On a jeho spolužáci z DAMU, jako třeba Jakub Špalek, pozdější zakladatel Spolku Kašpar, v listopadu aktivně organizovali odpor proti režimu, jehož součástí byly i jízdy po republice, kde vysvětlovali své postoje i mezi zaměstnanci velkých fabrik a závodů. Jan tehdy působil v Divadle na Vinohradech, kde se také sblížil s Janem Kačerem, hrál krále Václava II. v jeho Záviši z Falkenštějna, Roberta v Hlasech ptáků, po letech prvním Topolovi na pražském jevišti. Měl v sobě něco, co se dá označit za chlapecký pel, mladickou rozjitřenost. S Kačerem a Václavem Křístkem tehdy v prosinci jeli do Ostravy a měli vážnou autonehodu, po níž Honza zůstal tři měsíce v bezvědomí. Jan Kačer si to celý život kladl za vinu, stále o tom mluvil, říkal, že pořád vidí ten hrozný okamžik po nehodě s hořícím autem. Honza na to také vzpomínal – když se probral, tak si prý vůbec nic nepamatoval, až když mu tatínek v nemocnici řekl, že Václav Havel už je prezidentem, všechno mu naskočilo.

Jakub Špalek pak v roce 1990 založil Spolek Kašpar, o rok později Jan ztvárnil roli biskupa d’Aussigny ve Fischerové Hodině mezi psem a vlkem. V roce 1993 přišla jeho první slavná role v Kašparu – Charlie Gordon v Růži pro Algernon, kterou režíroval Jakub Špalek. Inscenace měla 880 repríz a hrála se prakticky třicet let. Příběh mentálně postiženého mladíka, který se stane géniem, aby se posléze vrátil do původního stavu, je strhující. A jeho téma – nezlomná lidská vůle a schopnost vždy se zvednout a jít dál – bylo i tématem Honzovým, své postavě vtiskl velkou přesvědčivost a horoucnost. Další velkou rolí byl Richard III., jeden z prvních strohých a temných Shakespearů Jakuba Špalka. Jan Potměšil v titulní roli přišel se zajímavým pojetím, nemusel předstírat Richardův hendikep, hrál na vozíku a do hry vnesl vůli a sílu, tedy pozitivní hodnotu – gangsterem, který se dere k moci, se Richard stal ze svobodné vůle. Václav Havel, to bylo další téma Kašparu i Jana Potměšila. Hrál Vaňka v jeho Audienci a vtipně vzpomínal, jak si ho ještě před listopadem s Tomášem Kargerem přehrávali ve vlaku – půlka spolucestujících zdrhla do jiného vagonu a půlka zůstala a fandila jim. Na kontě má také roli Vězně v Chybě. K Havlovým hrám se vždy rád vracel. Hrál pořád a byl na roztrhání, fyzické meze si nepřipouštěl. A byly i komediální role, třeba Důra v dalším hitu Kašparu, Rozmarném létu. Vzpomínám na originálního Ur-Hamleta Jiřího Stránského s názvem Claudius a Gertruda, kde Jan Potměšil hrál Claudia. Osou inscenace byl jeho konflikt s bratrem Hamletem (František Kreuzmann). Úžasné bylo, jak oba hnal vztek a panovačnost, a i když Claudius měl fyzické zranění, jež mu znemožňovalo vstoupit do otevřeného boje, oba si byli v té bouři emocí a v zaťatosti rovnocennými soupeři.

Jan Potměšil přestal hrát divadlo přibližně před čtyřmi lety, ale z veřejného života nikdy neodešel. Nikdy mu nebylo jedno, v čem žije, a chtěl změnit chod věcí. Věděl, že jeho osud a schopnost čelit mu energií a vůlí dává ostatním naději. Moderoval adventní koncerty České televize a významně se angažoval v mnoha charitativních akcích, zajímal se o lidská práva. Oženil se a ve své ženě Radce našel velkou oporu, narodili se jim dva synové. Svůj hendikep dokázal proměnit v pozitivní životní postoj a nejenom v tom byl výjimečný. Od chlapeckých let zářil a ze svého jasu dokázal hodně předat.