Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    …outsideři na vlnách alternativy… (No. 3)

    NoD ožil. Po pátečním zahájení v Divadle Na zábradlí spěchal festivalový živel ovládnout prostory jemu blízké. Sobotní program …příští vlny/next wave… se odehrával výhradně v experimentům vyhrazeném prostoru NoD, který si tak rané odpoledne a večer až do dlouhé noci užil parádně. Jana Vrána ho pro začátek svázala světelným tancem, Petr Krušelnický v převleku rozvibroval jeho zdi audio-vizuálním psím labyrintem,  Arnošt Goldflam poněkud vyděsil požárem vozové hradby a Depresivní děti nakonec… Na ty ještě přijde řeč. Dočtěte do konce!

    Sobota byla vyhrazena sólovým projektům. Anebo jejich konotacím…

    Žena tančící se světlem

    Spoře osvětlený prostor se zdá být pustý. A přeci ne! Při pohledu vzhůru divák ustrne. Pod stropem je zavěšena žena. Visí nehybně jak socha. Snad je živá… Diváci se mlčky natěsní v malém prostoru u zdi, který je jim vyhrazen. Drtivá většina plochy místnosti je ponechána visící ženě – Janě Vráně.

    Drtivá většina plochy místnosti je vyhrazena visící ženě

    Náhle zhasíná světlo a v témže okamžiku je slyšet skok. Světlo se znovu rozsvěcí. Ozařuje ženu, která se vláčným pohybem pomalu svíjí k zemi. Vypadá jako květina, která si svůj rozpuk na poslední chvíli rozmyslela a chce se vrátit se v náruč ochranitelské hlíny. Světlo zapulsuje, napodobujíc srdeční tep, a uzlíčkem těla uprostřed místnosti projede energický záchvěv. A další a další pulsy a záchvěvy. V područí světla, které určuje tep jeho pohybů, se tělo zdvihá, padá a narovnává. Stále je ticho, jež neustane po celou dobu představení. Není také třeba, hudbu plně nahrazuje práce světla.

    Dokázala po celý čas zůstat u minimalistického pojetí tance

    Jana Vrána ve své Taneční improvizaci nezapře studium na taneční konzervatoři Duncan Centre. Vždyť právě slavná průkopnice moderního tance Isadora Duncan ukázala, že tanec dokáže být na zvuku nezávislý. V tomto směru je Jana Vrána její důstojnou pokračovatelkou, která se však na druhou stranu nebojí užítí i vymožeností zcela moderních. Světelná choreografie, která byla jejímu tanci rovnocenným partnerem, by mohla být sama uměleckým dílem. Vrána perfektně ovládá své tělo. Dokázala ukázněně po celý čas zůstat u minimalistického pojetí svého tance. Nepotřebovala vystavovat technickou kvalitu svého pohybu na odiv. Využívala svých schopností přesně a účelně přesně k tomu, co chtěla sdělit.

    Žena–muž, pes, obraz a zvuk

    Světlo hrálo významnou úlohu i v další performanci. Absence zvuku z předchozího představení se zde však pro diváky vykompenzovala. Celá performance, jež měla premiéru, je se jmenovala AnnA 2V2A – 50 Hz.

    Název AnnA 2V 2A – 50 Hz znamená Analogově 2 Videa 2 Audia – frekvence 50 Hz…

    Hlavní roli měl umělcův pes Zola, který vévodil vizuálním projekcím promítaným na stěny sálu i na zemi postaveným, asi sedmi či osmi televizním obrazovkám. Zvukovou stránku obstarával samotný performer Petr Krušelnický skrze mixážní pult stojícího v levé části scény, z něhož se linuly zvuky až bolestně realistické: rádio nenaladíš, vlnu nechytíš, šumům neujdeš. Krusha – jak si performer také říká – se po scéně pohyboval v elegantním ženském oblečku a s šátkem na hlavě. Z běžných nedokonalostí učinil umělecký záměr a výzvu, pro uši diváka chvílemi na hranici snesitelnosti. Stejně tak i jeho uhlazený zevnějšek „slečinky s něžným pugétem v ruce“ dával tušit pravou dívčinu identitu. Prokázalo se to ve chvíli, kdy jmenovaná počala pantomimicky stěhovat parodicky těžká břemena nebo když na židli usedla sice v krátké sukni, ale neomylně „chlapským“ způsobem.

    Uhlazený zevnějšek „slečinky s něžným pugétem v ruce“ dával tušit pravou dívčinu identitu…

    Krušelnický je výraznou osobností pohybující se svou tvorbou na pomezí performance, tance, experimentálního divadla a audiovizuálních technik. Připomeňme, že po studiu taneční konzervatoře Duncan Centre (kde studovala i Jana Vrána) vystudoval HAMU u prof. Ctibora Turby, který se na loňské …nw… stal nositelem pocty Živoucí poklad. Divadlo MeetFactory, kde Petr Krušelnický dnes působí  nejvíc, se představí i na brněnské …nw…, kde uvede svoji inscenaci Silní (premiéra 28. 2. 2011), kde Krušelnický účinkuje též.

    Živý Živoucí poklad žije i na jevišti

    Prý se nestává, aby Živoucí poklad vyšel na scénu změřit síly s mladými umělci. Arnošt Goldflam si proto dal záležet, aby na jeviště vběhl tanečním krokem a ukázal, že páteční Pocta …nw… za celoživotní dílo vůbec neubírá jeho divadelní životaschopnosti na síle.


    Živoucí  poklad poprvé na …next wave… živě

    Po téměř nebo úplně neverbálních představeních plných fantaskních světelných efektů a podivného zvuku byl laskavý hlas skvělého vypravěče Goldflama vítaným zpestřením. Připravena byla one-man improvizace na téma Napůl pravda, napůl lež.

    Představení se mělo – jak sdělil Godflam během své produkce – původně jmenovat Úchyl, ale nakonec se jmenuje Náš národní hrdina… Za nepřerušeného vypravování si přináší Goldflam nezbytné rekvizity, aby divákovi se svým laskavým úsměvem mohl naturalisticky ukázat, jak to vypadá, když žábě rozříznete bříško nebo když pitváte kočku zaživa. Hrdina vyprávění byl totiž „nadán a posedlý obrovskou zvídavostí“ již od doby, kdy vylezl z maminčina lůna. Díky této jeho vlastnosti došlo i na praktické ukázky lidské anatomie v její genderové pestrosti. O výtvarnou stránku představení se – oproti tradičnímu Goldflamovu spolupracovníku při těchto produkcích Davidu Cajthamlovi, který byl se svou hudební skupinou v Moskvě – kompletně postarala Arnoštova manželka, scénografka Petra Goldflamová-Štětinová.

    Bylo mi líto, že si vypomáhal příliš velkou spoustou „veselých“ rekvizit…

    Představení bylo určeno dospělým divákům. Maminka jediného dítěte v sále – desetileté Rozárky – byla proto v průběhu instruována, kdy má své ratolesti zakrývat oči a kdy uši. Bylo to vskutku na místě, neboť tělesný naturalismus byl poměrně… naléhavý. Zrovna u Arnošta Goldflama, který je znám tím, že si vystačí sám se svými vypravěčskými schopnostmi, to leckoho překvapilo. Bylo mi až líto, že si vypomáhal příliš velkou spoustou „veselých“ rekvizit, které by stejně – ne-li líp – dokázal využít leckdo jiný, a nevěří síle a osobitosti vlastního vyprávění.  Nicméně coby Živoucí poklad dokázal, že se ani po pátečním veřejném poctění nebojí o ztrátu své důstojnosti a vystřihl na pódiu dvě skvělé písně, zaníceně se doprovázeje na plastovou dětskou kytárku…

    Divák je od slova „zapojit se“

    Vrcholem sobotního večera bylo premiérové uvedení projektu Velké zrcadlo. Velké zrcadlo by bylo vrcholem snad jakéhokoli večera. Velké zrcadlo by bylo vrcholem kterékoli části kteréhokoli dne.

    Projekt je určen pro přesně 50 herců

    Velké zrcadlo v podání souboru Depresivní děti touží po penězích je projektem, který je vskutku alternativní. Dokázal „postavit na hlavu“ snad všechny zažité představy o vztahu diváků a herců, jeviště a hlediště a vůbec průběhu divadelního představení. Zároveň si ale vystačí se zcela obyčejnými rekvizitami, klasickým divadelním prostorem, diváky a herci. Aby se z diváků na chvíli stali herci a z herců diváci – to není nic tak převratného, řeknete si. Víte co? Běžte navštívit Velké zrcadlo a zmlknete!

    a pro 50 diváků

    Projekt je určen pro přesně 50 diváků. A pro 50 herců… Tušíte? Já jsem netušila, o to více jsem si představení užila. My – diváci – si chodíme na představení jaksi inkognito, s představou, že nás někdo bude bavit a my u toho můžeme dělat cokoli. Zívat, smrkat, žvýkat. Políbit souseda.

    Nemohu prozradit, co mě přimělo obejmout neznámého spoludiváka ani vytahat kameramana za uši. Zvednout se uprostřed představení a jít si před diváky zatančit. Bylo by to nefér vůči hercům i vůči vám, čtenářům, ale současně i možným dalším divákům tohoto projektu. Stojí za to, běžte si divadlo-nedivadlo vyzkoušet sami.

    Velké zrcadlo je vskutku alternativní…

    Depresivní děti mě zcela a naprosto nadchly. Skvělý nápad, 50 ochotných herců, 50 naivních diváků – a zážitek je nezapomenutelný. A proto – nenechte si ujít jejich dnešní (nedělní) představení od 19h či reprízu 22. října v 19.30 v brněnské Huse na provázku. A kdybyste se na tato představení nedostali, vyzkoušejte některý z jejich dalších počinů, například Kulturštrůdl nebo Reliquiarum.

    Nene! Ta chvála vůbec není proto, že jsem na konci představení dostala od svého alter ega květinu!

    (Snínky VOJTĚCH BRTNICKÝ)


    Komentáře k článku: …outsideři na vlnách alternativy… (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,