Vilemína Pecharová vystudovala divadelní vědu na FFUK, zabývala se převážně historií českého divadla, znala o dávno uplynulém divadelním životě až neuvěřitelné podrobnosti. Její znalosti pomáhaly nespočtu badatelů při práci, obdobně „pomocné“ byly i Vilemíniny publikace (např. společně s Helenou Vranou vydala soupis rukopisných i tištěných her divadla Uranie), byla autorkou precizně zpracovaných soupisů rukopisných sbírek divadelního oddělení. Připravila nebo spolupracovala na přípravě řady výstav, od spolupráce na velké výstavě ke století Národního divadla po výstavy týkajícího se historie a osobností Vinohradského divadla (Hilar Frejka, Scheinpflugová aj.).

Svou práci milovala, zároveň si zachovávala potřebný „neúřední“ nadhled, s nímž otvírala o prázdninách zavřenou badatelnu mimopražským studentům nebo ve spolupráci s rušenými divadly zachraňovala pro NM cenné materiály z jejich archivů, úředním rozhodnutím určených k neodbornému, badatelům těžko přístupnému zpracování.

Byla výbornou vypravěčkou. Milovala jsem její historky z cest, které podnikala se svou nejlepší přítelkyní, teatroložkou Marinou Ivanovovou z divadelního Bachrušinova muzea, v sedmdesátých a osmdesátých letech po Rusku. Cizinci tehdy nesměli bez povolení opouštět Moskvu, Vilemína musela urputně mlčet, aby se neprozradila cizím přízvukem. Ráda, láskyplně a s humorem vyprávěla i o rodině svého bratra, kterou měla za svou. Když jsem viděla vtipnou a kritikou ceněnou inscenaci jejího synovce, choreografa a tanečníka Štěpána Pechara Muž z Malty, znala jsem řadu situací, které se v ní odehrávají, z Vilemínina barvitého vyprávění. Vděčím Vilemíně i za knihy, které mi půjčovala, nejdříve předválečná vydání dětských knih (britský Jirka, postrach rodiny, český Kája Mařík, gruzínská odvážná kněžna Nina Džavacha), které byly pro mne v dětství potřebnou protiváhou tehdejších příběhů o vzorných pionýrech, později samozřejmě hodnotnější tituly i odbornou literaturu; jako studentka i při redakční práci  jsem od ní získala mnoho cenných rad a konzultací z oblasti českého i ruského divadla. S velkým respektem jsem vždycky vnímala její neokázalou, samozřejmou a pevnou víru.

V dnešní době se kredit teatrologa měří především počtem publikací. Zapomíná se na ty, kteří s vysokou odborností, trpělivostí a pečlivostí uchovávají a zpracovávají materiály spojené s divadelní historií, v našem oboru často jediné doklady toho, že divadlo existovalo. O tom, že je takových lidí mnohem méně, než by bylo třeba, svědčí řada krabic s nezpracovanými pozůstalostmi v nejen divadelních paměťových institucích. Není to práce, která zaručuje vědeckou slávu nebo zápis do historie oboru. Známe jen málokteré z nich – často bývá zmiňována Hana Konečná, bývalá vedoucí archivu Národního divadla, která v něm statečně zaměstnávala teatrology režimem zatracené, nebo Václav Štěpán, který dal průběžné dokumentaci českého divadla v Divadelním ústavu řád a smysl a v systematické archivní práci pokračoval i jako vedoucí divadelního oddělení NM. Je ale mnoho jmen z tohoto zákulisí divadelní vědy, za nimiž leží obrovská práce a o nichž se veřejnost téměř vůbec nedoví. Vilemína byla jedním z nich.