Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.
Být divadelníkem
Být divadelníkem není jen možnost být známou celebritou a být v hledáčku médií, ale i mnohdy trvalá a neústupná práce na kultivaci prostoru, ve kterém žijeme. Za udržování slovesného umění, za tvůrčí vnímání, za ozřejmování hodnot, pro které stojí za to žít a mnohdy i trpět. A umírat. To není patetické vyjádření o naší práci, ale ve světle historie – skutečnost. Dne 16. 6. 2012 uplynulo 70 let od tragické smrti uměleckého šéfa činohry, dramaturga a intendanta Jihočeského divadla, Dr. Josefa Stejskala. Působil v Jihočeském divadle od roku 1933 v různých funkcích a po trvalém konfliktu s proněmeckými a henleinovskými silami odešel z divadla 5. 1. 1939. Jak nevzpomenout smrti Karla Čapka několik dnů před tím uštvaného týmž zlem a nenávistí. Ale Dr.Stejskal se vrátil velmi statečně zpět, v době velice těžké. V roce 1940, kdy byly soubory divadla vykázány do Besedy a do restauračního sálu Na rychtě. Dr. Stejskal spolu s ředitelkou divadla Monikou Jeřábkovou dokázali udržet činoherní a operní soubor za mimořádného zájmu obecenstva, mnohdy vlasteneckým repertoárem. Dokázal sjednotit velká jihočeská města v jakýsi aktivní spolek podporující české divadlo. Tato statečnost a zápas o svébytnost české kultury nesla sebou velká nebezpečí, která se i naplnila. Koncem roku 1941 byla zatčena ředitelka divadla Monika Jeřábková a divadlo vypovězeno z Besedy. Dne 15. 4. 1942 bylo divadlo a všechen sto třiceti členný personál divadla vykázán z Českých Budějovic, které museli opustit do 24 hodin. Azyl našlo díky statečným lidem v Táboře, kde byli členové divadla ubytováni po rodinách a mohli pokračovat v divadelní práci. Po atentátu na Heydricha bylo divadlo zavřeno. Dne 4. června byl Dr. Josef Stejskal zatčen jako nebezpečný představitel české kultury. Dne 16. 6. 1942 byl v dělostřeleckých kasárnách v Táboře popraven. Ředitelka divadla, Monika Jeřábková, zahynula v koncentračním táboře v Ravensbrücku 31. 1. 1944. Být divadelníkem není jen možnost být celebritou, ale především být věrný odkazu takových lidí jako byli Dr. Josef Stejskal a Monika Jeřábková, kteří svým životem odmítali divadlo jako pouhopouhou zábavu či služebnost aroganci moci a násilí. Nemylme se, jejich odkaz není pouhou historií, ale živým mementem. Divadlo musí stále zápasit o své tisícileté poslání – obnovovat víru v krásu a harmonii, dávat naději a potěšení, ale být i nesmlouvavým zrcadlem tohoto světa, byť mnohdy nepohodlným. Být aktivním spolutvůrcem duchovně silné společnosti. Navzdory nebezpečí nepřízně mocných. Navzdory nebezpečí utržených šrámů. Osud Dr. Josefa Stejskala je živý a zavazující.
Komentáře k článku: Být divadelníkem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
