Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Christovova Nitra (No. 2)

    Odhalování slovenského festivalového nitra Divadelnej Nitry českýma očima. „Out of normal“ mezinárodního divadelního festivalu.

    Sobotní festivalový den začal snídaní. Ostatně jako většina nitranských festivalových dní. Snídaně, o níž je zde řeč však není individuálním kulinářským zážitkem v lůně hotelové restaurace, nýbrž společným setkáním festivalových hostí, diváků, studentů (a kohokoli dalšího) s tvůrci inscenací, které jsou aktuálně na programu DN (tedy Divadelnej Nitry, nikoli Divadelních novin). Začít den v divadelním foyer ve společnosti divadelníků, jejichž kousek diváci den předtím mohli zhlédnout je v Nitře tradicí. A lze jen potvrdit, že v některých případech může osobní povídání s tvůrci spravit chuť po nějakém nedobře (či ne zcela) stráveném divadelním zážitku.

     Sobotní festivalová nabídka (alespoň v mém menu) skýtala tři chody – maďarský předkrm, ruské hlavní jídlo a slovenský dezert. Že by to byly kousky lehce stravitelné, to se konstatovat nedá, nicméně v žádném případě to neznamená, že by jejich přítomnost ve festivalové nabídce přinášela teatrální zažívací potíže. Všechny tři inscenace spojovala jistá apelativní hrubost, ani jedna z nich se nesnažila diváctvo hladit po srsti, ze všech byla jasně cítit drásavost a snaha o nepodbízivé a odvážné rozvíření stojatých vod.

     Profesionální maďarští amatéři

     Béla Pintér je maďarský režisér, který již více než deset let pracuje v Budapešti se souborem, v němž pospolu tvoří amatérští i profesionální herci. V inscenaci Špína je Pintér zainteresován jako autor textu, režisér i jako jeden z herců. Scénické vyprávění příběhu o životě na malé maďarské vesnici, jejíž stojaté vody doposud čeřilo snad jen zkoušení a hraní místních ochotníků pod vedením místního pekaře, je nelichotivým pohledem na chování a uvažování současné společnosti – a zjevně je lhostejné, zda jde o prostředí maďarské, slovenské či české. Příběh o netoleranci a odmítání romské komunity spolu s mezilidskou přetvářkou a malichernými rozbroji, které vedou k tragickým koncům, není zabalen do líbivého pozlátka. Naopak – postavy Pintérovy „vesnické telenovely“ (jak zní podtitul inscenace) jsou v mnoha směrech ušmudlané, nesympatické, přihlouplé, přízemní, pokrytecké, směšné… leč zjevně „tak trochu jako ze života“. Pintér si libuje ve vyprávění o světě, kde není místo pro ryzí, vznešené a velké vášně a kde se vše seriózní snadno zvrátí v naprostý, (tragicky) směšný opak. Jak jinak si vykládat tragikomické vyprávění o amatérském divadelní snažení vesnického spolku, v němž se místní herec oceněný na jistém festivalu cenou za vedlejší herecký výkon zpovídá z toho, že tato chvíle je teprve druhým skutečně šťastným okamžikem v jeho životě – hned po zážitku, kdy byl spolu se svými hornickými parťáky po několika dnech zachráněn ze závalu v dole. Pintér balancuje na hraně mezi závažnými osudovými tématy (ale jaká jiná témata vlastně člověk ve svém bytí řeší?) a marginálními pošetilostmi, které se však v mnoha chvílích zdají být nejpodstatnějšími otázkami lidské existence. Pintérova „venkovská telenovela“ je pravým opakem televizního nablýskaného světa, o to blíže však může být světu „normálnímu“, světu našemu. A netolerance k menšinám a lokální náckovství není zdaleka jen problémem slovensko-maďarským.

     Ruská sedmá

     Dimitrij Krymov je ruský výtvarník, režisér a pedagog (možná stojí za připomenutí, že jeho otcem byl známý režisér Anatolij Efros), který se v posledních letech ve svém divadelním studiu Školy dramatického umění snaží s mladými tvůrci hledat nové cesty vyprávění o našem světě prostřednictvím divadla. Pro Krymova hraje ve scénickém vyjadřování výraznou roli výtvarná stránka – jeho inscenace je proto mnohdy třeba vnímat spíše jako jakýsi audio-vizuální (či možná raději vizuálně-auditivní) koncept, v němž spolu hrají herci, loutky, objekty i samotný prostor. Dvojdílná produkce s všeobjímajícím (leč ve své otevřenosti možná velmi přesným) názvem Opus č. 7 nabízí (zejména v první části) prostor k zamyšlení nad tím, co dokáže lidská paměť, jaké jsou její hranice a jak s ní lze manipulovat.

    Hovořil-li Michel Foucault v jedné ze svých studií o archeologii vědění, pak Krymov zde nabízí něco, co lze označit jako archeologický průzkum v naší paměti. Centrem jeho zájmu jsou osudy lidí (ale i konkrétního člověka!) pod jhem režimu, který jej ovládá či přímo ničí. Krymovův průzkum sice na jedné straně opětovně přináší již známá zjištění a vykopává mnohokrát viděné nálezy, daří se mu však ukazovat „vykopávky“ v novém světle, v jiných, znepokojivých souvislostech – ale především se mu daří je odhalovat tak, že zasahují toho, komu jsou předváděny – tedy diváka.

    První polovina je zastavením se nad osudy mnoha Židů mizejících v době druhé světové války do nenávratna, druhá část naopak sleduje životní turbulence osudu jedince, ruského moderního skladatele Dmitrije Šostakoviče, který se stal nástrojem a loutkou v rukou (jiného, ale podobně „nenormálního“) režimu. Scénický svět Opusu č. 7 je promyšlený, místy nepředvídatelný a rozhodně dokáže znepokojivě drásat a zasáhnout, a to nejen tím, že se celý prostor mezi první a druhou částí výrazně promění. V první části je například v jedné chvíli celý prostor i diváci zaplaven tisíci útržků novinového papíru, z nichž mohou být následně čteny dávno ztracené osudy, v části druhé pak na publikum z výšky shlíží obrovitánská loutka „všeobjímající velké Strany“ (myslím, že i Antonina Artauda by zhlédnutí tohoto kusu možná mohlo trochu potěšit!); před zraky přihlížejících se v samém závěru dokonce rozvíří hrubý a neurvalý tanec železných pianin, která do sebe narážejí za znění neutěšené Šostakovičovy hudby.

    Zapomínat je normální (možná i lidské), nicméně na některé věci (v zájmu lidstva) zapomenout nelze. Festivalovému programu budiž přičteno ke cti, že dokázal divákům nabídnout vhled do aktuální ruské divadelní produkce, která v žádném případě není konformní a dokáže klást otázky, které by neměly zůstat nevyřčeny.

     Slovenští voyeuři

     Dušan Vicen je slovenský experimentátor a divadelník, kterému nestačí obvyklé („normální“) přístupy k divadlu a proto se snaží hledat a znejišťovat přitom diváky – a zjevně ne pouze diváky, ale například i instituce, které by jemu a jeho divadlu mohli (nebo snad z hlediska vyššího principu kulturní sebezáchovy měli?) pomáhat, přispívat a prospívat. Divadlo SkRAT v myslích mnohých působí jako zkratovité krátké spojení, neboť se nebere servítky a nespokojuje se s jednoduchými (zkratovitými) řešeními.

    Autor tohoto textu přiznává, že Vicenova autorská inscenace Mrtvé duše se souborem divadla SkRAT byla v pozdních večerních hodinách poněkud těžším digestivem, nicméně v mnoha ohledech vhodně doplnila sobotní denní festivalové menu. Zhruba hodinový pohled na běžné stereotypní aktivity lidských bytostí (ano, lidí), které zpravidla zůstávají skryty cizím očím za zdmi domů, nezřídka panelových, opět nepřinesl příliš stabilního, příliš jistého, příliš uspokojivého. V prostoru zaplněném našikmo usazenými fragmenty objektů (postelemi, stolky, židlemi, ledničkou, televizí) se veškerá jistota ztrácí. Odněkud se vynořují lidé, jakési lidské automaty, které vykonávají a opakují různé aktivity. Postavy následně někam zase mizí, aby se po jisté době objevily jinde či opětovně na stejném místě a pokračovaly ve svých životních činnostech. Diváci se stávají nucenými voyeury, kteří pozorují cizí lidi při spánku, souloži (více či méně konvenční), jídle, odpočinku – ačkoli otázkou možná zůstává, zda si tyto lidské přízraky vůbec odpočinout dokáží… Úběžníkem našeho vnímání pak je poloprázdná lednička, která se rozzáří při každém otevření a naše vidění je průběžně oktrojováno černobílými projekcemi, které v samém závěru příznačně zaplaví celý prostor televizním zrněním.

    Takovýto obraz světa už jsme nejednou viděli. Sled prolínajících se obrazů, jakýsi kaleidoskopický obraz lidského hemžení beze slov. Možná to není vůbec nové, možná to není originální. Možná to není pro někoho ani zajímavé. Přesto Vicenův pohled na to, co se děje okolo nás, stojí za vidění. Rozhodně proto, že dokáže trápit, drásat a štvát. A dovolím si odhadnout, že nejednomu z diváků se na mysl vkrádaly otázky typu: proč se mám dívat na to, co ti divní lidé dělají? ať  si to jdou, sakra, dělat domů, když je to baví! copak to někoho zajímá? Tam někam zjevně SkRAT míří – donutit diváka stát se zúčastněným pozorovatelem a nezůstat stranou. Být voyeurem v našem světě je normální. Je však normální přivírat na veřejnosti své voyeurské oko, které ještě před chvílí kdesi o samotě, v klidu pozorovalo a šmírovalo okolní dění? Ano, přiznávám, že se mi oči v pozdní hodině na představení trochu klížily, ale přesto by sobotní den bez tohoto zákusku nebyl kompletní. Navíc je polo-profesionální princip divadelní tvorby u SkRATu v mnoha směrech podobný maďarskému přístupu Pintérově., přičemž výsledkem jsou zcela „profesionální inscenace“, které v sobě však nesou punc nezávislé provokativnosti, která se u mnohých profesionálních institucionalizovaných souborů (zcela logicky) vytrácí.

     Sobotní noc bývá v Nitře „biela“. Výstavní prostory, muzea, galerie (apod.) mají otevřeno do pozdních nočních hodin a lidé je mohou v rámci této lokální „muzejní noci“ navštívit v netradičním (nenormálním) čase. Anžto autor na procházení se po galeriích neměl ani pomyšlení, ani sílu, nebude o nitranské výstavní scéně referovat. Pouze může poskytnout zprávu o tom, že začalo pršet  a že deště od západu dorazily i pod Zobor, který se začal halit do mlhy. Zvuk kapek dopadajících na střešní okno pak byl v mnoha směrech uklidňující hudbou po dni, který přinesl spoustu znepokojivých otázek, ale naznačil, že festival má jasno v tom, kam kráčí…


    Komentáře k článku: Christovova Nitra (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,