Patnáct řádků… Markéty Polochové
Po premiéře Plachého Zaslíbených v brněnském Národním divadle jsem se omluvila kdečemu – nezvládnuté Františákově Nevěstě, roztříštěné Pitínského inscenaci Radúze a Mahuleny i odfláknutému Goldflamovu Německému obědu.
V neposlední řadě také nedotaženému Mikušovu Huckleberry Finnovi v Hadivadle. Ján Mikuš jako by se primárně nemohl rozhodnout, zda se zaměřit spíše na dětské publikum (kreslená iluzivní velryba, naivně zpomalená gesta) či na dospělé (nadmíra verbálních fórů, prázdný prostor). Výsledkem je prapodivný patvar: svévolný výběr nesouvislých scén prokládaných animovanými projekcemi (to vše uvedeno filmovou dotáčkou), skoky v ději, které jsou i pro dospělého diváka na hranici iracionality. Na vyprázdněný prostor je každá fantazie krátká, o tříštící se stylové jednotě nemluvě – realisticky vyvedený pokoj, již zmíněná kreslená velryba a navrch dva praktikábly symbolizující vor. Rozpačitou žánrovou a stylovou směsku zachraňují pouze hravé herecké výkony hostujícího Milana Cimeráka v titulní roli, kterému zdatně sekunduje Jan Grundman coby Zirko.
Komentáře k článku: Patnáct řádků… Markéty Polochové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
