Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Indigové děti z Duncan Centre

    Na taneční konzervatoři Duncan Centre se vynořila nová generace choreografů.

    Maturitní práce – Zuzana Pipková FOTO MAREK MALIŠ

    Ve dvou večerech – 25. a 26. dubna – představil svou tvorbu maturitní ročník konzervatoře současného tance Duncan Centre, jejíž vznik byl umožněn sametovou revolucí. Už dlouho je tato škola označována za fenomén. Založila ji, udala jí směr, vnukla tvořivý přístup a donedávna ji vedla paní Eva Blažíčková. Absolventi se skvěle uplatňují na pražské taneční scéně, choreografové stejně jako tanečníci. Tajemství této konzervatoře spočívá v tom, že se zde neodděluje výchova k taneční interpretaci od výchovy k tvorbě.

    V posledních dvou sezonách na sebe již konzervatoř Duncan Centre obrátila pozornost, když pod vedením bývalého studenta, dnes dlouholetého člena souboru Sasha Waltz & Guests Jiřího Bartovance, vytvořila představení Svěcení jara, s nímž nakonec dospěla až do New Yorku. Na něj navázala choreografka Marta Trpišovská, také z lůna Duncan Centre, svým představením Ostrov de Forma preludujícím na motivy manýrismu; i toto představení už úspěšně hostuje v zahraničí. Obě skupinové choreografie mají velkou zásluhu i tím, že prolomily stereotyp na současné taneční scéně převažujících komorních formátů.

    Přesto byly obrovským překvapením nedávné dva večery choreografií studentů teprve maturitního ročníku, kteří předvedli tolik invence a originality, že to lze pokládat za jednu z událostí sezony. Třináct velmi mladých choreografů představilo komorní díla i zalidněné choreografie. Jakkoli tyto práce vznikaly sub auspiciis tanečních pedagogů – vesměs na pražské taneční scéně aktivních umělců jako Dagmar Chaloupkové, Honzy Malíka a Michala Záhory –, přístupy studentů byly zcela autonomní. Pozitivní novinkou bylo, že program zahrnoval i velké skupinové choreografie. Oba večery úhrnem třinácti děl byly gejzírem překvapivé inspirace, která mě přiměla k nadšenému vydechnutí – to jsou snad ti, co se jim říká „indigové děti“!

    Drobná tanečnice Zuzana Pipková v choreografii Taurus vytvořila se sedmnácti tanečníky zalidněný rituální obraz se symbolickou ženskou postavou třímající beraní rohy. Rituálnost této choreografie nespočívá v ilustraci či naraci; vyvěrá z divokosti kolektivní dynamiky celku a z naléhavých archetypálních motivů, vpletených do útku choreografie. Je zde epifanie ženského božstva s beraními rohy, atmosféra je archaicky temná, napjatá, ohrožující. Postavy tanečníků jsou uhranutě vedeny nezřenými cíli, intenzita tanečníků je však nesmírná. Obsedantně se zde opakují krásné pohyby lukostřelce. Jako by tuto choreografii křtila Marie Chouinard.

    Celý prostor scény si pro sebe také nárokují a plně zalidňují dva páry tanečníků choreografky Anny Kroupové v Míření, inspirovaném Apollinairovou protiválečnou poezií. Od párů, tančících pohrouženě v těsných objetích, obrazu dočasného míru, propadnou tanečníci jako strženi krásou násilí agresivním gestům; procvičují tělesné metafory ohrožujících gest se zbraní. Krása třímání zbraně, krása míření na oběť. Krása objevování trpkých pravd.

    Schiele(ný) Jolany Šturmové byla dámská ironická jízda krajinou mužských projekcí – surrealistická procházka uchechtané skupinky tanečnic Schieleho expozicí ve vídeňské galerii. Studenti Duncan Centre vytvářejí tanec ze všeho, na co padne jejich zrak, z každé situace, kterou projdou. Svět je jim snadno ozvláštnitelný.

    Na hudbu Chopinova Smutečního pochodu vytvořil Michal Dužda hypersenzitivní sólo pod názvem O tančícím poutníkovi. Bylo v něm cosi zenového – je to vlastně zatančený koán. Tanečník Michal Dužda je bezprostřední a sugestivní; jeho projev vyvěrá z hlubin rodové paměti. Jakkoli je spíše introvertní a cudný, tančí na něm i pleť. Je to tanečník, který diváka strhává k okamžité emocionální odezvě.

    Škleb zlého klauna, který je zradou dětské důvěry a vyvolává iracionální děs, zachytil Aleš Procházka v poloakrobatické variaci Jung’s not Dead inspirované street dance. Tento mladý choreograf nám bere svým šklebem dětské jistoty a nahání nás do náruče psychiatra.

    Srovnatelně nezaměnitelnými přístupy se vyznačovala celá skupina maturantů, ať jde dále o výrazného tanečníka Šimona Kluse v choreografii Těsně před dopadem, energické choreografické gesto Bude líp…? Magdaleny Junkové pro třináct interpretů, citlivý kvartet s krásou lidského objetí Zima života Terezy Holubové, intimní duet Hořkost Šárky Říhové, lyricky fetišistické Ve službách náklonnosti Barbary Makalové, či Defekt bytí Natálie Vackové. Tanec touhy Jakuba Kolpeka Tam směřuje někam do vesmírného sousedství Denisy Kubaryč Ševelerové, jejíž záhadný titul Eluigwe na Uwa znamená „nebesa a země ve spojení“; a právě do těchto míst nás choreografka pocitově bere na svůj let. Tanec jejího duetu se rozpíná jako vědomí, pokouší se dostat na hranice, za hranice obvyklého světa, splývá s modlitbou, s mystickou praktikou. Nebo s rozpínáním duše mladé ženy… což je asi vlastně totéž. Duše choreografky se šla prostě projít vesmírem.

    Rozmanitost přístupů, nelacinost, odvaha a sebevědomí, absence předsudků a stereotypů – tak se představila nová taneční generace z Duncanu. Potvrdila, že současný tanec je oblast plná netriviálních informací, které chtějí být skrze těla sděleny. Ráda bych věřila, že se indigová energie nerozptýlí v nicotných úkolech každodenní banality. Že tato jména ještě uslyšíme.


    Komentáře k článku: Indigové děti z Duncan Centre

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,