Oživení prostoru, který se přece jenom nenachází v centru Prahy, kam se přirozeně stahují divadelní diváci, měla zprvu na svědomí skupina absolventů KALD DAMU se svým pedagogem Janem Bornou. Od roku 1994 zde prezentovali hravé jevištní tvary a pozvolna se kolem nich začal utvářet okruh diváckých příznivců. Na dejvické jeviště přenesli na počátku i některá školní absolventská představení. V roce 1995 se pak Dejvické divadlo mohlo pochlubit působivě snovou inscenací Sestra Úzkost, kterou s herci připravil režisér Jan Antonín Pitínský, inspirován texty Jana Čepa a Jakuba Demla. Toto působivé jevištní dílo si odneslo Cenu Alfréda Radoka (předchůdce dnešních Cen kritiky) jako Inscenace roku.

Záliba v exkluzivních slovesných dílech českých autorů nesla ovoce i o něco později. Nezapomenutelnou divadelní koláží zůstává prolnutí několika textů Richarda Weinera v kompozici Arnošta Goldflama Rovnováha. Ve zmíněných uměleckých událostech se postupně zakalovaly výrazné herecké typy (v čele s Janem Vondráčkem), které na sebe brzy nato začaly poutat pozornost v Divadle v Dlouhé (někdejším Divadle Jiřího Wolkera). Právě tam soubor s režisérem Janem Bornou přešel a spojil se tu se skupinou kolem Hany Burešové a Štěpána Otčenáška, kteří přišli ze smíchovského Labyrintu. A v Zelené ulici je vystřídala další „školní třída“ z DAMU, opět se svým pedagogem, režisérem Miroslavem Krobotem. Také oni zprvu prezentovali na profesionálních prknech své absolventské inscenace. 

Nástup skupiny s tou nejlepší pověstí

Soubor se brzy začal doplňovat herci, kteří sem přecházeli z jiných divadel. Zatímco dámská „školní“ sestava byla stabilnější, v pánské šatně se objevili herci, z nichž se časem staly hvězdy. Miroslav Krobot mi v rozhovoru pro kulturní měsíčník UNI v roce 2015, řekl: „Ale tehdy to ještě nebyly hvězdy, Ivan Trojan byl na Vinohradech jednu sezonu a skoro nehrál, David Novotný přišel z Budějovic, Jarda Plesl ze Zlína, Vašek Neužil z Brna, je to tak různě posbírané. Nevím, čím to je, že děvčata zůstala, myslím, že byla připravenější na chod divadla se vším, co to obnáší.“

Soubor se pomalu zabydloval a zanedlouho se začalo hovořit o výrazně profilovaném, herecky brilantním divadle, jehož repertoár se rozpřahoval mezi klasickými tituly, adaptacemi pozoruhodných próz a brzy i původními texty pro jeviště. Ještě na sklonku minulého století se věhlas šířil kolem Krobotovy režie Shakespearova Večera tříkrálového, naznačujícího, že klasika v komorním prostředí, charakteristická soustředěným herectvím, může z předlohy vydolovat nové, subtilnější odstíny jevištní interpretace. Inscenace s vročením 2000 se už týkaly divadla, jehož popularita prudce vzrůstala. Umělecký šéf nastudoval dramatizaci Gončarovova Oblomova a především Ivan Trojan svým posmutnělým a zároveň ironicky empatickým a suverénním výkonem publikum nadchl. Vzpomínám, že jsem na repríze seděl vedle režiséra Jiřího Pokorného, který po Oblomovově monologu začal nadšeně tleskat (potlesk na otevřené scéně je u činohry, zvláště nejde-li o chytlavou komedii, jevem přece jenom poměrně vzácným).

Dařilo se ovšem i hostujícím režisérům, Michal Lang v té době přivedl na jeviště Dejvického divadla pozoruhodnou podobu Ortonova Lupu. A Lukáš Hlavica, tehdy ještě člen souboru, zdivadelnil další ruskou klasiku, Bratry Karamazovy. Inscenaci pak okořeněnou fiktivním příběhem zájezdu souboru do Polska zfilmoval Petr Zelenka, který měl brzy zafungovat jako vyživující injekce v Zelené ulici coby autor i režisér. Schylovalo se k Příběhům obyčejného šílenství. Tato inscenace z roku 2001 znamená výrazné stvrzení zdejší poetiky, propojené s mimořádně šťastným vystižením „tekutého“ ducha doby, Zelenka jako autor i režisér nabídl v komediálním nadhledu emocionální vykořeněnost spojenou s poněkud nezodpovědnou lehkostí přístupu k závažným životním situacím. Kromě přesných kreací Ivana Trojana či Martina Myšičky tu svůj vstup mezi herce, později stvrzený i ve filmech či na televizní obrazovce, absolvoval režisér Miroslav Krobot, zodpovědný za interpretační styl, který v souboru krystalizoval. Karel Král ho v recenzi na Čapkem inspirovanou inscenaci Absolutno v SADu v roce 2018 charakterizuje takto: „Jednoduchý náznak stačí i jindy, což konvenuje typickému dejvickému herectví, pro nějž ve všech složkách platí výjimkami potvrzované pravidlo, že méně je více. Sebevědomí zdejších aktérů nepotřebuje sokl okázalosti, humor většinou stačí suchý a základním výrazem je ironický poker face… Prostě škola Miroslava Krobota.“

Repertoárová pestrost

V Dejvickém divadle byla a jsou pozoruhodným způsobem interpretována díla dramatického kánonu, jako jsou hry Williama Shakespeara a Antona Pavloviče Čechova. Nejslavnějšího alžbětince na zdejším jevišti zpřítomnil Miroslav Krobot ve Večeru tříkrálovém (1999) a v Hamletovi (2006), ve druhém případě odvážně škrtl celé krvavé finále, inscenace končila pozváním Hamleta (Jaroslav Plesl) na souboj s Laertem. Málokdy uváděnou Zimní pohádku úspěšně nastudoval Ondrej Spišák v roce 2015, zcela čerstvým shakespearovským titulem je pak v roce 2022 premiérovaný a dosud reprízovaný Richard III. v režii tvůrčího tandemu SKUTR, kde v titulní roli získává interpretační ostruhy poměrně čerstvý člen souboru Lukáš Příkazký. Čechov se uplatnil v repertoáru jako autor Tří sester (Krobotova inscenace 2002) a Racka (2015). Druhá jmenovaná – více než tříhodinová – inscenace v režii Michala Vajdičky se s úspěchem hraje dodnes. Své místo si v dejvickém repertoáru vydobyl i Henrik Ibsen, jehož Přízraky nastudoval Jiří Pokorný v roce 2019. Z modernějších klasiků se uplatnili Luigi Pirandello, Tennessee Williams i Friedrich Dürrenmatt. Hravostí a zároveň nebývale hlubokou reflexí mezilidských vztahů se vyznačoval jevištní převod prózy Johanna Wolfganga Goetha Spříznění volbou, kterým divadelní fajnšmekry v roce 2006 okouzlil Jan Antonín Pitínský. V tomto jevištním díle se výrazně uplatnila nejenom múzičnost, ale i muzikálnost zdejší herecké trupy, protagonisté se blýskli také zpěvem v náročných vícehlasech. Tuto schopnost talentovaných aktérů jsme měli možnost obdivovat rovněž v Krobotově nastudování Mozartovy Kouzelné flétny z roku 2003. Zpěv sice neměl parametry operní interpretace, notový zápis však byl realizován zcela spolehlivě.

A titulem, který úspěšně rozšířil repertoárové spektrum, byl Muž bez minulosti, Krobotova jevištní interpretace filmové předlohy předního finského tvůrce Akiho Kaurismäkiho, kterou na prknech divadla v Zelené uvedl v roce 2010. David Novotný exceloval v psychologicky křehkém příběhu rolí muže, který po brutálním přepadení, kdy jako zázrakem unikl ze spárů smrti, prodělává amnézii. Milostný protějšek, aktivistku Armády spásy, přesvědčivě ztvárnila Tatiana Dyková (tehdy Vilhelmová). Inscenaci zdobila nenápadná, přesto účinná hudební čísla, tvar se vlastně blížil komornímu muzikálu.

Fenomenální úspěch s pověstí více než pikantní inscenace zaznamenal o něco později Ucpanej systém (režie Michal Vajdička 2012), dramaturgicky připravený prolnutím několika próz skotského spisovatele Irvina Welshe, čerpajících z drsných, věru nesofistikovaných rozprav „hospodské“ populace. Výrazné procento vulgarismů, v textu obsažených, vyvolalo odezvu i mezi diváky spíš svátečními. Jevištní dílo bylo po devět let stále beznadějně vyprodané (což sice platí i o dalších inscenacích Dejvického divadla, zde však šlo o zájem často až hysterický). O popularitě hořké komedie, v níž vedle řady dalších brilantních výkonů exceloval Ivan Trojan v roli výkaly potřísněného Boha, mi Václav Neužil (v rozhovoru, vedeném v roce 2017 pro časopis Xantypa) sdělil: „Inscenace může zabrat jak u intelektuálů, tak u diváků, kteří toho o divadle a umění moc nevědí. Někteří to berou jako řachandu, což není úplně náš problém. Na repertoáru máme inscenace také jiného typu, a kdo by začal chodit do Dejvic podle jedné ‚sprosťárny‘, brzy zjistí, že to nebude jeho oblíbené divadlo. Při zkoušení Systému jsme ovšem nepředpokládali, že se kolem něho vytvoří taková pověst a že ho budeme hrát třeba na rockovém festivalu Colours of Ostrava pro asi 1 500 diváků, ovšem s mikroporty.“

Přímo pro dejvickou scénu

I když dvě zmíněné inscenace vlastně lze považovat za původní dejvická jevištní díla, přece jen vznikla podle předloh. Divadlo se ovšem může pochlubit realizací textů, které byly napsány přímo pro tuto scénu. Fenoménem, který soubor v Zelené ulici katapultoval mezi nejoriginálnější činoherní scény u nás, jsou především hry Petra Zelenky, pod nimiž je podepsán jako autor i režisér. Po již zmiňovaných Příbězích obyčejného šílenství, které převedl také na filmové plátno, zabodoval v roce 2005 titulem Teremin, opírajícím se zčásti o historická fakta a reálného hrdinu, vynálezce stejnojmenného hudebního nástroje. V umělecky i divácky úspěšné inscenaci se podařilo evokovat i ruskou a americkou realitu dvacátých a třicátých let minulého století, nezapomenutelnými kreacemi jevištní dílo okořenili Ivan Trojan v titulní roli a David Novotný v partu jeho nejbližšího kolegy a spolupracovníka Hanse Golberga. V roce 2013 následoval další Zelenkův opus Dabing Street. Ve šťavnatě obhroublých dialozích tu byl nastíněn příběh „vyhořelého“ profesionála, prošpikovaný černým humorem. Hlavní role patří k největším úspěchům herce Martina Myšičky na zdejších prknech, hra se stala i východiskem pro televizní seriál „po dvaadvacáté hodině“. Vynálezci léku proti AIDS Antonínu Holému věnoval pak Zelenka jevištní dílo Elegance molekuly (2018), kde geniálního chemika ztvárnil opět Martin Myšička. A „generační“ hrou Fifty, dárkem pro Ivana Trojana o problémech padesátníků z roku 2022, Zelenka svou dejvickou šňůru prozatím završuje.

Původní texty na scéně Dejvického divadla realizoval také Miroslav Krobot. Sirup nese vročení 2002, o deset let později vzniká pozoruhodná inscenace Brian, ve své fabuli propojující krizi v rockové skupině Rolling Stones s pohádkovým světem Milneova Medvídka Pú. V roce 2017 Krobot fúzuje s La Putykou Rosti Nováka a vytvářejí spolu herecko-artistický projekt Honey, ten však lze označit spíš za žánrově vychýlenou zajímavost než za umělecký úspěch, přestože kupříkladu Jaroslav Plesl i Václav Neužil v opulentní podívané přirozeně koexistují s „novocirkusáky“. Pro divadlo vznikají původní inscenace dalších autorů, Ivan Trojan či Martin Myšička také režírují. S Krobotovým odchodem z funkce uměleckého šéfa dochází ovšem k jakémusi završení stylu, jehož pokračování už nefunguje tak přesvědčivě. V dalších inscenacích, byť profesně standardně odvedených, se trochu přešlapuje na místě. Přičemž aktivity obohacené celou řadou různých ocenění pro jednotlivce i celek a dnes už legendární soubor hereckých hvězd umocňuje a do širšího povědomí dostává realizace mystifikačních televizních seriálů Čtvrtá hvězda a Zkáza Dejvického divadla. Vývoji – historii – souboru byl věnován i zevrubný třináctidílný dokumentární cyklus. Na postu uměleckého šéfa se po Miroslavu Krobotovi vystřídali Michal Vajdička a Martin Myšička, v případě dosazení hereckého kolegy do čela souboru se ovšem nejednalo o koncepční krok, spíše o dočasné nouzové řešení. Ne vše se v tomto období daří tak jako v předchozích letech, připomeňme alespoň rozpačité, překvapivě taneční dílko Terapie z roku 2021 v choreografii Petra Zusky. 

Do dalších let

Nyní na post uměleckého šéfa přichází respektovaný tvůrce Jiří Havelka. Ten už má se souborem určité zkušenosti a není vyloučeno, že se profil divadla může pootočit, ba dokonce výrazně proměnit. Tvůrce, který už řadu let profiluje formaci Vosto5, proslul zejména svým paradokumentárním projektem Dechovka a sugestivní občanskou variací na reality show Společenstvo vlastníků. S klasickými díly nakládá velmi energicky, příkladem budiž „zkratka“ Čechovova Racka v Divadle Na zábradlí. A už v minulosti měl několikerou zkušenost i s herci Dejvického divadla. V roce 2007 okouzlil soubor pod jeho režijní taktovkou na improvizaci založenou kratochvílí Černá díra. „Severskou“ poetikou zaujal ve hře inspirované osudem originálního cestovatele a nejspíš i mystifikátora Wanted Welzel, kterou tu v roce 2011 realizoval v spolupráci s dramaturgem Karlem Tománkem. K provokujícím tvarům, jež vybízejí k diskusi, patří Vražda krále Gonzaga z roku 2017 (shakespearovská aluze zde slouží ke znepokojivému zpytování vraždy „zradivšího“ agenta Litviněnka ruskými kolegy) či méně vzrušující Bitva o Hernaniho z roku 2023. V kontextu „aféry“ z dějin francouzského divadelnictví konfrontuje na jevišti herectví zkušených členů Dejvického divadla se současnými studenty DAMU. V kuloárech se spekuluje o tom, že příklon k „dokumentu“ a alternativním formám jevištní prezentace, než jakou je interpretační rozkrývání kvalitních předloh, může znamenat další etapu ve směřování této umělecké trupy. Jde ovšem zatím o úvahu čistě teoretickou.

Prostory dnes už legendárního stánku Thálie v Zelené ulici čeká rekonstrukce a soubor s novým šéfem bude nějakou dobu působit na pražském Chodově, konkrétně v renovovaném komplexu Galaxie, s výrazně větší kapacitou auditoria. Na to, kterým směrem se tým Dejvických vydá v nejbližší budoucnosti, se budeme s napětím i zvědavostí těšit.