Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Hronovské poznámky 2011 (No. 6)

Tento blog funguje na přání. Na přání Vladimíra Hulce se dnes pozastavíme nad festivalovou atmosférou. Na přání Martina J. Švejdy se budeme zítra věnovat hranici mezi amatérským a profesionálním divadlem. Na přání vás, čtenářů, se těšíme v komentářích. Přejeme vám pěknou četbu – a přejeme si, ať se nám všem divadlo nepřejí.
Jedním z nejlepších okamžiků úterního představení Světa podle Fagi (na motivy stejnojmenného komiksu) byla scéna, která popisovala typického frekventanta hronovského semináře. Mladík Tomáš se v ní procházel městem a snažil se s ostatními účastníky festivalu zahájit hovor podivnou větou: „Rád bych si s tebou popovídal o inscenacích, které jsem viděl a jaké ve mně zanechaly následky.“ Všichni, které tímto osloví, se s ním ale rychle rozloučí slovy: „Tak ahoj.“

Jiří Jelínek

Tak ahoj... (Fagi v Hronově). Foto J. Mach

Tato scéna realitu v Hronově ironizuje i vystihuje, i když zde mezi účastníky stále převládají nadšení Tomášové nad těmi, které začíná zmáhat únava z přemíry divadla, nocí nad vínem a stále větší zima. Je to dobře, protože středa byla zatím (co do průměrné kvality inscenací) nejlepším dnem. To znamená, že se neobjevilo nic, co by bylo vyloženě špatné (nebo nevzbuzovalo žádné emoce), a naopak se objevila jedna ze zatím nejlepších inscenací festivalu – HOSPODIN aneb Kdopak by se Boha BAR vzniklá spoluprací členů Divadla DNO (konkrétně Jiřího Jelínka) a nezávislého sdružení divadelníků, hudebníků, autorů a performerů Šavgoč.

„Je to boží“
Tento hospodsko-kabaretní výklad různých příběhů ze Starého zákona byl umístěn do šapitó na Freiwaldově náměstí. Jak sami účinkující na úvod vysvětlili, byl to pro ně prostor netradiční, protože obvykle hrávají ve skutečných hospodách, na jejichž reáliích a poetice inscenace staví. Přesto se ve výsledku ukázalo, že jiný typ prostoru jim rozhodně neublížil. Dokázali naopak tuto situaci využít k novým improvizovaným gagům. Stavět na hospodských reáliích znamená v případě této inscenace využívání rekvizit z tohoto prostředí pro inscenování biblických příběhů, které jsou (tak jako funkce těchto rekvizit v inscenaci) trochu jiné, než jaké je známe. Pojetí inscenovaných příběhů se Bibli primárně nevysmívá, ale právě využití „alkoholových“ rekvizit a rlzné ironické poznámky herců působí jako zesměšňovací princip dokonale. Sklenice a panáky vystupují v mnoha rolích – od zástupu Izraelitů po rozestupující se moře. Otvírák na víno ztvárňuje Ježíše, „o kterém to ale zatím moc není, protože ten otvírá až druhý díl“. Dalším důležitým humorným prvkem jsou písně Matěje Záhoříka (jednoho ze tří účinkujících a představitele Boha), které se s jednotlivými výstupy prolínají.

Něco navíc k Maryše
Klasičtější činohrou, kterou středeční program nabídl, byla Maryša LP 2011 souboru Slovanský tyjátr, kterou předcházelo jisté očekávání kvality. To se, myslím, do značné míry naplnilo – kdyby nic víc, soubor připravil dobrou inscenaci zásadně (ale chytře) proškrtaného původního textu bratří Mrštíků. Herecky byli účinkující o několik tříd výše než většina jejich přibližně stejně starých kolegů, které jsme zatím viděli. Dobře si poradili s nářečím – a napětí, které v sobě drama obsahuje, se jim povedlo převést na jeviště a také ho po celou dobu představení udržet. K tomu všemu se ještě přidala nadstavba vlastního, originálního výkladu Maryši. Ten se projevil v různých složkách inscenace, například v posunu charakterů směrem od toho, jak je většinou zvykem je ztvárňovat, v jejich zjednodušení, zbavení typických manýr a „rozšafnosti“. Lízal je více slabošský a nejistý – ani v první scéně, kdy se furiantsky baví s Vávrou, nepůsobí tak pevně, jak by si možná přál (což je podpořeno replikami přidanými Lízalce i jemu, které podtrhují její dominanci). Přidané promluvy má i Maryša, která je v podání Petry Dosoudilové křehká a zároveň nedobytně pevná. V jednu chvíli se obrací k divákům: Co na to říkáte? Mlčíte? Tak mlčte.

Zajímavá je také postava Vávry. S bíle natřeným obličejem a temnými kruhy pod očima vypadá opravdu nepřitažlivě a vedle ostatních postav, bez takového líčení, podivně. Přitom nepůsobí zcizujícím dojem, je to charakteristika, která podtrhuje slizkost a aroganci jeho vystupování. Nápady, které z klasické Maryši dělají konkrétní Maryšu, jak ji vidí režisér Zdeněk Vévoda a jeho mladý soubor, nepřebíjejí formální jednoduchost a stylovou čistotu. Snad jen dvě ženy v rolích mužů, s namalovanými kníry a ve výrazných kostýmech, působily v jinak velmi stylově sourodé inscenaci rušivě.

Podruhé loutky a hned třikrát
Po Maryše následoval blok tří krátkých loutkových inscenací, doporučených z přehlídky Loutkářská Chrudim. Ani jedna z nich nedosáhla preciznosti již viděné Vlny (souboru Tate Iyumni), ale také se o žádné z nich nedá říct, že by nudila. Nejlepší byla určitě první z nich – Pohádka o veliké řepě souboru Malé dvě z Jaroměře, která částečně odpověděla na otázku, vznesenou ve středečním Problémovém clubu, zda hodnotit divadlo hrané dětmi měřítky divadla „dospělého“ a také kde je hranice, kdy u dětských interpretů přehodit výhybku vnímání jejich divadla jako divadla dětí směrem k divadlu se vším všudy, které si jako takové zaslouží být hodnoceno. Obě dívky se totiž ve svých asi třinácti letech opravdu dají nazývat herečkami, protože předvedly vědomý výkon na vysoké umělecké úrovni. Hlasově neměly žádné problémy, loutky ovládaly natolik, že s nimi dokázaly vytvářet řadu loutkářských vtipů a představení tak bylo vtipnou, přesně načasovanou groteskou.

Druhá inscenace byla více rozporuplná. Rodinný soubor Polehňovi – rodiče a dvě dcery, kteří byli jejími tvůrci – pojal pohádku Kdo zachrání princeznu nadhledem a odstupem. Jejich neherectví bylo příjemné, problém byl trochu s mladší z dvou dcer v roli Princezny, které nebylo rozumět, což je sice v jejím nízkém věku zcela logické, ale otázkou je, jestli by zatím neměla mít na jevišti jinou úlohu než jako mluvící herečka. Loutky byly tak jako celá inscenace vtipné – nejvíce hubený drak s nastavitelnou tlamou, do které se mu vešla celá – na výšku stojící – Princezna.

Třetí inscenací byla etno-pohádka, dramatizace indiánské Legendy o Slunci a měsíci nazvaná Malá indiánská pohádka souboru Maminy, opět z Jaroměře. Herci i hudebníci byli někde mezi „profesionalitou“ prvního souboru a neherectvím druhého, ale dobře se na ně dívalo, zajímavý byl princip, který trochu porušoval loutkovou konvenci – herci nebyli v černém a stále byli celí vidět na jevišti. Řada hezkých scénických nápadů vylepšovala nešvar, který měla inscenace společný s tou předcházející – dokud „mluvily“ jen loutky, představení působilo mnohem lépe, než když se začalo (jako) improvizovat a vystupovat z rolí. V obou případech se ukázalo, že za loutky se hodně herecké nepřirozenosti schovalo, a když loutky najednou chybí, je tato nepřirozenost odhalena.

Doplnění, poznámky a výkřiky Michala Z.: Po loutkovém bloku kolegyně odpadla a šla se regenerovat – ke své smůle, protože olomoucká Tramtárie a její dětská inscenace O pračlovíčkovi byla i pro dospělé publikum velice milým zážitkem. Skoro se tu neobjevuje tradiční nešvar divadla hraného pro děti, totiž podceňování a hraní „na blbečky“ – tvůrci naopak dítě berou jako plnohodnotného diváka. Mám z toho radost. ● Taková zima, jaká je letos o hronovských nocích, snad nikdy nebyla. To aby si jeden skoro vzpomněl na Limonádového Joea a vzal si teplé prádlo. ● I přesto Hronov ve dne i v noci žije. Různorodé, ale přesto naprosto kompaktní společenství lidí, které se tu schází, patrně rozprášit (či zahnat do úkrytu) nelze.

  • Autor: Natálie Preslová
  • Publikováno: 11. srpna 2011

Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2011 (No. 6)

  1. Vladimír Hulec

    N.,
    slibujete, slibujete, ale o té atmosféře jsem se zas tak moc nedozvěděl. Mrzí mě, že na Hronov letos nemůžu. Vždy pro mne byl nejen setkáním se zajímavými inscenacemi, ale především s – pro divadlo – zapálenými lidmi a s přemýšlením a diskutovaním – někdy i dost vyhroceným – o životě, o kumštu a o divadle především. Právě aktuální „spory o divadlo“ – jsou-li – by mne velmi zajímaly.
    Ale jinak děkuju oběma blogerům za rychlá zpravodajství a poctivý, co možná objektivní (chvílemi až osobnostně zcizující) přístup. Jen bych uvítal – to už je ale asi má profesní deformace – kdybyste u postav zmiňovali i jména jejich interpretů, u inscenací jména režisérů či choreografů, u textů jména autorů, dramatizátorů, upravovatelů apod. Někdy vám je tam z Prahy na dálku doplňuju. Doufám, že vás ani případné „rychlé“ čtenáře příliš nematu a hlavně nedělám chyby (předem se za případné omyly omlouvám).
    A – mohu-li mít na závěr přání – moc by mě zajímalo, jaký je letos Zpravodaj. Kdysi jsem v něm pracovával a rád bych věděl, jaká je jeho současná podoba a jaký má mezi účastníky JH ohlas.
    Zdravím do Hronova z – taky chladné – Prahy.

    11.08.2011 (18.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  2. Martin J. Švejda

    Milý Vladimíre,
    stačí když navštívíš stránky Amatérské scény (www.amaterskascena.cz) a tam všechna čísla Zpravodaje („vycházející“ elektronicky ještě před jejich tištěnou podobou) nalezneš.

    11.08.2011 (22.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  3. Vladimír Hulec

    M.,
    vidíš, to mě nenapadlo. Otvírám si festivalové stránky , ale tuto informaci jsem tam nenašel. Díky.

    12.08.2011 (0.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  4. Vladimír Hulec

    Tak jsem Zpravodaje č.1-7 právě dočet. Je to težké řemeslo a autoři (a autorky) to zvládají se ctí. Potěšilo mne, že se udrželo „hvězdičkování“ a že se ho účastnilo tolik lidí. Byly doby, kdy to někteří z nich odmítali. A velmi cenný mi připadá sloupek Jana Císaře. Mladší by se od něj měli učit. Nevidím, neslyším, nečtu mezi námi či ještě mladšími nikoho obdobného. Pane profesore, měl byste napsat paměti (a na JH vést dílnu analytického myšlení a kritického úsudku). Nechystáte se? Na dálku Vás moc pozdravuju!
    Pro rychlejší vyhledávání dalšími zájemci nabízím přesnou www-adresu všech čísel Zpravodaje: http://www.amaterskascena.cz/cl-zpravodaj-81-jiraskova-hronova-110805143706#diskuse

    12.08.2011 (3.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  5. Martin J. Švejda

    K prof. Císařovi („Nevidím, neslyším, nečtu mezi námi či ještě mladšími nikoho obdobného.“): myslím, že to gros přínosu J. Císaře spočívá v soustavnosti (již čtyřicetileté) sledování amatérského divadla a schopnosti pojmenovávat a teoreticky zevšeobecňovat (někdy tedy prekérně složitým slohem) jeho aktuální trendy. Důležité také je, že mu je pro tato vystoupení poskytnuta platforma nejen na diskusních fórech různých přehlídek, ale také v JH zpravodaji a – to především – v pohronovských číslech Amatérské scény (kdyby tyto jeho články, po redakční úpravě, vyšly souborně tiskem, znamenalo by to, myslím, pro amatérské divadlo mnoho). V amatérském loutkovém divadle – dodávám na okraj – tuto roli plní Luděk Richter.
    Zdá se mi tedy, že by se i mezi mladšími teatrology někdo našel – kdo by byl ovšem ochoten amatérské divadlo sledovat soustavně a byla mu k jeho vystoupením poskytnuta nějaká „mediální“ platforma.

    12.08.2011 (10.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  6. Michal Zahálka

    Vladimíre,
    Zpravodaj jste si našli – jeho kvalita je přesně něco, co bych chtěl zmínit v závěrečném čísle, kterým bych (stejně jako loni Petr Christov) rád otevřel diskuzi.
    Festivalo atmosféra je tu v možnostech daných počasím taková, jako obvykle: velice dobrá.
    Pokud pod pojmem atmosféra rozumíš spíš skandály a spory, mám dojem, že letošní JH je nebývale skandáluprostý a nekonfliktní. Není tu žádné FKK, žádná Harila, nic, o čem by bylo lze výrazněji polemizovat – snad jen Divadlo Kámen by mohlo někoho trochu provokovat. (Z představení pro místní diváky prý odešlo opravdu HODNĚ lidí.)
    Mám dojem, že jediné, co se trochu výrazněji řeší, je proměna PC, o které jsem se ale už snažil psát; na zhodnocení je ještě brzy.
    Děkujeme za podporu a zdravíme (již poměrně zmožení a zdrchaní) z Hronova!
    M.

    12.08.2011 (10.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  7. Kateřina Jírová

    Vzhledem k tomu, že si o Hronově čtu z Prahy, také bych chtěla více atmosféry a více zprostředkovaného vtažení do festivalového života. Blogeři jsou sice dva, ale Jiráskův Hronov trvá téměř deset dní. Patří-li k povinnostem zpravodajce absolvovat všechna představení, PC kluby a ještě společenský život (kdy se konečně dozví, co viděl a slyšel), je jasné, že i pro dva blogery je to náročné. Když si vzpomenu na své dávné on-line zpravodajství z Bábkarské Bystrice pro Scena.cz, které šéfredaktor také doplňoval o fakta, která mi zkrátka vypadla, nezbývá mi, než mlčet a obdivovat záběr hronovských blogerů.
    Pokud jde o nedostižného prof. Císaře, pokud se amatérskému divadlu věnuje 40 let, začal zhruba ve čtyřiceti, takže třeba kolega Mikulka může začít PC klubem a za 40 let bloudění po poušti tu můžeme mít nového prof. Císaře.

    12.08.2011 (14.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  8. Vladimír Hulec

    K prof. Císařovi:
    nejde o to začít a dostat šanci, ale především vytrvat. A mít talent zaujmout – rétoricky, psaným textem, přehledem, vizí. Je dnešní prostředí otevřené střetům a dialogům? Jsou mezi mladšími osobnosti, jakými z té starší jsou – vedle prof. Jana Císaře – třeba Ivan Vyskočil, Zdeněk Hořínek (oba bych na JH pozval hned), Věra Ptáčková, Vladimír Just, Nina Vangeli či byli (a vzájemně se doplňovali a inspirovali) Jan Kopecký, Václav Königsmark, Alena Urbanová, Pavel Bošek, Leoš Suchařípa, Otakar Roubínek…? Pamatuju je, vím o čem (a kom) mluvím.

    12.08.2011 (15.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  9. Natálie Preslová

    V generaci V. Mikulky apod.
    takové osobnosti, myslím, jsou. V naší generaci ani náhodou ne, což je ovšem logické, protože, když člověk začne ve dvaceti, geniálním se nestane za dva nebo za pět let. Chce to tu dlouhou dřinu, tisíce napsaných textů a ochotu pořád na sobě pracovat. A pokoru. Ti největší frajeři se totiž vyznačují tím, že přes to kolik toho ví a jak to dovedou používat, nemají potřebu neustále stavět sami sebe na odiv a svoje (i ty méně zkušené) kolegy napadat stylem:“Já jsem lepší než ty, tak drž hubu.“

    13.08.2011 (10.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  10. Vladimír Hulec

    N.,
    vidíte, a já to vnímám úplně obráceně. Naději na vznik větší kritické osobnosti vkládám spíše do nastupující kritické generace Petra Christova a mladších. Už to, že aktivně diskutuje(te) a jak, je pro mne dokladem, že se hlouběji a snad i dlouhodobě bude(te) divadlem a jeho širšími souvislotmi zabývat. Má generace (padesátníci), Mikulkova (čtyřicátníci) ani generace současných třicátníků (Škorpil, Jiřík, Vokáč…) nevyprodukovala zatím nikoho, kdo by byl schopen (a ochoten) komplexního pohledu, pouštěl se na profesionálním i amatérském kolbišti do otevřených, vášnivých a nepředpojatých diskusí a současně zaujal originálním psaním, přemýšlením a rétorikou. Nejmladším, kdo to dokáže (a koho si vždy a se zvědavostí rád přečtu), je pro mne Vladimír Just, ročník 1946.

    13.08.2011 (13.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  11. Natálie Preslová

    Vladimíre,
    uznávám, trochu jsem se v těch generacích ztratila. Například pana Christova jsem samozřejmě měla na mysli jako osobnost, kterou jste popisoval. Nemyslím si však, že jeho generace je generace nastupující, ale naopak ta, která již poskytuje vzory generaci mojí.

    13.08.2011 (17.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  12. Martin J. Švejda

    Milý Vladimíre,
    promiň, ale Tvá slova jsou zase obligátním semílání všeho dohromady. Generace generace… prostě to chce opravdu někoho divadelně kriticky mocného, který se bude amatérskému divadlu věnovat soustavně a bude mít o tom kde psát (což snad takový problém není). Popravdě ale: být divadelním kritikem amatérského divadla na „plný úvazek“ by byla vskutku řehole (nechci-li rovnou říct, že by to bylo úchylné). Navíc nejde srovnávat dnešní dobu (bez jakýchkoliv omezení) s dobou normalizační, kdy amatérské divadlo představovalo pro mnoho lidí, i divadelních kritiků (viz např. V. Just), „únikový prostor“.

    13.08.2011 (22.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  13. Vladimír Hulec

    Milý Martine,
    promiň, ale Tvá slova jsou zase obligátní obstrukcí živě probíhající diskuse. Generace je souhrn lidí narozených v určitém časovém období, spjatých s ním a v tomto smyslu se lišících od předchozích i následujících (viz Akademický slovník cizích slov, Academia 1995, str. 259). O tom já mluvím. Nevím, kde jsi vzal, že volám po divadelním kritikovi amatérského divadla na „plný úvazek“. Ani jedna z osobností, které jsem jmenoval, takovým nebyla a není. Přesto se mnozí i současní kritici – vedle Christova a mne (i když vím, že mne za kritika nepovažuješ) třeba na letošním JH Vladimír Mikulka a Jana Soprová, anebo z dalších Radmila Hrdinová, Roman Sikora či Z. A. Tichý – vedle profesionálního programově (a mnozí dlouhodobě) věnují i amatérskému divadlu. Nehledě na onu mnou zmiňovanou „nastupující“ generaci, čehož dokladem je i blog DN (nejen Zahálka a Preslová, ale třeba i Šulc či Magdová… a jistě by se našli další). Amatérské divadlo vůbec nemusí být pro kritika ani tvůrce únikovým prostorem. Naopak amatérské divadlo (apoň u nás) mnohdy předjímá dění, které do profesionálního divadla (u nás) teprve vstupuje – v nedávné době třeba taneční divadlo, site specific projekty či hraní ve stanu (Lalofobie, Žižka, Vosto5, DNO), dnes možná jednorázové performance, hraní ve veřejném prostoru apod. Všimnout si toho v době, kdy to ještě ostatní nevidí, je právě doklad divadelního povědomí, fundovanosti a kvality divadelního myšlení. Tedy něco, co by měl kritik mít.

    13.08.2011 (23.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  14. Ján Kostrba

    Dobrý den,
    přál bych si zde nějaký článek o divadlech malých scén, jak a proč to vlastně všechno vzniklo, už jsem doposud přečetl několik publikací (např. od Vl. Justa), ale mám v tom chaos a hodně věcí se mi zdá nejasných. Děkuji K.

    01.10.2011 (11.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Kritika

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,