Divadelní noviny > Rozhovor

Enikö Eszenyi: Jsem člověk divadelní

S maďarskou herečkou, zpěvačkou, režisérkou a dnes také ředitelkou největšího budapešťského divadla Vígszínház Enikö Eszenyi (nar. 11. ledna 1961 v Csengeru ve východním Maďarsku) jsme se setkali zhruba před rokem v kanceláři jejího divadla při příležitosti hostování pražského Národního divadla s inscenací Roberta Wilsona 1914, ve které hrála a která vznikla koprodukcí českého a slovenského Národního divadla a právě Vígszínházu.

Eszenyi byla pohostinná, výřečná, plná energie. Strávili jsme spolu více než dvě hodiny a domluvili se, že rozhovor budeme publikovat před jejím hostováním v Národním divadle, kde režíruje poprvé operu – Rossiniho Popelku. Premiéra Popelky se uskuteční ve Stavovském divadle 21. a 22. ledna…

V Maďarsku je situace hodně zpolitizovaná a vaše divadlo to nemá v posledních letech zrovna lehké… Samozřejmě respektuju, nebudete-li chtít o některých tématech mluvit.

Jsem v tomto ohledu úplně svobodná. Mluvit otevřeně a o všem pro mě není žádný problém.

To rád slyším. Tedy na úvod: Mohla byste se českému divákovi, který vás zná především jako herečku a režisérku, charakterizovat: Kdo jste? Jste spíš herečka, zpěvačka, režisérka, šéfka souboru, ředitelka?

Jsem člověk žijící divadlem a pro divadlo.

Co to znamená?

Že se budu zabývat divadlem, o tom jsem nepochybovala už v dětství. Samozřejmě jsem chtěla být herečkou. Po střední škole jsem proto zcela logicky šla na vysokou divadelní školu, obor herectví. Školu jsem dokončila v roce 1983. Měla jsem skvělé učitele. Můj třídní byl ředitelem divadla Vígszínház. A ostatní byli vesměs režiséři tohoto divadla. Dokonce i László Marton, který v čele tohoto divadla pracoval přede mnou. Tím pádem jsem byla svědkem, jak ve Vígszínházu dělají divadlo a to mě na celý život ovlivnilo. Dalo by se říct, že jsem dítětem Vígszínházu. Po škole jsem tedy celkem logicky do tohoto divadla nastoupila.

Vígszínház, můj osud

A hned na začátku jste dostávala hlavní role.

Odehrála jsem jich tu bezpočet. Velkých i menších. Byla jsem obsazovaná především do Shakespeara – Cordelie v Learovi, Rosalinda v Jak se vám líbí, Viola ve Večeru tříkrálovém, Lady Anna v Richardovi III., Lady Macbeth, Kleopatra, první víla ve Snu noci svatojánské… Ale samozřejmě jsem hrála i v soudobém repertoáru. Asi nejvíc mě jako herečku bavila Blanche v Kočce na rozpálené plechové střeše od Tennessee Williamse a titulní postava v Ibsenově Noře. Výsostně dramatické, svým způsobem tragické či osudem pronásledované postavy s různě pokroucenými životními peripetiemi, ve kterých mohu režisérům nabídnout široký rejstřík výrazů, mám nejraději. V tomto ohledu – mohu-li ještě doplnit výčet svých oblíbených rolí – jsem ještě měla moc ráda titulní postavu v Shawově Svaté Janě.

Ale ráda si zahraju i v komediích a nevyhýbám se ani hudebnímu divadlu. Moc ráda jsem například koncem devadesátých let zpívala a hrála Claire v klasické maďarské operetě Mihály Eisemanna Černý Petr. Vedle zpěvu miluju ještě další hereckou disciplínu – tanec. V roce 1999 jsem dokonce vydala album, na němž zpívám staré skladby v rytmu tanga, ovšem v současných, moderních aranžmá.

Vaším osudem je, zdá se, divadlo Vígszínház. Jaká je jeho pozice v Budapešti a v maďarské kultuře? Zvenku je jeho budova podobná pražskému vinohradskému divadlu…

Ta budova byla postavena v roce 1897 slavnými architekty Ferdinandem Fellnerem a Hermannem Helmerem ve stylu, který odpovídá tehdejší době, tedy zhruba i vašemu vinohradskému divadlu. Ale uvnitř jsme tak dvakrát větší. Vígszínház je, co se týká počtu sedadel, největším divadlem nejen v Budapešti, ale vůbec v Maďarsku. Máme dvě pobočné scény – Pesti Színház a studio ve 4. patře naší budovy. Takže každý večer, abychom měli vyprodáno, musí k nám přijít tisíc sedm set lidí. Tisíc sto na hlavní scénu a zbytek na vedlejší. Naší prioritou je velká – současná i klasická – dramatická literatura a aktivní vstupování – skrze divadlo – do politického, společenského a kulturního diskurzu. V tomto ohledu, a myslím i postavením v maďarské společnosti, bych nás přirovnávala spíš k vašemu Národnímu divadlu. Rozhodně nejsme typickým měšťanským divadlem. Divákům se nepodbízíme a líbivé kusy nehrajeme.

Jak byste tedy Vígszínház charakterizovala?

Naším heslem je lidové otevřené divadlo. To je, myslím, nejpřesnější a pro nás nejdůležitější. Otevřené myšlenkám a názorům, otevřené divákům.

Můžete být konkrétní?

Chceme vždy vytvářet umělecky – tedy jak autorsky, tak provedením – silný repertoár. Samozřejmě se snažíme především o to, aby se skládal z vynikajících her. Ale současně nesmíme ztratit diváky, to by bylo hrozné. Když v tak velikánském domě nemáte plno, přestane fungovat. Zveme tedy ty nejkvalitnější umělce, co dokážeme, a snažíme se nasazovat ty nejkvalitnější hry. Vyplácí se nám to. Diváci nám věří a chodí k nám.

Z herečky režisérkou

Teď mluvíte jako správná ředitelka. Vraťme se k vašim osobním uměleckým aktivitám. Jak se stalo, že jste se z herečky stala i režisérkou?

V tom mne nejvíc podpořil předchozí ředitel László Marton. Chtěl, abych nejen já, ale i ostatní herci, kteří jsou členy divadla, zkusili režírovat. Dal řadě herců příležitost vyzkoušet si režii a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že ve Vígszínházu vznikl nějaký tajuplný kurz mladých režisérů pro herce. Náhle začali pravidelně kromě mě režírovat Rudolf Peter, z kterého se stal dokonce i filmový režisér, nebo Robert Alföldi, v současné době už velmi úspěšný, tak trochu extravagantní režisér, který – mimo jiné – režíroval u vás v Plzni Rigoletta. Ale já jsem byla první režírující herečkou našeho souboru. Začínala jsem totiž už v roce 1990, kdy byl ředitelem Vígszínházu režisér Zoltán Varkonyi.

Šlo o Büchnerova Leonce a Lenu. Inscenace byla v Maďarsku velmi úspěšná.

Je třeba říct, že to nebylo v našem divadle, ale v Komorním (Budapesti Kamaraszínház). Na maďarském divadelním festivalu v roce 1991 tato inscenace obdržela sedm hlavních cen. Titulní postavu – Leonce – ztvárnil můj tehdejší muž Attila Kaszás, vynikající herec, který, bohužel, jako velmi mladý – v roce 2007 – zemřel. To už jsme ale spolu nežili…

Byli jsme spolužáky z herecké třídy a i ostatní herci té inscenace byli z našeho ročníku nebo studovali o rok níž či výš. Proto, myslím, byla tak živá, komunikativní a kompaktní. Byla postavená především na herectví, na znalosti jeden druhého, na vzájemném porozumění a souhře.

Jaké vlastně vyznáváte – jako režisérka – divadlo?

Už z toho, že jsem vystudovaná herečka, je patrné, že je pro mne důležité herectví. Je mi jedno, zda jde o činohru, či hudební divadlo, ale herec v něm musí mít možnost se plně projevit. Právě László Marton mě hodně posunul. Řekl mi: Proč režíruješ v jiném divadle? Můžeš přece u nás. A na velkém jevišti! Psal se rok 1992, měla jsem za sebou jedinou režii a on mi nabídl rovnou jeden z nejslavnějších muzikálů světa, West Side Story. To bylo od něj jako ředitele hodně odvážné.

Byla jste nervózní?

Já to moc neřešila. Mně se to zdálo jako absolutně přirozený krok. Začít v divadle pro osmdesát diváků a pak přejít na velké jeviště. Najednou jsem měla před sebou velký orchestr, třicet tanečníků, dirigenta a spoustu herců. Pochopitelně jsem některé své spolupracovníky z té inscenace přizvala. Tonyho hrál můj tehdejší manžel, protože krásně zpíval. Scénografem byl akademický malíř László Erkel, známý pod pseudonymem Kentaur, který je dnes jedním z nejznámějších maďarských scénografů a jeden čas navrhoval pro Vígszínház i plakáty. A další, ještě ze školy mně blízký člověk byla kostýmní výtvarnice Andrea Bartha. S nimi dvěma jsem poté začala pravidelně pracovat i mimo Vígszínház.

Směr Praha

Prvním takovým hostováním bylo – nemýlím-li se – SND v Bratislavě.

Bylo to v roce 1995. Tehdejší dramaturg SND Martin Porubjak mě pozval režírovat Shakespearovo Jak se vám líbí. Inscenace pak získala několik cen Doska jako nejlepší inscenace na Slovensku a hostovala i v pražském Národním divadle. Tam mě hned po představení tehdejší ředitel Josef Kovalčuk oslovil a pozval do Prahy režírovat. Chtěl opět nějakou Shakespearovu komedii, tak jsem si vybrala Mnoho povyku pro nic a poprvé tak vstoupila do pražského uměleckého života. V dalších letech následovaly rychle po sobě Komedie plná omylů (2000) a Večer tříkrálový (2001). V činohře ND jsem pak – zatím naposledy – v roce 2005 inscenovala hru Vladařka závist aneb Zahradníkův pes Lope de Vegy. Mezitím jsem ještě v roce 2002 u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí režírovala Rodinu Tóthů Istvána Örkenyho. A nyní chystám ve Stavovském divadle poprvé ve svém životě operu – Rossiniho Popelku.

Jak na vás Praha a pražský divadelní svět zapůsobily?

Seznámila jsem se tam s mnoha doslova zázračnými umělci. Na mysli mi hned vytanou dva, kteří už mezi námi nejsou, ale pro mne byli tehdy naprosto zásadní. Působili na mě jako zjevení. Byli to pro mne mistři divadelního řemesla, zmocněnci divadelní krásy a vyslanci divadelní magie.

Nenapínejte. O kom to mluvíte?

Na prvním místě to byl herec Jiří Kodet. Šarmantní, elegantní, jemný, celý jako by produchovnělý. Byl už moc, moc nemocný, ale u mě hrál v obou úvodních inscenacích. Nezapomenu na moment, kdy během hostování Vígszínházu s touto hrou v Praze – protože ve Vígszínházu jsem Mnoho povyku taky režírovala – si někteří naši herci proměnili role s pražskými. A pan Kodet měl dialog s mým mužem Attilou. Bylo to nádherné, vzrušující. Monolog na konci představení pak říkal Attila česky. Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků, jaké jsem kdy na jevišti viděla. Filip Blažek, když Attilovu roli v Budapešti hrál s našimi herci on, se to na oplátku naučil maďarsky. Fantastické, výjimečné chvíle, na něž nikdy nezapomenu. Jako by se nejen dvě inscenace, nejen dvě divadla, ale dva jazyky, dva národy prolnuly.

Kdo je ten druhý, kdo vám při vzpomínce na Prahu ihned vytane na mysli?

Je takových víc, ale tím, koho jsem myslela a kdo už mezi námi není, je Petr Lébl.

Jak jste se s ním poznala?

Velmi mi pomohl na začátku mého pražského období. Po večerech jsem chodila do jeho Divadla Na zábradlí. Moc mne to tam přitahovalo. Jeho inscenace byly úplně jiné, než s jakými jsem se do té doby – a vlastně dodnes – kdekoli ve světě setkala. Tajemné, ztřeštěné, uhrančivé. Přitom plné humoru a vynikajícího herectví. Když pak má práce v Praze pokročila a byl generálkový týden, potřebovala jsem nějakou kontrolu, odezvu. Poprosila jsem Petra: Prosím tě, přijď za mnou do divadla a podívej se na tu inscenaci. Nejdřív vůbec nechtěl přestoupit práh Národního divadla, ale já ho přemluvila. Pak chtěl o pauze odejít, ale já mu to zakázala: Ne! Musíš tady zůstat a po představení hercům o tom, jak jsi to viděl, něco říct. A on mne poslechl. Šel za všemi herci, každému podal ruku a promluvil k němu. Představení, i když to byla jen zkouška, se mu – snad – líbilo. Aspoň to říkal. Měl jen nějaké připomínky k vyzněním některých slovních vtipů, což pro mne bylo důležité, protože česky pochopitelně neumím a v komedii je důležitý každý akcent. Na tom jsme pak ještě zapracovali.

S Petrem jsem se stýkala až do jeho smrti. Byl navenek plachý, ale ve skutečnosti nesmírně srdečný a zábavný člověk. Byla jsem moc smutná, když tak náhle a nečekaně odešel. Ke konci života režíroval jednu maďarskou hru – Örkényho Kočičí hru. Byla jsem na to hrdá a přijela jsem na premiéru. Chtěla jsem ho pozvat do Vígszínházu, ale bohužel už k tomu nedošlo.

Zato u vás – a s velkým úspěchem – už třikrát režíroval Michal Dočekal.

V Budapešti má neskutečné úspěchy. Možná si v Česku neuvědomujete, jakého v něm máte vynikajícího režiséra. Jeho inscenace získaly řadu ocenění, má výborné kritiky a představení mají i velký divácký ohlas. To není vůbec samozřejmé, vždyť nerežíruje žádné jednoduché texty a autory. Poprvé jsem ho pozvala v roce 2010, když jsem se stala šéfkou Vígszínházu, aby zde inscenoval hru Mikve současné izraelské dramatičky Hadal Galron, se kterou slavil jako režisér úspěchy nejen v pražském Národním, ale i v bratislavské Aréně. Inscenace má obrovský úspěch. Premiéru měla 8. října 2010 a hraje se dodnes, má snad kolem sto padesáti repríz. Pak následoval Dobrý člověk ze Sečuanu. Získali jsme s ním na pravidelném festivalu maďarských divadel tři nejvýznamnější ceny – cenu divadelní kritiky jako nejlepší inscenace sezony, já jako nejlepší herečka a cenu diváků. To je úplný zázrak. Nezapomeňte, že je to Brecht. Hrajeme jej na velkém jevišti a diváci se k nám na každé představení doslova hrnou. To pro člověka, který stojí v čele divadla, je velice důležité.

V roce 2014 na podzim pak u nás Michal režíroval Bulgakovova Mistra a Markétku. A opět to je úspěch.

Ředitelkou

Jak se stalo, že jste se stala ředitelkou Vígszínházu?

V létě 2008 oznámil tehdejší ředitel László Marton, že už nechce po mnoha letech ve svých funkcích – uměleckým šéfem byl od roku 1985 – v divadle pokračovat, že odchází do důchodu. Tak jsem se přihlásila do vypsaného konkurzu a 1. února 2009 jsem byla oficiálně jmenována ředitelkou. Pouze ale na rok, což se do loňska každý rok opakovalo. Až pak jsem byla definitivně jmenovaná na dalších pět let, což je obvyklá perioda ředitelských funk­čních období v Maďarsku.

Říká se, že jste jediná ředitelka velkého – kamenného – divadla v Maďarsku, která je plně nezávislá. Jak to je? Jsou na vás vyvíjeny nějaké politické tlaky?

Žádné tlaky necítím. Uvádíme hry, jaké chceme, a nikdo nám do toho nemluví. Vůbec nikdo. A musím vám oponovat. Nejsme jediné umělecky nezávislé divadlo v Maďarsku. Existuje tu ještě pár obdobných a vynikajících divadel. I v Budapešti. Nerada bych byla chápána jako nějaká hrdinka či někdo privilegovaný. Ne. Na divadlo se dívám profesionálně.

Na co jste – jako ředitelka – nejvíc pyšná?

Na návštěvnost. Programově s diváky dlouhodobě pracujeme a vychováváme si je. Hrajeme i pro děti ve věku čtyř, pěti let. Když pak vyrostou, vracejí se k nám. Například jedna inscenace s hudbou Gábora Pressera, což je můj oblíbený zpěvák, skladatel a hráč na klávesové nástroje, legenda maďarské rockové hudby – znal jste skupinu Omegu nebo Locomotiv GT? Já na nich vyrostla… – se u nás nepřetržitě hraje pětadvacet let. Takže dnes už na ni chodí děti tehdejších dětí. To znamená, že Vígszínház má velice silné tradice a k tomu propracovaný abonentní systém.

Máme diváky s abonentkami, kteří už k nám chodí padesát let a padesát let sedí na tomtéž místě nebo v téže lóži. Ta tradice trvá přes generace.

Nevede tento váš vstřícný přístup k – v podstatě – konvenčnímu, tradičnímu divákovi, k určitému konzervatismu?

Ani náhodou. Celou sezonu hrajeme taková představení, jaká nemá na repertoáru žádné maďarské divadlo. Když předloni na jaře nový ředitel Národního divadla Attila Vidnyánszky doslova z okna vyhodil téměř všechny tituly, které měl na repertoáru, řka, že jsou odporné a diváci je nechtějí, a předchozí ředitel Robert Alföldi musel odejít, otevřeli jsme naše dveře jeho inscenaci Mefista a převzali ji.

Zřejmě jste něco z toho, co jsem říkala, nepochopil. To, v jakém vztahu jsme s našimi diváky, neznamená, že jsme pohodlní, nebo že vytváříme podbízivý repertoár. Ukažte mi divadlo, kde Brechta hrají víc než padesátkrát. To se nestává ani v hamburské Thálii.

My se zabýváme svými diváky proto, aby sem chodili pro intelektuální obsah našich inscenací, ne proto, aby se sem šli nezávazně bavit. Propracovávali jsme se k tomu pomalu, krok za krokem. Dobrý člověk ze Sečuanu v režii Michala Dočekala klade extrémnější nárok na diváka než Revizor, což, myslím, taky není dopředu zaručený kasovní hit. Přesto měl Dobrý člověk podobně velký úspěch u našich diváků jako Revizor.

Jsme otevření v každém směru. Právě proto si říkáme otevřené divadlo. V naší budově občas promítáme i artové filmy, protože chceme na některé důležité snímky světové či evropské kinematografie své diváky upozornit. Inscenovali jsme i operu. Společně s maďarskou Státní operou Kouzelnou flétnu v režii Lászlóa Martona.

Velice dbáme o to, abychom byli důvěryhodní. Seriózně a vážně mluvíme o společenských tématech, která jsou takzvaně žhavá. Dokonce už nás v tisku obvinili, že jsme „kampaňové“ divadlo. Já jsem ale přesvědčená, že úkolem divadla je důležitými otázkami se zabývat, mluvit o takových tématech, která cítíme pod kůží, která nás doslova pálí na pokožce.

Proč?

Věřím, že když kritizujeme, co se děje kolem nás, přispíváme k tomu, aby se věci pohnuly dopředu. Především ale nabízíme kvalitní divadlo. Co se týká posledních let, třikrát jsem musela na konkurz, abych zůstala v čele divadla. Až loni jsem byla potvrzená na obyklých pět let.

Na začátku jste říkala, že vám politici do tvorby nemluví…

Taky že ne. Dramaturgii utváříme sami s čistě profesionálním přístupem k divadlu. Nikým z politiků se nenecháme ovlivňovat.

Jsme otevřené divadlo

Má mít divadlo čitelný, jasně formulovaný politický názor?

Tradice Vígszínházu je v otevřenosti. Ředitel divadla nemá podle mne být členem nějaké politické strany. Nebo svůj politický postoj nemá v divadle násilně prosazovat. Své názory na to, co se děje kolem nás, ukazuje každý ve svých inscenacích. Ostatní tvůrci mohou mít úplně jiné postoje a názory. Právě proto jsme otevřené divadlo. Do našeho divadla chodí diváci jak z takzvaně levé, tak i z pravé strany politického spektra. Nejdůležitějším bodem vší naší práce je samotné divadlo.

U diváků jste, zdá se, úspěšní. Co ale u maďarské kritiky? Jaká vůbec je?

Opomineme-li New York, kde je situace dost jiná, je podle mne kritika všude stejná. Je akademická, odtržená od reality. Nevnímá divadlo jako mnohovrstevnatý jev se specifickými zákonitostmi. Kritici v Maďarsku, a myslím, že je tomu tak i u vás, především vůbec necítí a možná ani nechápou rozdíl mezi velkým divadlem a malými scénami. Očekávají od produkcí, které se hrají ve velkém divadle, to stejné jako od alternativního divadla hrajícího ve vyhraněných sálech. Představení, které se koná v nějakém pokoji – i tady už existuje bytové divadlo –, je něco úplně jiného než na velkém jevišti. Od samotné propagace a organizace, přes výběr textů, témat, scénu a režii po kontakt mezi herci a diváky. Když je vzdálenost mezi hledištěm a poslední řadou dvacet sedm metrů, není vidět do očí herců tak jako v bytě, nelze se jich dotýkat. Musí se hrát jinak a jiné hry. Ale kritika nám třeba právě to často vyčítá. Jak se nepřátelím s politiky, tak se nepřátelím ani s kritiky.

Škoda, že nebyl čas mluvit víc o vás…

Nejsem jiná v soukromí a jiná v divadle. Z toho, co tu zaznělo, je, myslím, velmi dobře poznat, jaká jsem. Jak jsem říkala na začátku, jsem člověk divadelní. Homo teatrum.

Děkuju moc, drahá Enikö!

Za svoji známost s Enikö Eszenyi vděčím Martinu Porubjakovi. Tento vynikající dramaturg, milý člověk a skutečný Středoevropan, si všiml, že v Budapešti zajímavě režíruje v té době již úspěšná herečka (její první režií ve Vígszínházu byla inscenace hry Leonce a Lena). Porubjak Enikö pozval k režii v SND (Jak se vám líbí s vynikající Dianou Mórovou jako Rosalindou) a z Bratislavy už nebylo daleko do Prahy. V ND Enikö režírovala tři Shakespeary a jednoho Lope de Vegu. A tak jsme se seznámili i osobně.

Během té doby se z herečky stala i respektovanou režisérkou a posléze i ředitelkou divadla. Celkem dost profesí pro jednoho člověka. Záměrně nepíši „pro křehkou ženu“, protože by to bylo genderově nekorektní.

Nelze ovšem popřít, že Enikö žena je a že má v sobě i hodně křehkosti. Ale křehkost může být – u vysoce kvalitních slitin tomu tak bývá – komplementárním doplňkem pevnosti a síly.

Enikö v sobě má hodně z bájné Lilith, z první Adamovy ženy, která se však, na rozdíl od Evy, odmítla podrobit vůli muže. Lilith je divoká nezávislá žena, která vítězí svojí ženskostí. Já jsem měl zatím to štěstí, že jsem se mohl z kvalit Enikö Eszenyi, z její křehkosti, pevnosti a talentu těšit. Pokud je vám Lilith nakloněna, buďte rádi: uragán si vás oblíbil.

Dvakrát jsem Enikö obsadil, napotřetí ne. Po Dobrém člověku ze Sečuanu, kde už čtvrtou sezonu hraje skvěle dvojroli Šen Te a Šuej Ty (a dostala několik cen…), se mi zdálo nemožné pokračovat. Opět jsem měl štěstí – inscenace Mistr a Markétka snad není horší než ty předchozí, ale už se těším na další spolupráci. Vím, kolik toho uragán EE umí a jaké je to privilegium, že na mne shlíží milostivým okem.

Köszönöm szépen, Enikö drága!

Michal Dočekal

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 10. ledna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Enikö Eszenyi: Jsem člověk divadelní

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ