Obejít se nedá aneb Odkaz Henryka Jurkowského
Polský divadelní kritik, historik a teoretik, specializující se na loutkové divadlo, dramatik, překladatel, profesor loutkářských fakult vysokých divadelních škol Ludwika Solského v Krakově a Aleksandra Zelwerowicze ve Varšavě Henryk Jurkowski zemřel v neděli 3. ledna 2016 ve spánku s rozevřenou knížkou v klíně. Předpokládám, že taky rozečtenou. Bylo mu bez 16 dnů 89 let.
Henryk Jurkowski byl inspirátorem loutkářů na celém světě (snímek z diskuse na loutkovém festivalu v polském Opole) FOTO ARCHIV OTLiA
Karel Makonj
Když v roce 2006 přebíral z rukou tehdejšího rektora AMU doc. Iva Mathé Zlatou medaili AMU, stálo ve zdůvodnění: Za celoživotní přínos světovému loutkářství a jako uznání jeho významného a inspirujícího vlivu na vývoj českého loutkářství v období rozmachu divadla loutky a herce. Ne, že by to nebyla pravda, ale přivlastňovat bychom si ho asi neměli, on byl totiž inspirátorem loutkářů na celém světě. Evropou cestoval křížem krážem. A mnohokrát. Jeho hlavním polem činnosti byla teatrologie, především ta se zaměřením na loutkové divadlo – přes jeho veškerou práci organizační, dramaturgickou, překladatelskou a pedagogickou.
Zajímavé a zvláštní na něm bylo, že si loutky velmi považoval a přitom se stal téměř programním teoretikem „divadla loutky a herce“, té syntetizující formy, kterou sám označil jako „třetí druh divadla“. Myslím, že v tom není rozpor. Existenci loutky odvozoval z pohřebních a iniciačních rituálů, z onoho craigovského znázorňování „bohů a démonů“ a také skutků zemřelých. Tedy něčeho, co bylo herci rituálně nepřístupné, a přesto ve svých Dějinách loutkového divadla vyzdvihoval, hledal a nacházel právě období, kdy se loutka dostávala do jevištní konfrontace s hercem. Jako by si chtěla potvrdit svou výjimečnost a odlišnost právě konfrontací s něčím tak pomíjivým a pozemským, jako je – herec. Když jsem pročítal tyto dějiny poprvé během svého pohostinského režírování v polském Lublinu, uvědomoval jsem si, jak právě touto metodou se Jurkowskému daří zasadit loutkářství do širšího kontextu vývoje divadelního umění, což jsem považoval a považuji za velmi potřebné, ba nutné.
Zhruba v poslední čtvrtině svého života se Jurkowski začal zabývat i souvztažnými a přesahovými tématy, jako například proměnami herectví vůbec (Herec v roli demiurga), obsáhlou studií E. G. Craig, či proměnami vizuality v čase nazvané příznačně Proměny ikonosféry s podtitulem Vizuální kontext divadelního umění, jež mu v roce 2010 vydalo NAMU v Praze. V této souvislosti se sluší dodat, že již v roce 1997 vydalo Nakladatelství Studia Ypsilon sborník Jurkowského vybraných studií pod názvem Magie loutky. A nezbývá než dodat, že se k těmto studiím studenti KALD DAMU vracejí dodnes.
Škoda, že se nepodařilo realizovat analogickou antologii české loutkářské dramatiky po vzoru Jurkowského obsáhlé Antologie klasických textů loutkového divadla z let 1999/2000. Ani přeložit tuto antologii, ve které bychom nalezli texty takových autorů, jako byli B. Jonson, S. Foote, L. Tieck, M. Sand, M. Maeterlinck, A. Jarry, A. Schnitzler, O. Kokoschka, E. G. Craig, F. G. Lorca, M. de Ghelderode a další.
V novém tisíciletí si Jurkowski už příliš nepotykal se současným postmoderním loutkářstvím. Loutka pro něj zůstávala stále spíše posvátným znakem než pouhým autentickým objektem, ale přesto za svůj život pro nás zanechal několik zajímavých definicí loutkového divadla. V nich je loutka vždy označována za subjekt, nikoli objekt. Nakonec konstatoval, že dnes by již muselo existovat tolik definicí loutkového divadla, kolik je individuálních tvůrčích konceptů jednotlivých loutkářů. To považuji za sportovní a chlapské konstatování – a přiznání priority praxe před teorií.
Nerad bych však končil nějak neuctivě – naopak, domnívám se, že Jurkowského studie budou dlouho inspirovat i nové generace loutkářů, jejichž tvorbu si dnes dokážeme jen stěží představit. Vymezovat se však vůči odkazu tohoto teoretika budou muset. Obejít se nedá. Nebo jen k jejich vlastní škodě.
Na závěr mi dovolte citát jako jeho odkaz: Dějiny loutkového divadla si můžeme představit jako dějiny práv, která člověk loutce udílí. Vztah loutkáře k loutce byl a je velmi podobný vztahu divadelních umělců k jevištní postavě. Dokonce se zdá, že krize loutky jako samostatného subjektu je časově shodná s postmoderní krizí jevištní postavy. Dokud si jevištní postava uchovávala integritu, loutka mohla být jejím vizuálním ekvivalentem. Když se s jevištní postavou začalo experimentovat, začalo souběžně i analyzování povahy loutky, což vedlo k jejímu zpředmětnění. (Interakce subjektu a objektu v současném loutkovém divadle, 1994.) Není to přesné a výstižné?
Popřejme Henryku Jurkowskému, aby si teď našel čas a zahrál si sám nějakou rituální stínohru s loutkami na motivy svého života. Podobně jako si přál G. K. Chesterton, že si v nebi zahraje loutkové divadlo o boji svatého Jiří s drakem.
Komentáře k článku: Obejít se nedá aneb Odkaz Henryka Jurkowského
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
