Monografie Jaroslava Vostrého Osvobozené divadlo. K problematice meziválečné avantgardy nabízí kritickou rekapitulaci fenoménu divadelní avantgardy prostřednictvím tvorby Jiřího Voskovce a Jana Wericha, zasazené do širšího kontextu Devětsilu a dobových uměleckých -ismů. Autor sleduje vztah mimického herectví, lyriky a režijní koncepce i proměny samotného pojmu avantgarda a jeho dnešní interpretace.

Publikace Petry Honsové Ladislav Smoček, dramatik a režisér naopak mapuje kontinuitu českého autorského a hereckého divadla od 50. let do současnosti skrze osobnost spoluzakladatele Činoherního klubu. Na základě původního výzkumu přibližuje Smočkovu dramatickou i režijní tvorbu, vznik „divadla režírovaného herce“ i kolektivní charakter souboru, přičemž neopomíjí ani zahraniční inscenace a autobiografické reflexe moderních dějin. Obě knihy tak společně otevírají dialog mezi avantgardní tradicí meziválečné scény a pozdější podobou českého činoherního divadla.

Osvobozené divadlo

Kniha je věnována výzkumu moderního českého komediálního divadla; šťastným příkladem jsou tu osudy tzv. avantgardy, související se zkoumáním zdrojů mimického živlu v českém divadle. V případě vzniku a vývoje Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce (1905–1980) a Jana Wericha (1905–1980) jde o oblast, kde se protíná jejich mimické umění s „dramatickou“ tvorbou – tedy psaním vlastních divadelních her. Pozadí pak tvoří celkový vývoj generace Devětsilu a související -ismy (poetismus, konstruktivismus, dadaismus, surrealismus); dochází tak i ke srovnání s  tvorbou dalších členů původního Osvobozeného divadla a v jistém ohledu i „protipólů“ V+W: E. F. Buriana (1904–1959), Jiřího Frejky (1904–1952) a Jindřicha Honzla (1890–1953).

Postavení Osvobozeného divadla bylo zvláštní – divadlo bylo spojené s avantgardními snahami v dalších uměních; v literatuře zejména s rozvojem české poezie, která byla nejen za první republiky uznaně nejprůbojnějším uměleckým útvarem. Vedle tradice mimu – primárně tělesné herecké proměny – jde tak o problematiku vazeb herectví a lyriky, což těsně souvisí s rozvojem režisérského divadla, zejména v díle E. F. Buriana a Jiřího Frejky z 20. a 30. let., ale i s vlastní tvorbou V+W, a má co dělat s tradicí poetického divadla, které – v těsném spojení s tradicí mimu – zakládá specifickou podobu českého divadla. Třetí tendencí, jak to nazývá Jaroslav Vostrý ve své knize, je oživení divadelního prostoru jednak z hlediska nové vizualizace divadla, jednak sémantizace jeho jednotlivých prvků. Další vývoj tohoto typu divadla byl ovšem ovlivněn nejprve totalitním režimem i později dalšími vlivy spojenými s tzv. estetickým kapitalismem; tak byla tato tradice bohužel zatlačena do pozadí. Proto si tím víc zasluhuje uvedení do současného diskurzu.

V případě výzkumu „avantgardního“ herectví, zkoumaného v souvislosti s rozvojem režisérského divadla, jde současně o řešení zásadní otázky: Co je možné vidět v tzv. avantgardním umění dnes a jak dnes určit jeho obsah a dosah. Dnes, to znamená v době, kdy avantgardní utopie ztratily v dobovém myšlení své někdejší postavení. Lze tak označit Osvobozené divadlo? Vztahuje se tato charakteristika na celou jeho historii? Tedy na Osvobozené divadlo působící jako divadelní sekce Devětsilu i Osvobozené divadlo V+W a další tvorbu těch, kteří stáli počátečnímu období Osvobozeného divadla v čele?

Sémantika výrazu avantgarda je stále spojovaná s ideou uměleckého pokroku neodmyslitelného od pohybů v kultuře. Lze jistě mluvit o pokroku v případě techniky a technologií. Je to ale možné i v případě umění? Nebo je avantgarda střechové pojmenování různých příbuzných uměleckých skupin, jejichž ctižádost směřovala k zásahu do života či přímo ke ztotožnění se životem? To znamená k překročení dosavadních hranic umění, k vysvobození umění z institucionálního systému, diktátu trhu či vůbec existence nějakých daných (tradičních) forem, bránících projevu, ve kterém jako by se ozýval (svobodný) život sám? Má tedy pravdu Peter Bürger, který roku 1974 vyhlásil avantgardu za výraz sebekritiky umění v měšťanské společnosti, když místo pouhé kritiky dosavadních uměleckých škol a směrů útočí na samotnou instituci umění? Odpověď může i v případě české divadelní avantgardy naznačit jen kritická rekapitulace podoby tohoto umění (zvlášť v případě divadla jen pravděpodobné podoby) a jeho dobového kulturního fungování. A právě o tuto kritickou rekapitulaci se ve své poslední knize Jaroslav Vostrý pokusil.

(Nakladatelství KANT)

Ladislav Smoček, dramatik a režisér

Kniha Petry Honsové, věnovaná Ladislavu Smočkovi (⁎1932), českému dramatiku a režisérovi, spoluzakladateli Činoherního klubu, představuje jeho dílo od poloviny 50. let 20. století k dnešku. Prostřednictvím Smočkovy částečně autobiografické hry Nejlepší den (kterou uvedl v Divadle J. K. Tyla v Plzni v roce 1995) nahlíží dobu, již prožil v Protektorátu Čechy a Morava a ve dnech vítězství nad nacismem, když Plzeň osvobodila americká armáda. Monografie přibližuje Smočkovy inscenace z prvních angažmá v Benešově a v Divadle Julia Fučíka v Brně (Pavlíčkův Slavík a Labyrint srdce, Goldoniho Poprask na laguně, Goodrichové a Hackettův Deník Anny Frankové ad.) i jeho působení v Laterně magice. Doširoka se zaobírá vznikem Činoherního klubu v roce 1965 a Smočkovými původními hrami a inscenacemi z prvních sedmi let existence divadla (Piknik, Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Kosmické jaro). Jsou zde nahlíženy jako „divadlo režírovaného herce“ a zachycují tak nejen osobnost a umění Ladislava Smočka, ale i hereček a herců, již se stali jedinečnými spolutvůrci těchto inscenací. I Smočkova vrcholná režisérská díla z pozdější doby (O’Neillová Cesta dlouhého dne do noci, Zuckmayerův Hejtman z Kopníku, Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa a Gogolovi Hráči z přelomu 70. a 80. let a po roce 1989 pak Birinského Mumraj, inscenace českých komediografů 19. a 20. století, Kunderova Ptákovina ad.) jsou tu zároveň obrazem souboru a společenství Činoherního klubu. Na základě původního výzkumu kniha představuje Smočkovy pohostinské režie v zahraničí, zejména v curyšském Theater am Neumarkt a Theater im Depot (Depot Tiefenbrunnen).

(Nakladatelství KANT)