Studio Saint Germain, sídlící v klubu Rock Café, dostálo svému názvu a uvedlo jeden z nejčerstvějších francouzských divadelních textů. Hra Burn, Baby, Burn mladé dramatičky a scenáristky Carine Lacroix vznikla v roce 2006 a poprvé se hrála 25. února 2010 ve studiu Comédie Française. V programu k české inscenaci se dočítáme, že autorka za ni také získala několik ocenění na francouzských festivalech. Můžeme se tedy domnívat, že ve Francii jsou na tom se současnou dramatickou tvorbou ještě o něco hůř, než jsme my. Asi nelze požadovat, aby každá hra byla naprosto novátorská a objevná. Tato však působila jako mix několika her Tennesseeho Williamse, amerického filmu Thelma a Louisa a vůbec všemožných road-movie (přestože téměř bez road i bez movie).

Příběh se odehrává na důležitém místě všech pocestných – staré benzínové pumpě, kde se setkají dvě dívky, Hirip a Violett. Po jejich rozvleklém dialogu nechá režisér Jaromír Janeček na motocyklu mně neznámé značky přijet třetí a poslední postavu – chlapce s pizzou. Odmyslíme-li si technické nedostatky takového uměleckého počinu, zůstává nám další slušná připomínka silnice – benzínový opar nad hledištěm.

Ale zkusíme vzít děj popořadě – dvě na první pohled odlišné dívky si zprvu moc nerozumí, ovšem během povídání, nebo spíše dotírání osamělé Hirip, se sblíží (právě tím neuvěřitelně rychlým filmovým způsobem). Nastane první zvrat: drsňačka Hirip zněžní a romanticky se zamiluje do delivery boye Issa. Pak se z docela klidné a na první pohled neškodné Violett stane šílená vražedkyně. A do třetice neočekávaného: dívky musí prchnout za hranice. Po těchto obratech, tak předpokládatelných, diváci už jen čekají, že vzplane benzínka. Toho jediného se však nedočkají, „hoření“ avizované v titulu se týká spíše srdcí a myslí (možná i lýtek) všech tří postav.

Tato inscenace je road – silnici života, která kolem diváků ubíhá neuvěřitelnou rychlostí a oni mnohdy ani nemají čas na to, aby si uvědomili, co se to zase našim hrdinům přihodilo. Zpomalení měly pravděpodobně přinášet básně, kterými autorka přerušovala dialogy. Režisér Jaromír Janeček je za hudebního doprovodu vložil do úst Matěji Křístkovi a Jiřímu Konvalinkovi (ten se později také stává Issem). Což bylo asi jediné možné východisko, protože zřetelně slyšet recitaci:

A čas
Nezadržitelný
Sám v sobě plynoucí
Před ránou svou smrtelnou,

by už bylo dost silné kafe i pro cestou unaveného turistu. Ale to už trochu přeháním, protože se mi zalíbilo odlepovat všechny mušky rozmáznuté na čelním skle této divadelní hry.

Celková podoba inscenace byla především díky dvěma mladým herečkám – Týně Průchové a Daně Markové nakonec nadprůměrná. Dana Marková proměnu kadeřnice Violett z nesdílné slečny přes exhibicionistickou puberťačku až k manipulátorce a vražedkyni podala až neuvěřitelně uvěřitelným způsobem. A byla u toho chladně krásná. Virip Týny Průchové měla předepsanou proměnou opačnou: z dívky, která okupuje opuštěnou benzínovou pumpu, moc se nemyje a na potkání vypráví o tom, jak odpráskla své pěstouny, k něžné dívce, která touží po lásce. Ani nemůžu napsat, že tato herečka byla přirozená nebo že její postava byla zahrána uvěřitelně, spíš bych měla opěvovat (a věřím, že i zásluhou režiséra) to dokonalé spojení Týny a Virip. Možná až ke škodě herečky, protože je velmi pravděpodobné, že jí teď budou chodit dopisy s nabídkou věrné lásky a péče.

Studio Saint Germain — Carine Lacroixová: Burn, Baby, Burn. Překlad a režie Jaromír Janeček. Hudba Jiří Konvalinka a Matěj Křístek, výprava Jiří Karásek, Denisa Strmisková, Klára Suchá a Anna Forstová. Česká premiéra 5. května 2010 v Rock Café Praha.