostmi se dnes naše třicátnická generace odlišuje od radikální většiny svých předchůdců.

Michal Pěchouček: Večerka (Galerie výtvarného umění v Chebu 2009) REPRO ARCHIV

Osmdesátá léta

V osmdesátých letech byla Mekkou našich jazzmanů Berklee College v Bostonu. Z naší zakladatelské generace se tam na základě stipendií Guldovy vídeňské mezinárodní soutěže mladých jazzmanů z roku 1967 dostali její laureáti: Miroslav Vitouš, Jan Hammer jr.Jiří Mráz. Všichni tři si pak Spojené státy vybrali za své trvalé sídliště a stali se uznávanými a vyhledávanými členy špičkové světové ekipy. V roce 1980 odešel poněkud dobrodružným způsobem přes Švédsko kytarista Rudy Linka, jemuž se pak po sametu z Ameriky podařilo v Praze zorganizovat mezinárodní festival Bohemia Jazz Fest, v jehož rámci na náměstích našich měst na otevřených koncertech bez vstupného vystupovaly i americké hvězdy. Na základě amerických stipendií překonali spletité překážky socialistických výjezdních povolení v sedmdesátých letech ještě Martin Kratochvíl, Emil Viklický, Milan Svoboda a Michal Gera.

K realizaci jejich výjezdů tehdy svým dílem přispěl i Zbyněk Mácha, který jako referent na ministerstvu kultury své jazzové sympatie uplatňoval tam, kde nehrozilo přímé riziko střetu s autoritami. K radikálnějším postojům tehdejší Jazzové sekce se ovšem z titulu své funkce nezbytně stavěl kriticky. Konflikt politické moci s Jazzovou sekcí vyvrcholil posléze inscenovaným procesem, v němž se prokurátor dlouho rozhodoval, z čeho vlastně má obviněné obžalovat. Proti rozsudku, který pět představitelů Jazzové sekce poslal do vězení, protestovala řada světově významných osobností. Protestní koncert s mezinárodním obsazením se konal ve Washingtonu a před naší londýnskou ambasádou symbolicky vytrubovala anglická skupina Loose Tubes.

To se odehrálo roku 1987. Naši dnešní třicátníci tehdy nosili pionýrské šátky v prvních třídách základních škol. Není tedy divu, že společenský zlom roku 1989 mohl v jejich kulturní orientaci znamenat i výraznější změnu než v jiných uměleckých oblastech.

Listopad 1989

Krátce po roce 1989 už na Berklee k rozdílně dlouhým pobytům nastupovali hudebníci, kteří na naší scéně působili už od sedmdesátých let. V roce 1991 se tam objevil Martin Šulc, před šesti lety bubeník našeho špičkového souboru Naima. Po návratu zkoušel založit vlastní klub na Václavském náměstí a posléze i vlastní edici CD Jazzart. Svému rodáku z Ústí nad Labem, trombonistovi Svatopluku Košvancovi, pak k jeho sedmdesátce společně s dalším jazzovým emigrantem Pavlem Vlčkem z Londýna, pomohl k realizaci bigbandové nahrávky, na niž se sjelo špičkové mezinárodní obsazení. V roce 1994 se konečně podařilo vyjet do Berklee i basistovi Aleši Charvátovi, jehož pokus dostat se tam už roku 1984 ztroskotal na značně groteskních zádrhelích naší povolovací praxe. Šulcův kolega z Naimy, basista Jaromír Honzák, využil svého pobytu v Bostonu k navázání trvalé spolupráce s mladými polskými hudebníky, s nimiž pak po návratu na naši scénu uváděl jazzmany podstatně mladší generace.

Saxofonista Karel Růžička jr., syn významného představitele naší jazzové avantgardy z šedesátých let, se po vzoru laureátů Guldovy soutěže roku 1994 rozhodl v Americe zůstat a vybudoval si tam postavení respektovaného sólisty tamní jazzové scény. Kytarista David Dorůžka jako první z generace narozené roku 1980 odjel na Berklee (v r. 1999) a teprve tam si uvědomil svou rodnou tradici i novou možnost vyjíždět do světa. Vrátil se do Evropy, kde rozvíjel živou spolupráci s řadou svých zahraničních vrstevníků.

I u nás mi to teď připadá jako nějaká renesance – najednou je tu větší přísun zajímavé a dobré hudby, která přichází tady od nás – skupina Muff: Marcel Bárta (sax), Jakub Vejnar (baskytara) a Roman Vícha (bicí) | FOTO ARCHIV MARCELA BÁRTY

Další inspirace

Nemusil to být jen jazz, ale také soudobá vážná hudba nebo naopak kultury, které se před obecnou explozí informační epidemie v Evropě označovaly jako „exotické“. Když se ve světovém jazzu začaly výrazně prosazovat inspirace ze Skandinávie, přiřadilo se k vyhledávaným střediskům třeba i Oslo (na delší čas Vojtěch Procházka, který pak nahrál i CD se svým česko-norským triem, nebo na kratší čas David Dorůžka). Na Jazzové akademii v Kodani studoval saxofonista Luboš Soukup a se svými polskými spolužáky se pak v Katovicích stal členem česko-polského kvinteta Inner Spaces.

Ale rodiště jazzu, Amerika, hrálo ještě stále svou roli. Na lektorsky kvalifikovaně obsazené kurzy na University of Massachussets vyrazili např. s úspěchem pianistka Renata a kytarista Patrik Hlavenkovi. Renata se pak doma přiřadila k progresivní vrstvě své generace, Patrik se stal jednou z vedoucích osobností, které na brněnské JAMU prosadily zřízení jazzové fakulty. Ta u nás poprvé získala možnost udílet v oboru jazzu i bakalářské nebo magisterské tituly. Taková možnost z praktických důvodů přitahovala i naše jazzmany starších generací: ve třídě jazzové improvizace, vedené Davidem Dorůžkou, se objevil například i o jedenáct let starší Jaromír Honzák, který Davida roku 1997 jako guru našich jazzových teenagerů uváděl na naši jazzovou scénu. Akademický rozdíl mezi „přednášejícím“ a „žáky“ tu nehrál podstatnou roli. Důležitý byl vznik institucionálně posvěceného prostředí, v němž si své zkušenosti mohli vyměňovat už zkušení a vyzrálí hudebníci třeba i značně odlišných generací.

Mistři

Jenže náš „posametový“ jazz dnešní třicátnické generace se od předcházejících období poněkud liší. Třicátníci považují za samozřejmé mluvit, jak jim zobák narostl, a vzhledem k tomu se příliš nehlásí k odkazu těch, kteří vyrůstali v období, kdy se to u nás nesmělo. Jejich program představuje otevřený výhled do světa, tedy právě to, co si jejich předchůdci nemohli dovolit. Ti své hledání zaměřovali například na osobité využití „rodné“ lidové tradice, což mohlo pro tehdejší ideologii sloužit jako vhodná výmluva. Nedělali to proto, aby vyšli vstříc ideologickým směrnicím, ale do jisté míry tím předešli světový vývoj, v němž se orientace na etnické prvky výrazněji prosadila o něco později. To byl začátek kariéry Emila Viklického, jehož vztah k rodnému moravskému prostředí a jeho janáčkovské stylizaci se stal jedním z kořenů jeho světové kariéry. Ta překlenula i zlom roku 1989: Wynton Marsalis, hlavní hvězda amerického jazzového střediska Lincoln Center, ho pozval, aby pro jeho koncert zhudebnil texty dopisů Václava Havla. Viklického dráha pokračovala v tomto smyslu i nadále, když jej pak redaktor anglické BBC vyzval, aby v rozhlasovém interview zahrál ukázky ze svých připravovaných variací na Janáčkovu Sinfonietu. Vedle toho pokračoval Viklický se svým triem i v rámci „tradičního“ post-bopového jazzového mainstreamu a nyní mu pravidelně vycházejí jeho nová CD u renomované firmy v Japonsku.

Jiří Stivín se se situací normalizačních dekád vyrovnával jiným způsobem. Osobitě a po svém hledal cokoliv neobvyklého. V době, kdy to v naší atmosféře stálo až na hranicích ideologické přijatelnosti, přejímal i provokativní výzvu naprosté volnosti free jazzu. Občas to kořenil i řádnou dávkou humoru, naznačujícího, že se všechno nemusí brát tak docela vážně: It ain’t necessarily so – To nemusí ještě bejt fakt, podle slavné árie Sporting Lifa z Gershwinovy Porgy and Bess. Zahraniční a možná zčásti i domácí posluchači v tom mohli cítit náznak osobitého přístupu, k němuž se česká (nejen jazzová) scéna uchylovala, když své pocity nemohla vyjadřovat jinak: stručně řečeno české švejkoviny. Korunu tomu nasadil rekordní prodej Stivínova CD Inspiration by Folklore, zcela volných a místy i provokujících variací na lidová témata. Vyšlo v roce 1991 už v CD – formátu, který byl dřívějším generacím prakticky neznámý, tedy v době, kdy nějaká kamufláž už nebyla politicky nutná, ale odpovídalo to skutečnosti, že tento životní postoj se pro Stivína stal osou jeho osobního výrazu. CD se prodalo v celém světě víc než 90 tisíc exemplářů: počet už pro tehdejší prodej jazzových nahrávek zcela nezvyklý.

Překlenování generací

Když generace našich dnešních jazzmanů dosáhla své třicítky, měla sice cestu do světa daleko otevřenější než ti, kteří teď mohli patřit k jejich učitelům, ale úspěchy těch několika šedesátníků nebo bezmála i sedmdesátníků, které byly i výsledkem nutnosti přežívat za zcela jiných okolností, vytvořily mezi oběma generacemi jisté napětí, které nebylo snadné zcela překlenout. Snad nejlépe se to podařilo pianistovi a skladateli Karlu Růžičkovi seniorovi. Jeho Celebration Jazz Mass, premiérovaná v pražském chrámu Nejsvětějšího srdce roku 1994 s americkou sopranistkou Dianou Boldenovou-Taylorovou, se sice dočkala následujícího provedení v Americe i na prestižních festivalech v Evropě, ale to už další generaci tolik neprovokovalo. Nehledě k tomu, že Růžička s ní měl trvale udržované dobré vztahy jako pedagog klavíru i skladby na Konzervatoři Jaroslava Ježka, i jako otec Růžičky juniora, který už napevno zakotvil v Americe.

O něco mladší vrstevníci jeho syna však už vyrůstali do odlišně laděného světa. Vytvořili si přitom mimořádně široký vějíř nejrůznějších přístupů, postupů i - pokud to tak můžeme nazvat – stylů. Jejich práce si své místo vydobyla i na naší klubové, koncertní i posluchačské scéně. Dnes překvapuje svou plodností. Mimo jiné i díky rozvoji technologie, která vydání vlastního CD i jeho distribuci značně usnadňuje. Ale o tom všem snad někdy příště.

  • Autor: Lubomír Dorůžka
  • Publikováno: 24. Červen, 2012

Komentáře k článku: Překlenování generací aneb Nová vlna českého jazzu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 14/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


2. 9.-15. 9. 2014

Číslo 14/2014 (2. 9.-15. 9. 2014)

Obsah čísla 14/2014

Komentář

Káru táhnem dál

K poslednímu červnu skončil ve funkci...

Sukces měsíce

Sukces léta

S potěšením konstatujeme hned dva:...

Jak já to vidím

Jiří Vyšohlíd

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

O nemovitostech

Milá Terezo, zdravím vás, ale...

Kronika

Bylo & bude 14/2014

Bylo 26. června otevřelo Oddělení...

Kritika

Tanec Praha 2014 o koncích a...

Letošní hlavní festivalový program...

Bůh tě pomiluj, chybující...

Nové nastudováním Rusalky Antonína...

Ďábla zraditi

Komorní scéna Aréna představila v...

Ironikova jeskyně

Předposlední červnovou sobotu mohli...

Kritický žebříček 14/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Brno praskalo smíchy

Status mezinárodního festivalu...

Okem souseda

Troufám si tvrdit, že se v Čechách...

Tanec Praha 2014 o koncích a...

Letošní hlavní festivalový program...

Rozhovor

Tereza Dočkalová: Touha je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kontext

Chvála repríz

Úvahy posttelevizní

Burza

Herecká asociace informuje

Zasedání Mezinárodní herecké...

Děti slunce

Dva skladatelé, dva Magoři

Just píše Rejžkovi

Obvyklý hradecký svátek divadla na...

Výpomoc mdlému filmu aneb...

Filmových dílek sebevědomých...

Zahraničí

Osmašedesátý se vrací aneb...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Ivan Balaďa (1. 1. 1936 Bratislava –...

Výročí

Výročí – září

Schönová Vlasta, herečka (1. 9. 1919)...

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 14/2014



Obsah,