Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Gabriela Vránová své kořeny nezapírala

    Gabriela Vránová (27. července 1939 – 16. června 2018) se narodila v Novom meste nad Váhom ve smíšeném manželství tatínka Moraváka a maminky Slovenky. Leckdo je z Moravy, Slovenska, či dokonce z Ukrajiny, a přesto se snaží rychle na svůj původ zapomenout, nasát nové mravy a přizpůsobit se. Gábinka (promiňte tu familiárnost) nikdy své kořeny či geny nezapírala, snad ani nemohla. Byla to otevřená, veselá bytost, která milovala divadlo, a všechny, kdo s ní tvořili, přijímala s otevřenou myslí.

    Herectví studovala na JAMU v Brně, byla všestranně nadaná, nádherně zpívala, zejména lidové písně. A jako půvabná mladá dívka nastoupila své první angažmá v roce 1960 v Národním divadle v Ostravě, odkud přešla do Divadla na Vinohradech, jemuž zůstala od roku 1962 věrná po celý svůj herecký život. Ztvárnila tu desítky postav, ale snad nebude nespravedlivé vyzdvihnout Maryšu bratří Mrštíků v režii Františka Štěpánka, v níž svoje moravskoslovenské geny uplatnila s takovou autenticitou, že veškerý folklor šel stranou a na jevišti se narodila „pravda“.

    Gábi vyzrála v nepřehlédnutelnou osobnost. Přitom neztratila srdečnost, upřímnost, kolegiálnost. První, kdo vás v novém angažmá přivítal, pozdravil a podal vám ruku, byla právě ona. Měla hodně přátel – i z řad básníků, spisovatelů, výtvarníků, muzikantů. Dovedla si je svou otevřeností udržet. Možná i proto bylo pro ni snadné začít sama psát. Nejdříve to bylo vyznání Proč mám ráda Moravu a pak následovaly fejetony v Lidové demokracii, které vyšly později knižně pod názvem Magnetický vítr. A napsala také živý cestopis o zájezdu vinohradského divadla do Mexika. Často vzpomínala na svého otce, učitele literatury a především nadaného básníka, ráda jeho básně uváděla, chtěla se o jejich krásu s posluchači podělit. S velkým nasazením se Gábi věnovala poezii (vydala CD Magnetický vítr a DVD Království poezie), jak sama říkala, básně nerecitovala, ale interpretovala, třeba jiskřivou Polka jede od Jana Nerudy či Šrámkovy verše. Jsem jí vděčná, že přijela na sympozium ke 100. výročí narození mého otce Františka Kožíka do moravských Čejkovic a vnesla do přednášek závan poezie a fantazie, A mnohým mého otce jako básníka objevila.

    Gábi si zamilovala rozhlas a také dabovala řadu slavných hereček – získala za to cenu Františka Filipovského. Z poslední doby připomeňme alespoň Paní Marplovou. Ale byla populární díky rolím v televizních seriálech (My všichni školou povinní, F. L. Věk, Sňatky z rozumu), hlavně v Chalupářích – dostávala dopisy na adresu: Anička, Divadlo na Vinohradech. Ráda a dlouho učila, především na Státní konzervatoři. Mezi její žáky patřila Zlata Adamovská nebo Vladimír a Michal Dlouhých.

    Vytvořila živé postavy, s dramatickým nábojem, ať v malém prostoru (Margaret ve hře Máma říkala, že bych neměla), nebo na velkém jevišti (Konstancie v Hellmannové Podzimní zahradě či Toby v Simonových Drobečcích z perníku). Hostovala také v Činoherním klubu (U kočičí bažiny). Naposledy na vinohradském jevišti hrála Bonitu v Cowardově komedii o stárnoucích herečkách To byla má písnička. Ráda naslouchala režisérům, kteří měli pevnou představu o inscenaci a stanovili přesné obrysy její postavy. Pak jí vládla svým temperamentem, byla střídmá v projevu, a především v sobě nesla dráždivé tajemství. Duší a vnitřním ustrojením byla charakterní herečka, u níž slzy patřily k základním stylotvorným prostředkům a nikomu nevadily, protože byly přirozenou součástí její osobnosti.

    Při vší vnitřní solidnosti byla správně „bohémská“ a roztržitá. Stále něco hledala a poté se halasně sama sobě smála, když to našla na těch nejméně očekávaných místech.

    Účastnila se hlasitě všech hovorů v rekvizitárně a premiérových oslav, ale cítili jste z ní jakousi starosvětskou solidnost a vážnost. Patřila k ní také úcta k mrtvým. Nevynechala jediný pohřeb svých kolegů. Na Moravě se totiž ještě na pohřby chodí a zemřelí se pohřbívají.

    A tak, Gábinko, docela starosvětsky a pateticky zakončeme: Čest Tvojí památce.

    Věra Eliášková Alena Kožíková

    • Autor:
    • Publikováno: 25. června 2018

    Komentáře k článku: Gabriela Vránová své kořeny nezapírala

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,