Za téměř 60 let praxe vytvořil na tisíc divadelních inscenací, jasnou stopu zanechal v Šumperku i Perthu, v Brně i v Los Angeles, v Ostravě i Baden Badenu, v Praze i Monte Carlu. Pravidelně spolupracoval s většinou českých a moravských divadel i se scénami slovenskými, polskými, italskými, německými a americkými. O něm i o zásadních částech jeho tvorby vzniklo několik diplomových a disertačních prací, například o scénografiích k inscenacím her Williama Shakespeara či o jeho kongeniální spolupráci s filozofem České nové vlny, režisérem Evaldem Schormem.

Po celou dobu své profesionální činnosti si zachovával úctyhodný mezinárodní rozhled, intenzívně se zabýval celosvětovou politickou situací, bedlivě sledoval globální výzvy. Stejnému „světoobčanství“ pak učil i svoje studenty, které inspiroval k tomu, aby o své divadelní práci uvažovali v širších souvislostech historických, filozofických i lidských.

Pedagogem DAMU se stal v roce 1977, od roku 1992 do roku 2021 byl vedoucím katedry scénografie, v roce 1994 se stal profesorem. Zásadní a dosud ne detailně zpracovaná je jeho role prvního porevolučního děkana DAMU v roce 1990, kdy byl o převzetí funkce požádán samotnými studenty; výrazně tak přispěl k hladkému a bezpečnému přechodu školy do demokratického modu operandi.   

Jako pedagog hostoval a vyučoval mimo jiné na americké University of Chattannooga Tennessee, britských Trent University Nottingham a Central School of Speech and Drama v Londýně, španělské CAT Sevilla a mnoha dalších.

Jeho pedagogická činnost se vyznačovala velkým osobnostním vkladem: k 75. výročí Akademie múzických umění v roce 2020 ostatně najdete na YouTube krátkou zdravici, která přesně vyjadřuje vztah profesora Duška k této vzdělávací instituci: „DAMU vděčím za mnoho. Když jsem šel na uměleckou školu, tak jsem věděl, že to znamená učit se u mistra. A já jsem takového našel, byl to František Tröster. Potom, když jsem skončil jako student, jsem za nějaký čas začal fungovat (na DAMU) jako pedagog. Zajímavé bylo, že jsem najednou zjistil, že potřebuji výuku kvůli tomu, abych vyvážil a reflektoval to, co dělám v divadle. Zdařilo se mně za ta léta být u všeho podstatného, co škola prožila. Samozřejmě tím nejdůležitějším byl listopad 1989. DAMU začala stávkovat těsně po Národní třídě před kavárnou Slavie. První škola, která se k nám připojila, byla FAMU. A od té doby si strašně vážím spolupráce nás všech na celé akademii. Byl jsem velmi hrdý na to, co škola znamená nejen pro divadlo a film a hudbu, ale i pro spoustu dalších věcí.“

O svém učiteli z pražské DAMU, nejzásadnějším poválečném českém scénografovi a dvorním kolegovi režiséra Jiřího Frejky, Františku Trösterovi, hovořil Jan Dušek často: „Jako scénograf byl pro mě Tröster muž velkých dramatických gest, která mi už tehdy připadala trošku přehnaná. Ale jako učitel měl na mě vliv zásadní. Neučil příkladem, ale skoky do života. Jednu věc jsem se od něho naučil velmi záhy, že člověk musí brát to, co dělá, strašně vážně. Sebe ale ne. Když jsem byl ve třeťáku, řekl mi nenápadnou větu:, Hele, ty se podivej na Zelenku.´ Běžel jsem do knihovny, nedovzdělaný, jediné, co jsem věděl, že Zelenka byl scénograf Osvobozeného divadla, zahynul v koncentračním táboře a jmenoval se František. První, co jsem v knihovně objevil, byla jeho kresba k inscenaci Protheus, kde scéna sestávala ze staré matrace. Byl jsem uchvácený a objevil následně divadlo, které dělal v Terezíně. Divadlo v limitovaných podmínkách. Divadlo, které nemá nic, jen potřebu tvořit, a tak se vše potřebné vytvoří z toho, co je po ruce…“  

Duškovu stylu, který výtvarnou stránku úzce propojuje s hereckou akcí, se začalo říkat akční scénografie. Věřil, že umění lze udělat z čehokoli, že nepotřebuje nic, jen zapálené herce a režiséry, kteří dokážou dávat běžným věcem smysl jednáním – akcí – na scéně.

Záhy se však Jan Dušek začal vydávat i jinými směry – jeho výraznou tvůrčí etapou bylo například hned počáteční angažmá v Ostravě. Jeho návrhy scénických objektů, prostoru a kostýmů přinášejí nejen originální řešení inscenací, ale vystihují i atmosféru děje a podporují psychologii hry. V neposlední řadě přinášejí na scénu neobvyklé materiály a předměty – provazy, plátna, koberce, papírové kartony, které umožňují variabilitu prostoru a svou funkčností komunikují s herci a tanečníky. Jan Dušek ke své práci dodává: „Scénograf může vymyslet cokoli, a nakonec je odkázán na herce, na tanečníka, zpěváka, na tělo živého umělce. Je to až herec, díky němuž se kostým rozžije. Proto se svou prací snažím spoluvytvářet představení, nelámu si hlavu tím, jestli tvořím v tomto stylu, nebo v onom. Dělám věci tak, jak jsou pro inscenaci a herce třeba. Jsem možná až příliš flexibilní, ale scénograf musí být připraven na všechno. Jakmile mu jde jen o to, aby se na jevišti realizovaly jeho pěkné kresbičky, je ztracen on i dotyčné divadlo.“

Svou tvorbu vystavoval na Pražském Quadrienalle, podílel se na výstavě Kde domov můj v Praze U Hybernů. Získal mnohá vyznamenání a ceny, mimo jiné 1. cenu na Trienale v Novém Sadu či Cenu Alfréda Radoka.

Možná nejvíc by jej ale potěšilo, s jakým respektem o něm vždy mluvili a dosud mluví „jeho“ režiséři: od Andreje Kroba, dvorního režiséra her Václava Havla, kterému byl Jan Dušek dvorním výtvarníkem, Otu Ševčíka v plzeňském Divadle J. K. Tyla a Zdeňka Černína v Městském divadle Brno. Scénické a kostýmní návrhy ostatně vytvářel pro přední režiséry několika generací: Jaromíra Pleskota, Vladimíra Strniska, Pavla Hradila, Aloise Hajdu, Michala Langa, J. A. Pitínského, Martina Porubjaka, Michala Dočekala, Petra Lébla a mnohé další. Byl v úzkém kontaktu i s režiséry tanečního divadla, navrhl výpravy pro pantomimy Ladislava Fialky i choreografie Pavla Šmoka či Libora Vaculíka. Přelomovou, zásadní éru strávil v pražském Divadle Na zábradlí 70. a 80. let, po boku režiséra Evalda Schorma.  

Ti všichni, stejně jako diváci, oceňují fakt, že podstatou Duškovy scénografie byla vždy služba dramatickému dílu jako celku, služba vizuálnímu podchycení zásadních dramatických situací. Scénická proměnlivost pro něj byla vždy v souladu s režijním konceptem a, což je neméně důležité, s akcí živého herce na jevišti.

Při pohledu na profesionální i pedagogickou dráhu Jana Duška bychom jej, vzhledem k počtu inscenací a půl století učení na DAMU, mohli nazvat workoholikem. Byl by to však pohled zjednodušující a povrchní: odešel obklopen velkou rodinou i milovanými vnoučaty, a právě v neutuchajícím pracovním entusiasmu, v jeho nasazení i v zájmu, se kterým nahlížel každý projekt, se zrcadlila zdaleka nejen jeho úcta k divadlu jako k živému umění. Byla v tom obecněji úcta k lidem, ryze humanistický přístup k životu i ke světu.