Jana Pilátová: Cesta životem a divadlem 3
Jana Soprová
Iniciátorem cesty za Grotowským s Katedrou divadelní vědy v březnu 1967 byl profesor Kopecký. Znal Jerzyho už jako studenta režie se zájmem o souvislost divadla a rituálu. Ten mladík získal v září 1959 „své“ působiště, ale už o půl roku dřív vydal Kopecký jako šéfredaktor Divadelních novin jeho vizionářskou stať Divadlo a kosmický člověk a roku 1963 zprávu dramatika Ivana Klímy, který psal o jeho představení Marlowova Fausta, že neví, jestli je tohle ještě divadlo, nebo právě tohle je divadlo budoucnosti. Ve vlaku do Polska (pro mnohé to byla první cesta za hranice) jsme si četli v Divadle z října 1966 stať Zdeňka Hořínka Obnažený herec v chudém divadle, který psal ještě o Divadle 13 řad, ale my jsme za Grotowským jeli už do Teatru Laboratorium. Nejeli jsme do Opole, kde soubor vydržel jen pět let, ale do Wrocławi, kde „divadlo budoucnosti“ mělo od ledna 1965 azyl. Ta doba byla plná zvratů: dělo se to ve světové politice i módě a v tom, co se může říkat a dělat. Nám se zdálo, že se všechno začíná a otevírá, ale až teď vím, že teprve naše generace se mohla ohlédnout, jaké hranice jsme zdědili, jak nás to formuje a deformuje a co si s tím počneme.

Poprvé ve Wrocławi To polské město bylo zubožené, už ne německá Breslau, jen Wrocław plná stop a jizev: v ulicích se spoustou proluk, pokrytých cihelnou drtí a plevelem, sousedily obydlené ruiny se secesními domy a vilami a velkoříšský a stalinský monumentalismus s gotickými kostely někdejší české Vratislavi. Většinu obyvatel tvořili přesídlenci z východu Polska, zabraného Sovětským svazem. Dnes je to jedno z nejkrásnějších polských měst, ale tehdy to bylo město obnažené a chudé, stejně jako to divadlo, které sídlilo v podkroví běžného činžáku na Rynku...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty a seniory