Kde se vzala, tu se vzala… kde se vzal, tu se vzal…

Není pochyb, že rezort kultury vede nevzdělaná, nekompetentní a nekultivovaně vystupující ministryně Martina Šimkovičová. Svými výroky a kroky více než rok destruuje slovenskou kulturu a oprávněně čelí kritice z řad kulturní obce. Na druhé straně má podporu těch, kdo byli silnými zájmovými skupinami tzv. bratislavské kavárny roky přehlíženi. Proč zrovna ona? Při sestavování vlády byly rozhodující priority a preference jednotlivých koaličních partnerů při obsazování křesel konkrétních rezortů. Smeru byla kultura lhostejná, jako vítěz voleb hrál o nejdůležitější posty. Ani SNS se na kulturu prioritně nezaměřovala, brala všechno, čeho mohla ve své zdánlivě bezvýznamné pozici dosáhnout. Bylo veřejně známo, že kulturněji vybavenému Petru Pellegrinimi (Hlas – SD), častému návštěvníkovi zejména koncertů vážné hudby, nebyl rezort kultury úplně vzdálený. A není ani žádným tajemstvím, že měl svého osobního, bohužel jediného kandidáta na post ministra, kterým byl už za dávnějších časů (zejména v době druhé a třetí vlády premiéra Roberta Fica) vyvolený manažer Matej Drlička. Ten totiž svou manažerskou kariéru nikdy nerozvíjel bez konkrétního politického krytí. Někdejší sympatizant pravicové SDKÚ – DS Mikuláše Dzurindy vyrostl díky Ficovu Smeru, do jehož služeb se vložil hlavně v období slovenského předsednictví v Radě EU v roce 2016, kdy jeho agentura bez veřejné zakázky získala přímou zakázku na uspořádání zahajovacích ceremonií a koncertů. Podstatou známé „Kauzy Evka“ totiž bylo, že na interních zasedáních ministerstva prokazatelně tlačil na to, aby žádné zadání veřejné zakázky neproběhlo s tím, že se pouze nafinguje, jak se to – dle jeho slov – ostatně dělá, a on dodá i další agentury. V důsledku své netransparentní participace, postupů a posléze i několikanásobně předražených akcí (což bylo kontrolou potvrzeno) se ocitl v hledáčku instituce Transparency International Slovensko. Ta od té doby upozorňuje na negativní zkušenost s Matejem Drličkou pokaždé, když se jako fyzická osoba hlásí do výběrového řízení vyhlášeného státní institucí.

Tak tomu bylo, když se tento původně hudební manažer a producent poprvé ucházel o post generálního ředitele Slovenského národního divadla, tak je tomu i teď, když se uchází o pozici ředitele městského činoherního Divadla Pavla Országha Hviezdoslava. Svou politickou náklonnost podle potřeby obratně přizpůsobuje, tudíž se po roce 2018, po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a následném pádu Roberta Fica, posunul od Smeru k Hlasu – SD. V zájmu objektivity je nutno říct, že první konkurz na post generálního ředitele SND vyhrál v době vlády Igora Matoviče (OĽaNO). Mateje Drličku do té doby v divadelním prostředí takřka nikdo neznal. Zarážející ovšem je, že většina herců z Činohry SND – ta společensky určující část umělecké obce, která vystupuje jako morální „kategorický imperativ“ – všechno, co se nehodí, včetně Drličkovy minulosti a přelétavé stranické servilnosti, ochotně přehlíží a toleruje. Bylo by ale nespravedlivé, kdyby mu nebyly přiznány jeho osobní schopnosti. Protože Matej Drlička jako produkt své doby, bytostně okouzlený samým sebou, skutečně umí udělat dojem. Objektivně je to nejenom vynikající orátor, komunikátor, promotér, marketér a merchandisingový expert s vášní pro trička s tištěnými slogany (tu projevil hned po nástupu do SND, když první ze svých četných návrhů triček nabídl intranetovým e-mailem všem zaměstnancům za zvýhodněné ceny), ale také mistr v zacházení s emocemi. Přesto tehdejší ministryně Natálie Milanová váhala s jeho jmenováním právě kvůli varování Transparency International Slovensko. Byla to ona, komu byl po čase nucen složit abdikaci za neuvážené a nevhodné výroky vůči vládní garnituře, a byl to tehdy opoziční politik Pellegrini, kdo mu záhy přislíbil křeslo ministra kultury.

Nutno ale zdůraznit, že jako generální ředitel nastoupil do SND v období covidu, tudíž až po druhém konkurzu měl příležitost ujmout se jedné jediné ucelené sezony. V této souvislosti je udivující, že české ministerstvo kultury oslovilo do komise výběrového řízení na post generálního ředitele Národního divadla v Praze eventového podnikatele v hudební oblasti se skrovnou divadelní zkušeností, aniž by si ověřilo jeho minulost. Takže po volbách v roce 2023, kdy se rozdělovala ministerská křesla, už Matej Drlička podruhé řídil SND a o ministerstvo kultury neměl zájem. Tím se Pellegriniho strana tohoto rezortu vzdala ve prospěch třetího koaličního partnera SNS, čímž jej de facto vhodila do jámy lvové.

Ministerstva se ujala bývalá televizní moderátorka a čistky v kultuře začala realizovat v silném tandemu se svým ještě kurážnějším generálním tajemníkem služebního úřadu Lukášem Machalou. Zběsilost v kultuře, která aktuálně eskaluje, komentuje dlouholetá stínová ministryně kultury za stranu Progresivní Slovensko Zora Jaurová: „Nebýt spanilé jízdy dua Šimkovičová–Machala, patrně by se vládní koalice tak viditelně nerozkládala na vícero místech a možná by nespokojenost lidí s touto vládou nestoupala strměji než Lomnický štít.“ Když Šimkovičová Drličku v létě 2024 odvolala, prezident Pellegrini si dal s vyjádřením načas. Drlička se v mezičase pro změnu vyprofiloval jako aktivní protagonista opozičního vzdoru. Po dlouhé odmlce prezident pouze lakonicky konstatoval, že ministryně konala správně, pouze nezvolila vhodnou formu (odvolání si převzal na domácí adrese v županu), a svého vyvoleného kandidáta hodil přes palubu. Také on si zřejmě uvědomuje, jakých politických přemetů je tento nepochybně schopný manažer kvůli svému prospěchu schopen. Po druhém nuceném odchodu ze SND už Drlička neměl co ztratit a správně pochopil, že pro něj nastává příležitost vyvázat se po letech z vazalství Smeru a Hlasu – SD a stát se progresivcem, tedy stoupencem opoziční politiky strany Progresivní Slovensko. Dnes tak může „bezúhonně“ plnit stránky progresivně orientovaného Denníku N, čímž získává promo pro nadcházející konkurz v Divadle Pavla Országha Hviezdoslava, které nikdo z dalších kandidátů k dispozici nemá. Dost však bylo Drličky, aby nešlo o hon na jednoho čaroděje. Jeho influencerský rádius slouží především jako ukázka toho, jak se dá v chaosu a nedostatku informací profitovat, a dokonce překročit domácí hranice.

Otevřená a svobodná kultura a de facto žádná jiná

Situace ve slovenských divadlech je velice rozmanitá a přímo závislá na konkrétním zřizovateli, respektive na jeho politickém obsazení. Proto není překvapující, že mnohá divadla jsou nedotknutelná, jelikož jejich svobodnou tvorbu zaručuje, a dokonce financuje přímo zřizovatel. Nejde pouze o „ostrovy svobody“. Pro lepší ilustraci několik příkladů. Naprosto svobodným divadlem je právě městské Divadlo Pavla Országha Hviezdoslava, které spadá pod Magistrát hlavního města Bratislavy s primátorem Matúšem Vallem za Progresivní Slovensko. Nedávno zrekonstruované bratislavské Divadlo Aréna zřizuje Bratislavský samosprávný kraj, jehož předsedou je již druhé volební období Andrej Droba za stranu Svoboda a solidarita, která tvořila koalici v předešlé vládě. Je tedy zárukou svobodné kultury provozované nejenom v Divadle Aréna, ale také v Divadle Astorka Korzo ’90. Svou scénu po rekonstrukci Divadlo Aréna slavnostně otevřelo v den 35. výročí sametové revoluce inscenací Ibsenovy hry Nepřítel lidu s ryze aktuálním politicko-společenským výkladem v úpravě Viliama Klimáčka a v režii Rastislava Balleka. Jeho ředitel Juraj Kukura na propagačních letáčcích v boxerských rukavicích odhodlaně a nekompromisně bojuje za svobodnou kulturu bez cenzury. Po každém představení se také čtou prohlášení v daném smyslu. Nesvoboda ale zatím nehrozí. Nehledě na to, že všechna prohlášení čtená bezprostředně po skončení představení mnohdy anulují ideová poselství samotných inscenací, která by měla být implicitní. To je nakonec smyslem divadla v každé době.

Třeba v Divadle Astorka Korzo ’90 se prohlášení nečtou. Sídlí přímo pod kanceláří ministryně kultury, ale několik měsíců svobodně a bez zásahů cenzury uvádí dramatizaci literární předlohy proslulého liberálního novináře, spisovatele a veřejného intelektuála Martina M. Šimečka Příhody tuláka po Slovensku, která je pomocí podobenství putování velmi otevřenou vivisekcí současného Slovenska, ostatně jak říká její hlavní hrdina, „na Slovensku je možné i to, co možné není“.

S  pozitivní vizí vstoupilo do nového roku Divadlo Andreje Bagara v Nitře, kde v nedávném výběrovém řízení Nitranského samosprávného kraje zvítězila Dominika Moravčíková, která divadlo povede spolu s uměleckým šéfem Michalem Vajdičkou a šéfdramaturgem Danielem Mailingem. Sehraný tandem je velkou nadějí, že vytvoří úspěšnou uměleckou éru. Ani jiná krajová divadla nejsou nijak omezována.

Vskutku ohroženým druhem je nezávislá scéna (nikoli pouze divadelní), a to v důsledku funkce zbaveného veřejnoprávního Fondu na podporu umění, do jehož legislativy cíleně zasahuje ministerstvo kultury svou neodborností. Posilněná pozice státu, jinými slovy prostor vytvořený pro ideologizaci kultury, se pak má promítat do rozhodovacích a schvalovacích procesů. A právě toto je nejvíce rizikový bod, kde reálně může skončit svoboda tvorby a svobodná kultura. Nejen pro nezávislou kulturu, ale i pro kulturní instituce, které nejsou ve zřizovatelské působnosti ministerstva kultury a mají právo zažádat si na své projekty o grant.

Slovenské národní divadlo v ohrožení?

Otazník v mezititulku není překlep, ale důležité interpunkční znaménko. Opravdu je Slovenské národní divadlo v ohrožení, jelikož už v září loňského roku vstoupilo do stávkové pohotovosti? Nesouhlasná prohlášení se stavem kultury i společnosti se totiž ponejvíce čtou ve Slovenském národním divadle (a hlavně v činohře), které je sice zřizované ministerstvem kultury, ale prokazatelně není ohroženo ve svobodě slova, projevu nebo tvorby. Prozatím nikdo nevstupuje do jeho dramaturgie, nikdo nic necenzuruje, v hledišti se neobjevují žádné „světlušky“, jak je známe z období reálného socialismu, dokonce nezmizela ani ironická narážka na ministryni, která zaznívá v ideově velmi otevřené bravurní inscenaci Jsme v pohodě o svobodném projevu identity, kterou navíc režírovala transgender režisérka Daniela Špinar. Ve skutečnosti SND, zejména jeho aktivizující se činohra, nikdy nebyla tak otevřená a svobodná jako dnes a objektivně zažívá jednu z nejlepších tvůrčích etap porevolučního vývoje pod vedením vynikající ředitelky Miriam Kičiňové. Výtečnou dramaturgii ostatních sezon potvrzují tituly jako Ježíš z Montrealu, Jsme v pohodě, Pes na cestě, Odliv, Tatarka a naposledy Tajemství Santa Vittorie o důležitosti zachování jednotného postoje pro všechny bez výjimky, protože jenom tak se lze ubránit před ohrožením a nespravedlností.

Přepočteno na konkrétní čísla, vůči ministryni jsou plně loajální pouze dvě divadla na Slovensku, a to Národní divadlo Košice a Nová scéna Bratislava. Projevy zákazu nebo určité cenzury v divadlech po nástupu nové vlády se prozatím dají spočítat ani ne na prstech dvou rukou. Byl to například zásah generálního ředitele Národního divadla Košice Ondreje Šotha, který po parlamentních volbách autocenzurně zrušil dramaturgii aktuální sezony a prohlásil, že se bude uvádět – v souladu s ministerskou rétorikou – pouze slovenský repertoár, čímž spustil atomizaci, ne-li rozklad celého činoherního souboru. Herec SND Ľuboš Kostelný musel po zmiňované narážce na ministryni dokonce na výslech do její kanceláře, přesto narážka z inscenace doposud nezmizela. Jiná záležitost byla spojena s římskokatolickým knězem Mariánem Kuffou, který údajně pro nemravný zkázonosný obsah náhle přerušil představení Národního divadla Košice Moje baby v Malé Frankové. Také současná generální ředitelka SND Zuzana Ťapáková stáhla po několika reprízách dle kritiky „polemickou“ inscenaci Janáčkovy opery Příhody Lišky Bystroušky v režii Slávy Daubnerové. V důsledku jejího zásahu se neuskutečnilo ani představení Měsíční kámen pražského Studia Hrdinů, protože nebyla podepsána smlouva na pronájem. Nutno ale dodat, že při srovnání „ožehavosti tématu“ třeba se zmiňovanou domácí inscenací Jsme v pohodě vyznívá takový cenzurní zásah směšně.

Paradoxně jedno z prvních cenzurních opatření učinil ještě bývalý generální ředitel SND Matej Drlička, který vyprodukoval Etický kodex pro zaměstnance, v němž se mimo jiné uvádí, že „zaměstnanec se zdržuje zneužití titulu člen uměleckého souboru SND při aktivitách, které by mohly poškodit dobré jméno zaměstnavatele nebo by mohly být použity v politické nebo jiné kampani“. Ironií je, že hned první tričko po jeho odvolání a z jeho iniciativy hrdě neslo nápis Svobodné národní divadlo. SND nejen že není nesvobodné, ale dokonce je svobodnější právě po odchodu Drličky. Prohlášení se začala číst až poté, protože jeho kodex neříká nic jiného, než že projevovat občanské postoje na zaměstnanecké půdě není legální ani legitimní. Paradoxně s ním lze souhlasit. Vyjadřují-li členové SND své občanské postoje, měli by je prezentovat ve veřejném prostoru mimo prostory svého zaměstnavatele. Přesně jako tomu bylo na celoslovenském protestu 24. ledna, kdy proslov herce Tomáše Maštalíra zasáhl přímo na náměstí desítky tisíc lidí a sociální sítě jeho pozitivní dopad znásobily. Událo se tak, až když ministryně opětovně „zaperlila“, že čtená prohlášení herců jsou organizována a financována z liberálního Západu, což je pochopitelně čirý nesmysl! Průhledná provokativnost a nepravdivost tohoto konspiračního obvinění naopak nahrála nejenom SND a kulturní obci, ale i celé občanské společnosti, aby se více propojila s kulturou a posílila ve svých cílech.

Sami proti sobě aneb neprincipiálnost a kolaborace

Na obranu kultury, její svobody a nezávislosti vznikla z iniciativy mladých lidí platforma Otevřená kultura, která má svůj program, logo, trička a několik měsíců organizuje kulturní stávku. Jenomže to všechno dohromady nic nevypovídá o skutečném zoufalství, jaké prožívaly generace vymezující se proti totalitnímu komunistickému režimu. Kde jsou ty časy, kdy byl vzdor umělců principiální? Když třeba na protest proti mečiarovským praktikám, ohrožujícím i kulturu, dali ze SND výpověď herci takových jmen jako Ladislav Chudík nebo Martin Huba? Zatímco Slovenskou národní galerii, rovněž čelící zásahům ministerstva kultury, najednou opustila stovka zaměstnanců, SND funguje bez újmy. Nutno poznamenat, že dnešní čtyřicátníci jsou generace zhýčkaná, která neumí být tak zásadová. Nedokáže se pro věc vzdát svých výhod a příjmů a to zeslabuje celý společenský odpor. Generace, které zakusily skutečnou totalitu, si byly vědomy toho, že když projeví svůj občanský postoj, mohou přijít o práci, společenský status a ještě se jim režim bude mstít na rodinách.

Dnešní kulturní stávka vypadá tak, že jeden den je možné na náměstí protestovat proti ministryni kultury, druhý den požívat finančních výhod v televizích, včetně veřejnoprávní, která je dotovaná státem, respektive ministerstvem kultury, a třetí den v přímém přenosu beztrestně kolaborovat. Když byla po odvolání Drličky vedením SND Zuzana pověřena Ťapáková, její nominace za SNS byla v divadle i v kulturní obci přijata s nevolí a morálními výhradami – jak mohla akceptovat nabídku právě od ministryně kultury? Na druhé straně, SND – na rozdíl od SNG – funguje. Kdyby Ťapáková, s adekvátním vzděláním a manažerskými zkušenostmi, stejně jako Drlička z komerčního prostředí, nabídku nepřijala, mohlo to dopadnout podobně jako v SNG, kde se vystřídal již třetí nekompetentní statutář, protože jiní, na danou pozici povolaní, nabídku solidárně nepřijali a instituce je zcela paralyzovaná. Snad by tato „principiálnost“ byla opodstatněná, kdyby se ovšem simultánně neprolínala s totální bezzásadovostí. Mnozí divadelní tvůrci, i ti, kteří podepisují petice a vehementně protestují proti rezortu kultury, totiž kontinuálně spolupracují s Národním divadlem Košice, které je vůči ministryni kultury velmi loajální a jeho generální ředitel Ondrej Šoth se k politice ministerstva otevřeně hlásí.

Ondrej Šoth jako deus ex machina?

V divadelních kuloárech se proslýchá, že ministryně kultury míní završit své dílo v oblasti divadla sloučením dvou největších institucí ve zřizovatelské působnosti rezortu – Slovenského národního divadla v Bratislavě a Národního divadla Košice, které jako původně Státní divadlo Košice získalo tento hrdý titul kvůli jiné nekompetentní ministryni kultury Natálii Milanové. Cílem je nejenom centralizace, o kterou zde šlo i v roce 1996 a proti níž se z iniciativy platformy Zachraňme kulturu! nakonec postavila celá občanská společnost. Tento záměr sleduje též comeback nynějšího ředitele v Košicích Ondreje Šotha, který byl v roce 2011 nucen abdikovat na pozici generálního ředitele SND po necelém roce a půl. Slouží ke cti tehdejšího ministra kultury Daniela Krajcera, že rezort pod jeho vedením dokázal Šothova četná pochybení a porušování zákona vyargumentovat. Pro slovenskou kulturu ale zůstává špatnou zprávou, že se ze své činnosti nikdy nemusel zodpovídat. A tak se nyní chce vrátit jako mstitel. Pokud by došlo k tomuto opulentnímu finále, nezbývá nic jiného než zopakovat rok 1996 z období tzv. mečiarismu, který v roce 1998 nakonec vyústil v resuscitaci demokracie.