Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O talentu a kontaminaci hnusem

    Ačkoli se neustále mluví o potřebě kritického myšlení, pozorujeme, jak tuto schopnost sociální sítě doslova znemožňují. Kritické a relevantní informace v oblasti kultury nenápadně z médií mizí a na jiných platformách se tyto informace pro změnu nezadržitelně prolínají s byznysem. Uvedu příklad. Když jsem psala úvod do katalogu k české sbírce Benetton (cílem je ve všech zemích světa nasbírat malé obrazy předem daného formátu a vytvořit unikátní marketingovou sbírku), snažila jsem se vyjádřit, proč takové projekty nemohou dopadnout dobře a proč jsou k nim samotní umělci skeptičtí. Chtěla jsem tím také komentovat kolísavou úroveň výsledku, jenž vznikl na základě práce italské kurátorky, která nedokázala místní přesvědčit a navíc na to měla velmi krátký čas.

    Vznikl neprofesionální paskvil a to je situace, která se nyní na scéně rozmáhá jako virus. Stále víc a víc amatérů se domnívá, že umění rozumí, nebo spíš ho mají rádi a občas si ho kupují; zakládají si pseudogalerie, tlačí se do médií a prostřednictvím sociálních sítí utvrzují ostatní spoluobčany v tom, že ti skuteční profesionálové se přece mýlí. Amatérismus proniká do veřejných prostor a úředník tomu nebrání, nenechá si totiž poradit od znalců a radši se dá zřejmě zkorumpovat (velmi špatné sochy v Praze od Anny Chromy nebo třeba zateplení historické budovy v Kamenných Žehrovicích, ale takových příkladů jsou tisíce!). To jsme u architektury a umění, veřejný prostor je ale vizuálně kontaminován mnoha a mnoha dalšími sajrajty a společnost vůči nim přestává být všímavá; proto je profesionalita málo žádaná a smiřujeme se s odpadem.

    Tím jsem dospěla k tomu, jak potřebné jsou instituce, které v oboru pracují profesionálně a kvalitně, a jak je důležité, aby je stát podporoval, stál za nimi a respektoval je. Což, jak víme, se neděje dostatečně a příslušné instituce o tom na veřejnosti nemluví, protože jsou státem zřízené, závislé a poddané. Autocenzura se šíří, poslušnost se vyplácí, konexe fungují. Živá a zajímavá kultura se pěstuje v alternativních institucích a možná zamíří do undergroundu.

    Ne, to je přehnané. Potvrzuje to nedávno otevřená a veleúspěšná a dobrá prezentace Krištofa Kintery, která je v pořadí stou výstavou Galerie Rudolfinum, instituce, jež pro profesionalitu zdejšího výtvarného provozu udělala důležitý a zásadní kus práce od roku 1994. Před půl rokem jsem chválila Národní galerii, která na jaře otevřela výstavy několika světových hvězd, nyní při příležitosti malého výstavního výročí Rudolfina je potřeba připomenout, jak nevídané výstavy se zde podařilo realizovat. Z celé historie jmenujme ty nejlepší a možná v dnešní době a situaci zcela neopakovatelné: Louise Bourgeois, David Rabinowitch, Along the Frontier, Jiří Georg Dokoupil, Anděl, anděl, Cindy Sherman, Nan Goldin, Rineke Dijkstra, Neo Rauch, Já, bezesporu, Bernd a Hilla Becherovi, Jake a Dinos Chapman, Ana Mendieta a celá řada dalších.

    Kintera je prototyp autora, jehož tvorba je chytlavá a srozumitelná napříč časem, místem i věkem diváka. Jeho výpovědi pracují se současnými technologiemi a věcmi, které nám pomalu přerůstají přes hlavu: tuto ambivalentní symbiózu s technickým odpadem a její důsledky neumíme odhadnout a Kintera nás na to vtipně upozorňuje. Jeho sondy do normálního života jsou humorné i výhrůžné, a jak je po letech vidět, i když technologie stárnou rychle, Kinterovy objekty jsou nadčasové. Jeho kritické i cynické komentáře nejsou jen realizací dobrého nápadu, jde o kvalitní umění, které je poučené dějinami oboru a vyfutrované skutečným talentem.

    Ráda bych se tady věnovala i dalším kvalitním projektům a institucím, kterých vedle těch amatérských najdeme po celé republice také dost, abych nebyla jen negativní. Potřebují ale více oficiální podpory, protože kvůli nízkým rozpočtům na ně nebývá vidět. Ani osvícený sponzor nemůže zastupovat kulturní politiku státu. Zkusme si přečíst programy politických stran, co nám o správě kultury řeknou.

    A jak to dopadlo s mou nezávislostí v případě sbírky Benetton? Když mně osobně pan Benetton poslal e-mailem dopis, v němž mě vyzývá přepsat text, protože on se na české výtvarné scéně vyzná líp než já a také ví, že negativní kritický text jeho katalogu na trhu neprospěje, odpověděla jsem, že na znění trvám. Dlouho se nedělo nic, ale nakonec jsem vyhrála. Text byl otištěn v původním znění. Nebyl totiž honorovaný.

    Ještě ale zpět ke Kinterovi. Prý se ho někdo z médií tázal, jestli je pravda, že kandiduje na prezidenta. Mohl by: kromě toho, že má talent, je přirozeně skromný a není macho.

    Krištof Kintera: Nervous Trees. 7. září 2017 – 26. listopadu 2017. Galerie Rudolfinum. Kurátor David Korecký.


    Komentáře k článku: O talentu a kontaminaci hnusem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,