Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Pérák mezi námi

Je pozdní říjnový večer roku 1837. V Londýně panuje navzdory předpovědi vlídné počasí. Právě skončilo divadelní představení a diváci se rozcházejí všemi směry. Pán a paní ve společenském oděvu se marně shánějí po drožce. Zamíří tedy k domovu pěšky. Cesta vede tichou, liduprázdnou uličkou. Náhle se zdánlivě odnikud, jakoby skokem, z pozadí hvězdné oblohy snese podivný maskovaný muž, a než se dvojice vzpamatuje, má tento muž v rukou jejich šperky a peníze. Výsměšně pozdraví na rozloučenou, mohutně se odrazí a několika skoky zmizí.

Pérák aneb Na jméně nezáleží. Rozhodují činy! (režie Jiří Havelka, Vosto5, premiéra 16. října 2011) FOTO JAN HROMÁDKO

Nejsou to skoky jen tak obyčejné: muž musí mít na nohou nějaké zařízení, které mu je pomáhá pořádně prodloužit. Snad péra nebo něco podobného. K tomu mu pomáhají také ruce, symetricky obalené ptačími péry.

Bylo, nebylo? Spíš nebylo. Podle Petra Janečka, autora sbírky městského folkloru Černá sanitka a jiné děsivé příběhy (nakl. Plot, 2006), je „Spring Heeled Jack“ postavou smyšlenou, jíž se padesát let před nesmyšleným Jackem Rozparovačem navzájem strašili lidé v Londýně, Sheffieldu a Liverpoolu. Podobná stvoření se měla o něco později vyskytovat také na různých místech v Rusku.

Pérák

Ještě za první republiky se Pérák, jak čeští lidé onu postavu pokřtili, objevil také u nás – pořád ještě prováděl rozličné skopičiny a mírumilovnému obyvatelstvu různě škodil. Přišel však protektorát a s Pérákem se stala zvláštní změna: škodil dál, ale už výhradně německým okupantům a českým pomahačům. Podnikal sabotáže, útočil na vojáky i důstojníky, nemilosrdně stíhal a trestal kolaboranty. Ač byl mnohokrát vystaven zuřivé palbě, vždy unikl, skákal tak vysoko a daleko, že přeskočil třeba i jedoucí vlak, a vyhnul se tak pronásledování. Co naplat, hora Blaník zůstala zavřená, tak se činil, seč mohl. Spatřen byl údajně nejen v Praze, ale i v několika dalších našich městech. A na zdech a ohradách po sobě nechával značky: Byl jsem tady, Pérák! Někdy následovala i neumělá kresba muže s pružinami na botách. Ty už „údajné“ nebyly – tyto kresby se opravdu v době protektorátu u nás objevovaly a gestapo jejich původ vyšetřovalo.

V Polsku se prý říká následující hádanka: Jaká je nejkratší kniha na světě? A odpověď zní: Seznam českých odbojářů. Osobně se nedomnívám, že by to s naším odporem proti německé okupaci bylo až tak zlé, faktem ovšem je, že mytický Pérák se stal u nás hrdinou velice významným a lidem z masa a kostí zdatně konkuroval. Svědčí o tom i fakt, že ač muselo být gestapu zřejmé, že jde o výplod lidské fantazie, přesto po něm jeden čas usilovně pátralo. A některé české ženy odmítaly chodit na noční směny do továren na šicí stroje…

Pérák v obležení komiksových femme fatale REPRO MICHAL SUCHÁNEK

Pérák a divadlo

Hned po válce, v roce 1946, napsal Jiří Brdečka scénář a Jiří Trnka natočil animovaný film Pérák a SS, v němž se hrdinným odbojářem stane tak trochu nedorozuměním kominík. A fascinace Pérákem trvá dodnes. Objevil se v řadě komiksových zpracování, v roce 2009 mu bylo dokonce věnováno celé jedno (třetí) číslo prestižní Komiks Fest Revue.

A tento fenomén se nevyhnul ani divadlu. Pražské Divadlo Vosto5 uvádělo v letech 2011–2016 inscenaci Pérák s podtitulem Na jméně nezáleží. Rozhodují činy. Její pozůstatky se dají stále nalézt na internetu, stejně jako upoutávka k chystanému filmu podle této předlohy. Ten je ovšem zatím ve stadiu úvah.

Pérák a kniha

A dosud se netočí ani podle scénáře spisovatele Petra Stančíka. Autor tak scénář po příslušných úpravách vydal jako prozaickou knihu příznačně nazvanou Pérák (Druhé město, 2008).

Jaký jeho Pérák je? Především to není normální člověk, spíše jakási obdoba českého Frankensteina kříženého se Spidermanem. Vznikl totiž spojením dvou lidských bytostí a jeho nohy vynálezce obdařil speciálním zařízením, které mu nejen umožňuje pohybovat se skoky ještě kvalitnějšími, než jaké měl umět „skutečný“ odbojář, ale také chrání jeho kotníky před zlomením po dopadu z velké výšky. Nacistům tak uniká zcela hravě. Jeho ruce navíc dokážou nenápadným švihem stínat hlavy, podřezávat hrdla a vůbec všelijak znehodnocovat lidské existence.

Přiřadíme-li k Pérákovi Stančíkovy poslední romány, tedy Mlýn na mumie a Andělí vejce (Druhé město, 2014, resp. 2016), můžeme u všech těchto tří děl vypozorovat mnoho společného: zálibu v dobrém jídle a pití, lásku ke krásným ženám a dívkám a fascinaci historií. Poslední uvedený rys mnohdy přechází až k lehkonohému předvádění se ve stylu podívejte, co všechno o historii, o světě a o životě vím, které by se pravidelnému čtenáři užuž mohlo omrzet a stát se protivným a nudným. Tomu však naštěstí brání eruptivní autorova fantazie, která historii, svět a život pozvedá k výšinám příběhů, jímž by přízemní upachtěná skutečnost byla jen na obtíž. Tak například v Pérákovi nalezneme kromě popisů a nákresů skutečných německých zbraní také tajně vyvinutý létající talíř, jenž je ve vzduchu udržován levitačními schopnostmi tibetských mnichů, kteří jsou součástí jeho posádky.

Číst Stančíka zkrátka znamená ocitnout se na vypravěčské hostině, na níž se stoly prohýbají pod laskominami autorovy imaginace.

Legenda pokračuje

Pérák se ovšem neobjevuje v představách a snech romanticky založených jedinců. Objevuje se také v myslích současníků nahněvaných na křivdy tohoto světa. Svědčí o tom kresby a texty, které se v lednu 2015 objevily na zdi vepřína v Letech i na několika sloupech a nárožích v Praze a které připomínají, jak to s tím vepřínem a koncentračním táborem bylo a je. Rudé skvrny připomínají jejich prolitou krev, napsal kdosi podepisující se Pérák. Vracím se, protože je mi z toho zle. Vracím se, abych si na vás posvítil – jako když jsem poprvé promnul oči na Letné. Vracím se a vím, že to víte. Plakáty v Terezíně, Praze a Brně mi řekly, že vás viděly, napsal dál. Tento Pérák jde ovšem s dobou. Tyto texty rozeslal také médiím – e-mailem… Jak vidno, legenda pokračuje.

Můj Pérák

Postava bujného skokana tedy byla zpracována vícekrát a zřejmě ještě vícekrát bude, žije stále. Mně se ovšem v poslední době zdává o Pérákovi méně fantastickém, méně skákajícím, ale neméně odbojářsky zdatném. Vraťme se tedy ještě jednou do časů, kdy české životy spoluurčoval protentokrát, jak ten podivný útvar našinci tehdy přejmenovali. Představuji si obyčejného českého člověka, jako jste vy nebo já, asi tak šedesátníka, který se výškou, stavbou těla i názory pronášenými ve společnosti drží pěkně při zemi a moc si nevyskakuje. Je úředníkem, dejme tomu, dopravního podniku nějakého většího města a je v hierarchii onoho podniku docela vysoko. Německá okupace mu pěkně leží v žaludku, rád by proti ní i něco podnikl, ale má obavy, aby se mu něco nestalo. Slyšel o Pérákovi. Je mu jasné, jak to s jeho (ne)existencí nejspíš je, a na několik prchavých okamžiků se zasní a představí si, že by tu opravdu někdo takový byl a konal. Smutně si – jak to u nás bývá – uvědomí, že sám se jím nikdy nestane, nedokázal by to: neví, jak by si měl na podrážky připevnit pružiny, a tuší, že i kdyby se mu to podařilo, při prvním skoku, jímž by překonal metrovou hranici, by se strachy rozklepal. Pak si ale vzpomene na svůj dosavadní život, uvědomí si, jak velkou roli v něm sehrála agentura „JPP“, tedy Jedna Paní Povídala. A tak ráno v podnikové kuchyňce jen tak mimochodem utrousí, jak si lidé v tramvaji vyprávěli o tom, že Pérák je v jejich městě a že chystá akci proti německým kasárnám. A taky sabotáž v továrně. A za pár dní přidá další drb, podobný, ale před někým jiným. A pak další a další. Ví dobře, že je důležité vybrat ty správné uši. Totiž takové, které úzce souvisejí s řádně proříznutými ústy, jež k zaslechnutému přidají dalších pár podrobností vlastní produkce.

A za nějaký čas s potěšením sleduje, jak roste dobrá nálada spoluobčanů a úměrně tomu se zhoršuje rozpoložení okupantů. S hlubokým uspokojením si všimne, že u kasáren, u továrny a kolem okupačních úřadů hlídkuje mnohem víc vojáků než dřív, a dobře ví, že ti vojáci teď nejsou na frontě, aby pomáhali Říši vítězit. S radostným přitakáním přivítá přibývající množství gestapáckých aktivit a opět dobře ví, že příslušníkům tohoto nechvalně proslulého útvaru tak „jeho“ Pérák bere čas i energii k pronásledování ostatních členů odboje. A pak, jednoho dne, posilněn dvěma stopkami likéru, vyrazí do ulic s křídou v kapse, aby na zeď či ohradu napsal: Byl jsem tady, Pérák! A připojí k tomu i neumělou kresbu muže s pružinami na botách.

Nevím ještě, jak by to s takovým člověkem dopadlo. Jestli by se třeba dál osměloval a byl lapen nebo jestli by válku v poklidu přežil. Je to zatím jen takový můj nesmělý námět na malou povídku. Ale kdyby se ho chtěl někdo chopit a udělat z něho psychologické drama, výpravnou komedii nebo velkolepý muzikál, klidně mu ho přenechám.

  • Autor: Marek Pivovar
  • Publikováno: 17. dubna 2017

Komentáře k článku: Pérák mezi námi

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 8/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


18. 4.–1. 5. 2017

Číslo 8/2017 (18. 4.–1. 5. 2017)

Obsah čísla 8/2017

Slovo ...

Běloruské divadlo ve...

Vždycky mě fascinuje, když se...

Sukces měsíce

Sousoší J. V. Stalina opět...

Letenské sousoší k poctě J. V....

Dotazník

Filip Huml Král

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

O koprodukcích v opeře

V zásadě lze rozlišit dva typy...

Fejeton

Hejt od dědka

Sere mě, že mi mladý hezký holky...

Názor

O čem (ne)vypověděla ...

Program festivalu zahrnoval tři sóla,...

Kronika

Jednou větou

V sobotu 25. března se v Jihočeském...

Kritika

Havlův odkaz vlámským...

Když se světoznámý vlámský...

Zamiloval se v Ostravě

Ostravské Národní divadlo...

Ti hoši docela zlobí, ale ne...

A skutečně: v Synáčcích jsme hozeni...

Dvě sestry

Nuselská Fidlovačka se od počátku...

Zatím spíš dobrý nápad

Je, myslím, sehrát se všemi soubory...

Hvězdný prach jsi a v...

Choreograf Michal Záhora, estét s...

Španělské rytmy obrazy...

Inscenace Krvavá svatba dua SKUTR a...

Mezi pobřežími plují naše...

Operu Láska na dálku lze považovat za...

Život jako bezvýznamná hra

Divadlo na Vinohradech slaví...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 8/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Divadelní mládí v Brně

Ani letošnímu festivalu divadelních...

Rozhovor

Milan Kňažko: Některé...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miroslav Bambušek: Není...

Rozhovor o Pustině, divadle a filmu

Kontext

Krajiny zjizvených duší

Stručný obsah příspěvku zde není...

Pérák mezi námi

Je pozdní říjnový večer roku 1837....

Burza

Poděbradské dny poezie po...

Herecká asociace informuje

Podoby

Stručný obsah příspěvku zde není...

Městské divadlo Mladá...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Sergej Fedotov: Navazujeme...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Mezi sněním, politikou a...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Věra Špinarová (22. 12. 1951...

Výročí

Výročí 1.−15. května

Barušová Marie, herečka (1. 5. 1932)...

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Jára Cimrman dobývá...

Járy Cimrmana se poprvé vydal dobýt...

Fagi a divadlo

Expert – manželská etuda

Příloha

Divadelní svět Brno 2017

Program Divadelní svět Brno 2017...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 8/2017



Obsah,