Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby – 100 %

    Stoprocentní líh se pít nedá. Nemá šmak. A tak ředíme, celej život jen ředíme – až doředíme. Jestli jde o tu chuť, nebo o ten šizuňk, se nedozvíme. I myšlenky, pokud se o tom blouznění a hledání a vzdělávání dá vůbec mluvit, k něčemu byly – ty myšlenky.

    I ty milenky, dodal by romantik.

    Zředěný a ztřeštěný je to všechno. A kdybychom si to úplně přiznali, pak už jen pif-paf nebo skok z vokna bez zpátečky…

    To není návod k použití kvéru nebo vokna – chce to jen kus trpělivosti s tím bytím nebo potácením se v kruhu, jak ta moucha… můra, nebo samice, co porodila a uviděla, že pro děti tu není dost místa.

    Když jsem choval králíky, často jsem viděl, k mýmu dětskýmu zděšení, jak matka požírá svý dětičky. Divná vegetariánka, by se dneska řeklo. Některý samice přijaly ten kotec za dostačující k vzrůstu i výchově, která stejně končila na pekáči v kombinaci s bůčkem, protože králičí samotný je suchý…

    Často jsem to v neděli v poledne nežral. Věděl jsem, jak se ten kus masa jmenoval. Dával jsem totiž králíkům jména. Starší bráchové moji přecitlivělost vítali, a tak jsem měl jen knedlíky a zelí. Fotrovi se taky stávalo, že místo nedělního oběda šel na dvorek kouřit a jen tak bokem řekl: Stejně pořád vidím ty jeho voči

    Já jak na jaře zahlídnu v zelinářství první salátek, vlítnu do kšeftu, zaplatím a hned tomu salátovi ukousnu hlavu. Moje zákonná žena Marie mi říkala, že je jí toho saláta líto. Vrah salátů.

    Před každým aktem, žrádlem, vraždou ap. by měl člověk si ponechat mžik na modlitbu. To už je ale od pravěku známý.

    I kávovníku by se měl člověk omluvit, prohodit modlitbičku a pak se teprve napít.

    Otec se chtěl v roce 1914, když mu bylo 11 let, zastřelit.

    Nešly mu počty. Bál se, že mu fotr rozfláká držku. Nestrefil se, kokot, do srdce, a pak v něm hledali kulku magnetem bez umrtvení – to ještě nebylo…

    Nám dětem vyprávěl, že byl postřelenej při manévrech. Teprv když v roce 1973 umřel, matka prozradila, že se chtěl picnout.

    Zkrátka: nevylepšovat, nedobarvovat, nedělat se lepší, zajímavější…

    Nechat to, jak to je.

    Ale tak už jsem jeden sloupek končil, pokud ho Hulec vytiskl…

    PIF-PAF

    Čau!


    Komentáře k článku: Podoby – 100 %

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,