Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    3MIS3

    Vztah mezi divadelníky a kritikou býval vždy napnutý jako kůže na bubnu. Jaké jsou vaše osobní zkušenosti a kolik vás to kdy stálo přemáhání na kritiku nereagovat?

    David Drábek Pavel Kohout Karel Steigerwald

    David Drábek

    To je bezva téma. To si zase pomůžeme. A já se otázky chopím jako labrador tenisáku a budu s ní poskakovat a čtveračit, takže vyznavači střídmých a odtažitých intelektuálů Pařízka či Mikuláška si štítivě odfrknou. Že já se vždycky nechám vyprovokovat. Slovy Raje Koothrappaliho z Teorie velkého třesku: I lost my cool.

    Mezi tvůrci a kritiky to přeci jiskří odedávna. Goethe nazývá nejostřejší kritiky neúspěšnými diletanty, Karel Čapek prohlašuje, že kritizovat – to je usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.

    S Goethem se ztotožňuji v tom, že ani mně nemohou přijít na jméno povětšinou lidé, kteří se sami pokoušeli o nějakou tu divadelní produkci, neřkuli o humor na veřejnosti. Ale jinak je to od Germána zbytečně nakvašené. Karel Čapek je roztomilý.

    Ale asi nejinspirativněji to napsal Stefan Garzyňski: Kritika, jejímž cílem je pomoc, nemůže zůstat u obecnosti a mít formu obvinění.

    To je přesné. Já od kritiků krom erudice požaduji to, co od sebe – vášnivé zaujetí. Nikoli vášnivou zaujatost. Své věci promýšlím roky, píšu je měsíce a inscenuji týdny. Do kožichu grotesky a kabaretu zaplétám vcelku rafinovaně motivy a vazby, které řadový divák (divák sedící v řadách sedadel) verbalizovat a dávat do souvislostí nemusí. Kritik by ale měl. Měl by si dát tu práci a prozkoumat text, motivace, výkony herců, ale i souzvuk s hudební a výtvarnou složkou. ODBYTOST – to jediné mi na recenzích vadí. Vím, v periodikách vymezují málo místa – tak tam ale postihněte jádro, nikoliv bižuterii a mejkap.

    Ale když už se ptáte, tak u mě dobrý. Pro ruské občanství se nechystám. Že bych se stal jako Depardieu „Deanem Reedem 2“? To ne. Mimochodem, až mu Putin napaří Daň z nosu, Daň z břicha a Daň z akcentu, tak Gerardovi uletí hlemýždi… Míním zůstat v české kotlině a čekat, až mě Lucie Borhyová, ta Beyoncé chudých, označí v hlavních zprávách na TV NOVA za opravdového divadelního génia…

    Pavel Kohout

    Když jsem byl ještě hodně mlád a blb, dal jsem jména divadelních kritiků Klimenta, Kopeckého a Zvoníčka záporným postavám hry Třetí sestra. Naštěstí jsem dostal rozum včas a v tiskárně přemluvil sazeče flaškou, aby vyměnili příslušné litery na jména Klement, Kupecký a Koníček; herci Realistického divadla se je přeučili neradi, že jim ta trojka pila krev jako mně.

    Moje instinktivní nechuť k tomu zvláštnímu oboru lidské činnosti ustupovala, když se vzdor přibývajícím odsudkům hrály mé hry pořád víc. Pocítil jsem pozitivní vliv extrémně špatných kritik v tom, že leckoho spíš donutily, aby se osobně přesvědčil, a mě dráždily psát dál, abych obhájil svůj riskantní žánr křížící tragédii s banalitou, k němuž mě dovedl milovaný Cyrano a práce pro velkou scénu Vinohrad. Staly se pomyslnými laťkami nabuzujícími k přeskočení.

    Když jsem si pak poradil s krizemi lidskými i občanskými, věděl jsem už, že kritika prostě patří k mému povolání, a že jako mé psaní odhaluje mě, obnažují se ve svém i kritici. Poznal jsem, kdo mě kárá, protože ode mě chce víc, a kdo si v odsudcích vyžívá vlastní traumata. Od té doby – začalo to Sergejem Machoninem – s nimi mohu kamarádit a neurážet se ani je, ať píšou jakkoli. A neváhám s nimi polemizovat, když jde o problém obecného významu, nebo když neovládnou averze a bijí pod pás.

    Apropóóó: nechtějí mít Divadelky nepravidelnou rubriku CHUCPE!, kam by směl přispět každý, kdo na to narazí? Bude-li zájem, zašlu hned dvě ukázky.

    Karel Steigerwald

    Ten příměr – kůže na bubnu! Kritik sám dělá bubny z kůže dramatiků a vida – taky ho to asi čeká. Mně osobně je to ale jedno, kritiků si vážím, mají to těžké, nerad bych to sám dělal. Mít pořád názor, to je peklo. Sám se bavím něčím podobným, kritizuji politiky, píšu o nich články, jak to mají dělat správně. A řeknu upřímně, ubohá to činnost. Omlouvá mě, že politika je něco naprosto bezvýznamného a pomíjivého, na rozdíl od divadla, které přes veškerou snahu kritiky není mrtvé, nýbrž věčné. Mám sen: skupinová fotografie české obce kritické. Dámy vpředu malebně v křeslech, muži nad nimi v několika zlověstných vrstvách. Dorost zatím nadává v pozadí. Sem tam už mezera, staří unavení kritici uvolňují místo mladým zuřivým kritikům. Kdo kritiky znáte, představte si tu fotografii. Měl bych ji na zdi. Ale dejte tu havěť dohromady.

    Kdysi to vystihl moudrý Goldflam: vaše připomínky vyslechneme, ale řídit se jimi nebudeme. Drsněji to sdělila zesnulá Jiřina Jirásková: oni to píšou, já to nečtu. Kdyby byli kritici odvážní, do divadel by nechodili. Řekli by: oni to hrajou, my tam nechodíme.

    Být kritikem je úplně jiná činnost, než být autorem. I motivy jsou jiné. Autor píše, protože se chce něco dozvědět, kritik píše, protože to už ví. Vždy mají kritici náskok, ale jen v tom světě kritiků. Řešením by bylo psát hry podle kritik. Ale nikdo to nedělá. Přínos kritiků je velký, nevím, proč se kritiky nečtou před představeními, aby bylo jasněji.

    A nyní vážně: kritika může i škodit, ale jen těm, co se poškodit nechají. Zásada je: nedbat. Machonin, výsostný autoritativní kritik psal o Činoherním studiu v osmdesátých letech nepříznivé kritiky. Zdrtil Gogolova Revizora, protože to nebyl Revizor jeho, ale jiných. Jiným, které tehdy to divadlo strhlo, to bylo fuk. Před maturitou jsem hltal Semafor a Literární noviny. Machonin napsal: Kam kráčíš, Semafore? To byla otázka, která mě zajímala ze všech otázek světa nejméně. Dokonce jsem si ani neřekl: Kam kráčíš ty, Machonine? Inka Machulková ve Viole recitovala báseň z roku 1948: Machonin, Machonin, kampak já se přiklonim. A to byl Machonin, jak se říká u divadla, pan kritik. Povolání kritiků je těžké. Šalda píše v Zápisníku, že napsal divadelní hru, ale Národní divadlo ji z pomstychtivosti hrálo koncem března, kdy první jarní dny vytáhly publikum z divadla na Žofín. Každý rok koncem března si na to vzpomenu. Také si často představuji, jak asi zní muzika, když se mlátí do bubnu z kůže dramatika a pak pro srovnání z kůže kritika. Co zní lépe?

    P. S. V minulém textu jsem vzpomněl herce Poločka. Vznikla nejasnost, zda jde o zesnulého báječného herce Poloczka, či jestli existuje nějaký bájný neznámý herec Poloček, nebo jestli je to jen překlep, neboli chyba. Sám nevím, jak to je. Tolik na vysvětlenou.

    • Autor:
    • Publikováno: 27. ledna 2013

    Komentáře k článku: 3MIS3

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      „Karel Čapek prohlašuje, že kritizovat – to je usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.“ Ano, mnozí kritici píší kritiky takto. Je to proto, že jsou majiteli vlastního UMĚLECKÉHO NÁZORU, eo ipso zneuznanými umělci. (Ve svém ročníku na KDV FFUK jsem byl jediný, kdo se před tím ani jednou nepokusil dostat na DAMU.)
      Píši kritiky bez vlastního UMĚLECKÉHO NÁZORU už 40 let. Nijak se netajím tím, že já byh TO (umění) prostě nikdy nedělall, protože nemaje umělecký talent, nemám ani puzení.
      Nemám chuť být kuchařem a vařit: Moc rád ale jím a poznám, co je uvařené dobře a co špatně!

      29.01.2013 (4.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,