Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Karel Dobrý: Zedník může svou zeď zbourat, ale co já?

    Stává se mi zřídka, abych měl z představení takový zážitek, že zatoužím udělat s jeho protagonistou rozhovor. Stalo se v suterénu Veletržního paláce, kde se zabydlelo dnes nejprogresivnější činoherní uskupení pod srdnatým názvem Studio Hrdinů. Podle výjimečné Sorokinovy prózy zde inscenovala Kamila Polívková Den opričníka s Karlem Dobrým v titulní roli.

    Karel Dobrý

    V titulní roli nešťastného monstra v inscenaci Kamily Polívkové Den opričníka ve Studiu Hrdinů FOTO TEREZA HORÁKOVÁ

    Pamatoval jsem si jej z Divadla Na zábradlí, zejména z Pitínského inscenací – Jádro věci podle Grahama Greena, Mnouchkinové Táňa, Táňa anebo Bernhardův Divadelník. V posledních letech jsem zaznamenal jeho stoupající herecký kredit, jemuž jsem rád věřil, ale až do zmíněného večera ve Studiu Hrdinů si neuměl představit, co za ním stojí. Den opričníka, Církev (podle Celina) jsou i zásluhou Dobrého mimořádných výkonů inscenace, které by měli vidět všichni diváci, otrávení konvenčností drtivé většiny pražských scén. S Karlem Dobrým jsme se sešli v holešovické kavárně Liberál, kde mi ze své rozporné osobnosti Jackylla a Hydea ukázal svou vstřícnou, inteligentní, nezakrytou tvář.

    Dětství bývá pro náš další život určující. Když jste s režisérkou Kamilou Polívkovou připravovali Den opričníka, říkali jste si, jaké asi mohl mít tenhle monstrózní, nešťastný zlosyn dětství?

    Až takto cíleně jsem neuvažoval, hodně podnětů jsem ale čerpal ze svého vlastního dětství, které docela úzce tematicky souviselo. Myslím tím dětství v hlubokém komunismu anebo čtyři roky v ruské škole v Sýrii.

    K současné Sýrii se doufám dostaneme, ale jaká byla před třiceti lety?

    Prožil jsem tam nejhezčí roky dětství, tenkrát se mi jako dvanáctiletému klukovi otvíral svět, viděl jsem, jak co nevidět začne můj vlastní život – a v tu chvíli jsem se vrátil do pražských Vysočan.

    Jiří Černý, Kateřina Winterová a Karel Dobrý

    Jiří Černý, Kateřina Winterová a Karel Dobrý v inscenaci Davida Radoka Troilus a Kressida v Národním divadle FOTO MARTIN ŠPELDA

    Svatebním dárkem v Sýrii

    Zkuste mi popsat vaše tehdejší dojmy z cizího světa, představuji si nějaký prašný dvůr…

    Ne, ne. Moji prarodiče, kteří mě vychovávali, měli jako čeští technici k dispozici vcelku luxusní bydlení, ale samozřejmě k ruské škole vedla prašná cesta, jenomže plná rozkvetlých oleandrů, mandarinek, pomerančovníků, citroníků. Když jsme tam přijeli, existovaly jen dvě možnosti, buď ruská anebo francouzská škola, ta ale z politických důvodů nepřipadala v úvahu, a tak mě šoupli do ruský. Uměl jsem rusky jen děkuji a dobrý den, hned první hodinu prvního září jsme měli psát, respektive opisovat písmena z tabule. Já jsem to nepochopil a dostal přes držku.

    Prosím? A od koho?

    Facka od učitelky: koncentruj se na tabuli. Nerozumíš, ale kreslit snad umíš, ne? Už nevím, co na mě tehdy křičela, ale nafackovala mi a já začal obkreslovat písmena azbuky, kterou jsem neznal. A takhle den po dni probíhala klopotně moje výuka ruštiny. Do půl roku jsem zhubnul o deset kilo a doktor postavil naše před rozhodnutí. Buďto vezmete kluka domů a vzdáte další tři roky práce v cizině, anebo budete riskovat, jestli se to nezlomí a on to zvládne. Naši to riskli, rusky jsem se touhle brutální výukou naučil a díky intenzitě práce se i zocelil a začal se v tom pro mě zábavném světě plném extrémů rozkoukávat.

    Kromě ruštiny a kvetoucích oleandrů, co se vám ještě vybavuje?

    Silné zážitky setkání s konkrétními lidmi, zahradníkem, uklízečkou a kuchařkou v hotelu; děti na ulici, které nás školáky ve stejnokrojích nesnášely a denně nás napadaly šutrama, praky. Mého jediného českého kamaráda Aleše Budína trefily vzduchovkou málem do oka, takže pak s námi musel chodit voják s kalašnikovem. Přesto mě ty země – Jordánsko, Libanon, Sýrie okouzlovaly, i když jsem se ztratil, zažil tam ostrou střelbu, nebo mě i dvakrát unesli. Jako skoro bělovlasý blonďáček jsem pro ně představoval nevídaný úkaz.

    Takže vás neunášeli jen kvůli prachům?

    Prvně asi kvůli kšeftu mě ukradly beduínky v pohraničním městečku jménem Malý Libanon, což byla tři kilometry dlouhá díra plná plechových baráčků, kde se kšeftovalo se vším. Děda mě ale zachránil, vytáhl z boudy a se sprškou kamení jsme ujeli. Podruhé si mě chlap hodil na ramena a odnesl do mešity jako svatební dárek své nevěstě. Byl jsem sice šest hodin nezvěstný, ale já si ten opojný zážitek užíval.

    Jestlipak jste už dost ostře vnímal odlišnosti arabského světa?

    Ale ano, vnímal jsem rozpor křesťani versus muslimové, ačkoli právě v Sýrii, třeba ve skalních městech uprostřed pouště, žili v porozumění vedle sebe židé, pravoslavní, katolíci, muslimové. Atmosféra Vánoc na takovém místě byla úžasná. Arabský svět jsem měl moc rád, až teď se na něj koukám s obavami. Vůbec nepochybuji o tom, že se také dokážou proměnit ve fanatiky, kteří, když je vrchní duchovní pošle do svaté války, tak popadnou zbraň, pro začátek se rozhodnou exemplárně vyhodit do vzduchu třeba Prahu, a pak jsou schopni zahubit celou zeměkouli.

    Vzdálili jsme se od vaší postavy opričníka. Jakkoli jde o silně nadsazenou karikaturu, současně pro mě představuje i hrozivou esenci ruského člověka. Jak vy jste si ho vyložil?

    Podle mě to je zlomený člověk. Nevím, jestli to je dost zřetelné z toho, jak ho hraju. Klidně bych ho viděl skoro jako sirotka, který se dětstvím těžce protloukal, začal kouřit v pěti letech, vyrůstal na ulici anebo někde na ruském venkově a úskokem pronikl až do gardy gosudarovy. Do detailů jsem to nedomýšlel. Přistupuju k jeho postavě spíše intuitivně, využívám své vzpomínky, své vědomosti, které jsem načerpal ať v literatuře, anebo úplně nahodile, a z těch všech zkušeností šroubuju dohromady tohle zvláštní monstrum, které je možné zpodobnit až hravým způsobem, aby i ta hrůza mohla zapůsobit svou zvrácenou přitažlivostí.

    Tahleta zvrhlá zábavnost a krutá ironičnost udává tón už v Sorokinově předloze, pro mě nejlepší jízlivé satiře, kterou jsem za posledních dvacet let četl…

    Jenomže já si přečet prvních deset stránek a hned mi bylo jasné, o čem to je, a rovnou Kamile Polívkové řekl, nezlob se, já na to nemám nervy číst takový drásavý věci. Přečtu si až finální podobu dramatizace a tu budu brát jako hlavní kostru. Od začátku jsem se pral s nechutí takové téma dělat. Jednak jsem už různé sadisty, usurpátory a ničitele ztvárnil v tolika podobách… a kromě toho se ani v televizi nedívám na dokumenty o koncentrácích, ani na válečný film do kina nepůjdu.

    Karel Dobrý a Roman Zach

    S Romanem Zachem v inscenaci Buzní kříž podle Witkowského románu Chlípnice (r. Miroslav Bambušek) FOTO ARCHIV MEETFACTORY

    Proč ne? Snažíte se realitu vytěsňovat?

    Nesnažím, naopak ji vnímám až moc. To prostě dneska nejde nevědět, neslyšet, nic takového jsem neřekl. Od určité chvíle svého života se ale snažím přistupovat k realitě věcně, bez emocí. Kdybych si knihu přečetl, budu se do ní zbytečně emocionálně zaplétat, stála by mě spoustu času a energie, to raději půjdu naštípat dříví. Zmiňoval jste třeba dnešní situaci v Sýrii, jako bych se od ní chtěl citově odříznout. Na to se můžete koukat s úžasem, anebo s hrůzou, prvních pár týdnů jste v šoku, když to ale trvá už několik měsíců anebo dokonce let, tak tomu můžete jen bezradně přihlížet, anebo se sebrat a jít pomáhat zásobovat uprchlíky. Ale teď – který, koho přesně… Od Františka Langera jsem kdysi četl úvahu o žebrotě, jestli hodit nebo nehodit žebrákovi drobný, když ho míjíte na ulici. Dospěl k tomu, že to je skoro jedno, podstatné je nenavazovat s ním osobní kontakt, rozhodně si neslibovat vděk, ale ani se netrápit výčitkami, pokud mu nepřispějete. Možná to je chabý příklad, ale je v něm jisté řešení.

    Jak jste tedy ten emocionální odstup v případě opričníka překonal?

    Především díky Kamile, její důvěře a jejímu klidu, s kterým přecházela mou hysterii a nechuť. Scházeli jsme se a povídali si už od prosince, ale zkoušet začali až druhý týden v lednu. Dobrali jsme se tak nějakého výsledku, ale abych pravdu řekl, nejsem schopen si představení tzv. herecky užít. Nedokáži si plně uvědomit, jakým způsobem celek působí, a jenom to, že máme plno a lidé tleskají, je pro mě jistou zprávou, že se nám něco povedlo.

    Permanentní trapas

    Pojďme se vrátit k vašim hereckým začátkům. Tehdy jste trochu připomínal svou hlavou sympatizanta hnutí skinheads…

    Však mě taky jednou děti na Smíchově zmlátily…

    Vás? Děti?

    I od dětí, když jich je deset, může velkej chlap dostat na držku. Jsou jako piraně, zakousnou se a už nepustí. Faktem je, že mě tou dobou uhranul ruský Těatr Děrevo, ale neměl jsem s nimi, krom jednoho týdenního workshopu, vůbec nic společného. Akorát jsem o nich hodněkrát žvanil, tak to mohlo tak vypadat. Pokoušel jsem se za každou cenu naplňovat jejich formu v domnění, že něco cvičím, ale jak se posléze ukázalo, bylo to, jako bych doma dělal kliky s tlesknutím. Fascinovali mě lehkostí svých klauniád, v jednu chvíli třeskutě rychlá řachanda, najednou vystřídaná pohybem jakoby z jiného vesmíru. Řekl bych dneska, že spíš ventilovali můj tehdejší sklon k fanatismu, protože byli ve všem absolutní, naprosto odevzdaní, s životním nasazením komunity, do níž jsem nikdy nepatřil. Zkrátka čisté okouzlení, které jsem zneužíval proti pedagogům a spolužákům jako nástroj vzdoru: podívejte, takhle se dělá revoluční divadlo, a ne tyhle sračky, co nás učíte. Na to konto jsem i opustil školu někdy začátkem čtvrťáku. Absolvoval jsem v Gombrowiczově Svatbě, kterou režijně dodělával Petr Lébl. Ale ještě k Děrevu. Shodou okolností jsem se před dvěma lety sešel s Antonem Adasinským na natáčení ruského filmu Faust Alexandra Sokurova. Prý vznikl úžasný film, tak jsem zvědavej.

    Přesto – jak se po jevišti pohybujete, jak svým tělem mluvíte, to jsem připisoval právě vaší někdejší zkušenosti s Děrevem.

    Je to trochu jinak – než jsem se dostal k činohře, chtěl jsem být klaunem. Pak jsem se přeonačil na pantomimu, to bývala taky moje církev. V Braníku Hybner, Polívka, na Zábradlí Fialka, Kaftan. Už od dětství jsem tíhnul k nonverbálnímu divadlu. A dodnes mám potřebu se zvláště na velkém jevišti do toho opřít, fyzicky investovat, abych každé gesto poslal až do poslední řady i za cenu, že na prvních šest řad může působit přehnaně. Snažím se už i trochu ovládat, jsa poučen, že někdy méně je více, ale onen vnitřní přetlak zůstává. Stejně tak je pravdou, že kdyby se můj děda dožil vyššího věku a dovedl mě až do dospělosti, jsem si jist, že bych se hercem ani mimem nebo klaunem nestal. Děda měl velký talent učit děti, vzdělávat, vysvětloval matiku, chemii i noty tak poutavým způsobem, že se člověk nebál do těch světů vstoupit. Moje babička po jeho smrti rozhodla, že k divadlu absolutně nesmím, že budu inženýr. Dokonce ještě v době, kdy mě přijali na DAMU, jezdila za některými pedagogy, ať mě neberou. Na čas mě i jako komedianta vyhodila z domu. Dneska už ji naprosto chápu, ale tenkrát jsem na ni bohužel nedal. Mohl jsem mít aspoň nějakou existenční jistotu a trochu si sám sebe vážit. Takhle je člověk vystavenej permanentnímu trapasu.

    Dovolte hloupou otázku. Proč byste chtěl být někým jiným, když pro herectví máte všechny předpoklady?

    Jenomže v herectví se skrývá problém, že se pořád musíte zabývat sám sebou, a to jsem dříve netušil. Měl jsem před sebou ideál herectví jakože poslání, herectví coby veřejný, iniciační obřad, a nějakých vedlejších účinků se nebál. Tahleta až posvátná úcta z možných katarzních divadelních zážitků už naštěstí opadla. Snažím se divadlo brát jen jako hru a technickou disciplínu, která se za určitých mimořádných okolností může stát svého druhu kouzlem, může se dotknout nadvědomí.

    Máte se rád?

    Mám rád své děti, ale sebe? Jak kdy. Když se něco podaří, pak ano, v opačném případě ne, asi jako každý druhý. Za své herectví se po rameni neplácám. Když zedník postaví křivou zeď, může ji zbourat a postavit znovu, když mně někdo řekne, že jsem úplně vedle, tak se sám nezbourám a jenom se zpotím hrůzou, aby se to příště neopakovalo.

    Myslím, že nyní máte za sebou skvělé období, ale rád bych se ještě vrátil k vašemu někdejšímu angažmá v Divadle Na zábradlí. Když se na něj dnes podíváte z odstupu…?

    Z odstupu? I tak to je trochu otázka na tělo, protože jsem za těch jedenáct let dost času promarnil, slušně řečeno, tedy prochlastal a probordelil, ale zároveň i prozkoušel, i když i ta práce tím byla poznamenaná, vztahy s kolegy, s administrativou. Celé to moje angažmá pak eskalovalo po smrti Petra Lébla, to už pak byla z mé strany čirá hrůza vůči okolí. Ale upřímně – moc si z toho nepamatuju. Samotná práce mě těšila, jak se Zdeňkem Pitínským, tak samozřejmě s Petrem Léblem, Jiřím Pokorným a Honzou Nebeským. Zábradlí znamenalo pro ty kousky, které se nám dařily, perfektní pódium, takže jsem si tehdy říkal, co je proti nám třeba Národní divadlo. Ale dneska, když v Národním hraju, bych oba prostory v pohodě postavil vedle sebe. Magie obou prostorových dimenzí je pro mě stejně krásná.

    Obávám se, že se všech herců, kteří prošli Zábradlím za Petra Lébla, ptám na to samé: opravdu jste si nevšimli jeho nemoci?

    Věděl jsem, že deprese může člověka zlomit, věděl jsem, co je mánie, ale na Petrovi jsem takové propady nepozoroval, a když už, přičítal jsem je přemíře alkoholu nebo přepracovanosti v kombinaci s prášky. Petr byl ve velmi úzkém kontaktu se všemi lidmi, se kterými spolupracoval, a taky je na sebe dokázal přitáhnout a upoutat. Pro něj ti lidé byli doslova drogou a jak se dá droga ukočírovat, to všichni tušíme. Když třeba vědec zjistí, že na amfetaminu mu to dobře pálí a začne vymýšlet objevné rovnice, začne brát víc a víc, aby toho víc vymyslel, a nakonec se zhroutí, protože už jako člověk nemůže dál. Petr jistě měl své vnitřní sny, které chtěl realizovat, ale proč jej zavedly tak daleko, o tom nedokážu spekulovat.

    Karel Dobrý, Richard III.

    S Evou Salzman­novou v inscenaci Richard III. na Pražském hradě v rámci Letních Shakespearovských slavností (r. Martin Huba) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Démoni jsou v alkoholu, ne ve mně

    S režisérem Nebeským spolupracujete dodnes. V čem si rozumíte?

    Honza má vždycky zcela jasnou představu, a kolikrát ten jeho inscenační klíč působí až banálně, jenomže v té jednoduchosti je rozpuštěna veliká znalost literatury, která s tématem souvisí. Vyhovuje mi, že směřuje k jednoduchosti jako takové, protože nesnáší divadlo v jeho konvenčních podobách, a proto se snaží hledat cesty jinudy. Ne proto, aby byl originální, ale aby se prapůvodní myšlenka, proč se ta která věc inscenuje, obnažila do co možná nejčistší podoby.

    Kdy jste si v sobě povšiml běsů a démonů?

    Já vůbec nemám pocit, že by ve mně bydleli nějací démoni, ti jsou v alkoholu a ve vás se pak probudí a řádí. Vy se ptáte na věci, které jsou dílem způsobené pověstí, kterou si člověk vydobyl intenzivním pobytem v nočních zařízeních, dále to je dojem, k němuž jsem přišel hraním určitých typů postav, a zbytek dodaly kuloáry. Co na to můžu říct? Když se ožeru, chovám se jako hovado, tomu se ale snažím vyhýbat, protože mám opravdu blbou opici. Běsi a démoni… Přežil bych i v kriminále, protože když musím, normálně se sžiju s okolím. Za svůj život, podtrženo sečteno, jsem tři a půl roku strávil od dětského věku po různých nemocnicích. Můj nejdelší, nepřetržitý pobyt trval půl roku, nesměl jsem opustit lůžko a vedle mě se střídali lidé, které jsem si nemohl vybírat, a také jsem tyhle útrpné věci zvládl. Já jsem docela sociálně zdatnej, akorát na to zapomínám, když se ožeru a stanovené hranice opustím.

    Možná už poslední téma. Po letech na volné noze zas stojíte u velmi slibného zrodu nového divadla Studia Hrdinů…

    Počkejte, pro mě to není být u zrodu, to není přesné. Jedenáct let na Zábradlí, pak několik let v Komedii, mezitím řada jiných věcí, kdy jsem se věnoval i muzikálovému, seriálovému hraní, abych zajistil živobytí, začínali jsme s Miroslavem Bambuškem v La Fabrice, v NoDu, s Honzou Horákem a Michalem Pěchoučkem v MeetFactory, a pokaždé se ty nové divadelní prostory zachovaly macešsky. To je peklo něco nastudovat, a pak hrát jednou za tři měsíce, někdy se mezera protáhne na půl roku a vy se texty učíte jakoby znovu, od píky. Pracujete ve velkém stresu a já jsem najednou pocítil strašnou nechuť a na tři roky v hraní hodně polevil. Byl jsem utlučenej tím, jak jsem po letech na volné noze musel dělat všechno, abych uživil rodinu. Dokonce jsem podléhal utopické představě, momentální touze vypálit raději z města ven a žít někdy z ruky do huby, z pole, co se vypěstuje. Tehdy mě Horák a Pěchouček vytáhli z bažiny divadelní prázdnoty. Řekli ne, ty jsi herec, my jsme ti tohle napsali, za dva týdny začneme zkoušet ve Veletržním paláci, ve Studiu Hrdinů. Bránil jsem se, že nechci, hrozná odpovědnost, ale brzy mě Církev podle Célina začala bavit, a to jsem ještě netušil, že mě čeká nějaký Opričník. Pravdou je, že v jiném divadle by už střečkovali a hysterčili, jak to, že ještě neumíš text. Ale oni, že mi věří, a nakonec se také nic spíchnutého na poslední chvíli neodehrálo. Podobně i Kamila mě nastartovala svým idealismem, který vůbec není zaslepený, naopak umí velmi kultivovaně, inteligentně a hezky korigovat a zároveň není pyšná, aby za každou cenu prosazovala své představy. U všech si navíc cením toho, že hlídají hranici, aby se člověk nepodbízel. Když hrajete roli o tolika polohách, tak se sám neuhlídáte. Můžete snadno sklouznout třeba do přílišné expresivity, nebo naopak, ale oni pravidelně chodí a hlídají. Reprízuje se pravidelně, minimálně jednou za měsíc, takže se to člověku neomrzí a zároveň nezahyne v zapomnění.

    Naposledy k opričníkovi. Jak by se vám takováto role mohla omrzet? Copak si neužívate svůdného kouzla zla?

    Hned, když jste mi nabízel tento rozhovor, vycítil jsem, že mě budete chtít dostat až do tohoto osobního zabarvení – do jaké míry se s opričníkem ztotožňuji. Nerad bych říkal nepublikovatelné zkušenosti, ale pravdou je, že jsem několikrát v životě jakési momentální opojení mocí zažil. Projevovalo se to samozřejmě pod vlivem alkoholu a mělo to podobu hodinových veršovaných monologů, i zpívaných. Jistou osobní zkušenost se zlem tedy mám, zvláště když se člověk nechá v hádce unést, strhne se boj, pak máte samozřejmě tendenci situaci ovládnout z pozice síly. Snažím se ale kultivovat, pracuji na tom, ale je určitě spousta věcí, jak v osobním, tak profesním životě, které bych rád vrátil. Není tomu tak, že bych své průsery házel za hlavu, ale donekonečna se tím člověk opravdu trápit nemůže.

    L. F. Cèline – Skočná

    V autorské inscenaci Jana Horáka a Miroslava Bambuška L. F. Cèline – Skočná v pražské MeetFactory FOTO ARCHIV MEETFACTORY

    Karel je d.

    Dost lidí by jistě řeklo, že se ho bojí, a existuje k tomu nepochybně celá řada důvodů. Karel Dobrý má v určitých kruzích, jak se říká, špatnou pověst, po pražských divadelních klubech koluje nesčetně historek z jeho pracovního i osobního života. On sám je mimochodem rád a neskutečně poutavě vypráví. Ve většině z nich vystupuje jako nevyzpytatelný živel, jehož nelze zkrotit, a pokud se v pravou chvíli neklidíte z cesty, musíte počítat s tím, že se stanete jednou z obětí jeho „démona“. Hm… Takže třikrát plivnout, otočit se dvakrát vpravo a dvakrát vlevo, nacpat se syrovým česnekem a doufat, že to zabere…? Zkusím to jinak:

    Karel Dobrý je neobyčejně citlivý a vstřícný spolupracovník. Vůbec ničeho se nebojí a na jevišti je schopen doslova všeho, aniž by se jakkoli podbízel, ztrapňoval nebo uchyloval k nějakým ustáleným klišé. Má vkus, přirozenou schopnost odhadnout situaci a vnímat sebemenší detail, který nějak souvisí s jeho výkonem. Umí pochybovat, ale nebojí se riskovat. Vystačí si s málem, ale během pár vteřin si dokáže podmanit davy. Jeho naprostá upřímnost je odzbrojující. A jednou se mu do brady zakousla obrovská užovka tak silná, že s ním dokázala casnovat jak s kusem hadru!

    Nechvástá se. Ovládá několik světových jazyků, skvěle zpívá, výborně vypadá, během několika dnů je schopen si do hlavy narvat desítky stránek náročného textu, jeho technika je bezmála dokonalá – jako herec má ty nejlepší předpoklady k tomu, aby dosáhl fantastických úspěchů. A to nejpřitažlivější na něm je, jak s tím vším dokáže naprosto nehorázně a bez jakýchkoli skrupulí plýtvat.

    Kdyby tolik nežral, klidně bych ho adoptovala.

    Kamila Polívková


    Komentáře k článku: Karel Dobrý: Zedník může svou zeď zbourat, ale co já?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,